Darkness in my heart

57. díl

LOUIS:

Přípravy na svatbu byly v plném proudu. Dani s Harrym připravovali občerstvení a svatební dort zatímco Niall sháněl dekorace. Nakonec nám Zayn sehnal oddávajícího, který mého přítele nepráskne, protože blonďáček šíleně moc chtěl nést prstýnky. Někdy mi přišlo až komický, jak se všem snažil dokázat svou dospělost, ale zároveň se pořád dokázal chovat jako malé dítě.

Lhal bych, kdybych řekl, že se mnou přípravy na můj velký den nic neděly. Čím víc se svatba blížila, tím víc jsem byl na nervy. No, ale alespoň jednu výhodu to mělo. Ten blázinec kolem plašil zlé sny. Pořád se mi nepřestávaly před očima promítat vzpomínky na Iana, ale stres z příprav mi pomáhal. Dokázal jsem se pak udržet pohromadě a nemusel na to tolik myslet. Měl jsem až moc jiných starostí. Ian musel počkat.

Zayn s Liamem měli přijet dneska a zítra se měl konat obřad. Všude vládl chaos, jen Perrie zůstávala zavřená ve svém pokoji a odmítala vylézt. Netušil jsem, co s ní a vážně mě to trápilo. Přál jsem si, aby byla šťastná i za mě. Jenže ona s mou svatbou evidentně měla problém.

„Pezz?“ opatrně jsem otevřel dveře a našel jí zahrabanou v posteli. „Je ti dobře?“ zeptal jsem se, ale ona mě dočista ignorovala. „Hej…co se děje?“ zkoušel jsem to dál a pomalu se k ní přibližoval.
„Nechci ho vidět.“ Pípla nakřáplým hlasem a zahrabala se víc pod peřinu. Asi abych neviděl její slzy. No…to jsem ani nemusel. Slyšel jsem je.
„Koho?“
„Zayna.“ Odpověděla a já se zarazil. To nedávalo smysl. Vždyť ho milovala. Nedokázal jsem najít jediný důvod, proč by ho tady nechtěla.
„Ale proč…“ ani jsem to nestačil doříct a ona se prudce posadila a vrhla na mě otrávený pohled.
„Protože pokud sem přijede tak budu šťastná a znova si připomenu, jaké to s ním dřív bývalo. Jenže pak mi zase odjede a já to nezvládnu. Bez něj je to tady těžké, ale s ním to bude ještě desetkrát těžší.“

Opatrně jsem si vedle ní sedl a odhrnul jí z tváře neposlušné vlasy. Vypadala vážně příšerně, ale to jsem jí nehodlal říkat. Ještě by mě za to zmlátila a já nechtěl mít u oltáře monokl.

„Brzy tohle skončí a všechno bude jako dřív.“ Slíbil jsem jí, ale ona si jen odfrkla. Zjevně mi moc nevěřila.
„A že to říkáš zrovna ty.“ Nechápavě jsem se na ní zadíval a ona naštvaně odstrčila moje ruce, které jí doteďka držely tvář. „Myslíš, že si bůh ví, jak chytrej, co? Myslíš, že ti tady každej skočí na ten rádoby šťastnej úsměv, viď? Jenže já nejsem slepá, Louisi. Vidím, že tě něco trhá zevnitř na kusy, ale ty ani nikdo jiný si to nechcete přiznat. Radši tady všichni budete věřit v krásnou lež, než abyste přiznali krutou pravdu.“ Chvíli jsem na ní dokázal jen tupě zírat. Nerušil jsem, jak na to přišla, ale měla pravdu. Všichni jsme odvraceli pohled od všeho, co se vymykalo normálu. Bylo to lepší, než pořád jen trpět.

„Ta svatba se koná ze špatného důvodu. Proto jsem proti.“ Vypadlo z ní po pár minutách a já překvapeně zamrkal. „Měli byste se vzít, protože se milujete a chcete spolu strávit zbytek života. Ne proto, že chcete zaplašit špatné vzpomínky.“ Dlouho jsem tam jen seděl a uvažoval, co jí na to mám říct. Ani jsem si nebyl jistý, jestli na tohle nějaká odpověď vůbec existuje. Ať jsem chtěl nebo ne, měla pravdu. Ale já tu svatbu nehodlal rušit. Nemohl jsem. Kdybych to udělal, zhroutil bych se.

„Vidíš tohle?“ ukázal jsem jí pár jizev, které jsem měl na pravém předloktí. Ty jediné totiž byly vidět. Zbytek jsem měl pečlivě ukrytý pod oblečením. „Každou noc se mi zdá, jak jsem k tomu přišel a jediné co ty noční můry dokáže zastavit je svatba. Nedokážu to vysvětlit, ale pomáhá to. Je to něco jako moje soukromá terapie. Vím, že až všechno bude dobré tak to přestane. Nechci nic jiného, než aby byl Harry šťastný, ale to se nesplní, když se zhroutím. Prosím pochop mě. Musím to udělat.“ Perrie na mě civěla s otevřenou a nějakou dobu trvalo, než dokázala znova promluvit.