Darkness in my heart

45. díl

Omlouvám se, že přidávám po tak dlouhé době, ale měla jsem toho příšerně moc...Už se nemůžu dočkat, až budou prázdniny, vážně potřebuju aspoň jeden den relax :D No každopádně doufám, že vám tímhle dílem udělám radost a že se vám bude líbit :)

----------------------------------------------------------------------------------

LOUIS:

Seděl jsem na překrásné louce někde v horách a vítr mi cuchal vlasy. Všude okolo byly nejrůznější květiny a na tváři mě příjemně šimraly sluneční paprsky. Nedaleko se rozprostíral les, který mi chvílemi připadal až magický. Vím, byla to blbost, ale nic krásnějšího jsem nikdy neviděl.

Opřel jsem se o ruce a mírně se zaklonil dozadu, abych se nastavil slunci. Líbilo se mi tady. Necítil jsem nic jiného než naprostý klid. Jako kdybych se ocitl v ráji. Možná jsem tam i byl. Nevím. Nemohl jsem si vzpomenout, kde to jsem ani, kdo jsem vlastně já. Ale ani mě to nijak netrápilo. Prostě jsem tam seděl a užíval si nádherný den.

„Je tady krásně." Ozval se najednou vedle mě nějaký hlas. „Už chápu, proč se tady schováváš." Nadskočil jsem od leknutí a zadíval se na osobu, která se elegantně usadila vedle mě. Věděl jsem, že bych neměl, ale zůstal jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Byl nádherný. Kudrnaté vlasy mu rámovaly obličej a na tváři se mu objevil drobný úsměv. Měl jsem pocit, že ho znám, ale nemohl jsem si vybavit odkud.

„C-cože?" vykoktal jsem ze sebe nechápavě a párkrát jsem zamrkal, abych se probral z transu, do kterého mě uvedla jeho krása.
„Už to trvá moc dlouho, chybíš mi. Nám všem." Řekl a já vůbec nechápal, co to mele.

„Promiň, ale..." začal jsem, ale on mě přerušil radostným výkřikem. Vyskočil na nohy a někam odběhl. Než jsem se stačil vzpamatovat, byl zpátky a držel na rukou malinkou holčičku. Mohlo jí být tak pět možná míň. Oba byli nehorázně roztomilí. Kdybych mohl, asi bych se roztekl.

„Musíš přestat snít a vyrovnat se s realitou." Řekl a zadíval se mi do očí. Úplně jsem se v nich ztratil. Přišlo mi jako bych padal do hlubin, ze kterých už není návratu a ještě se na to těšil. Moc jsem to nechápal. Ten zelenooký kluk ve mně vyvolával vážně zvláštní pocity.

„Víš, někdy je to dost těžký, a kdybych si prošel tím, čím sis prošel ty, asi bych se taky nechtěl probrat, ale...nemůžeš tady zůstat." Smutně se na mě usmál a pustil tu holčičku, aby si mohla jít chytat motýlky, kteří kolem nás začali poletovat. „Musíš se probudit a čelit skutečnosti. Tady pro tebe zatím není místo." Ten kluk vstal a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy. „Jednou se sem vrátíš, ale to bude až za hodně dlouho. A pokud si někdy v nejbližší době pomyslíš, že to nezvládneš, vzpomeň si, že tohle je tvoje budoucnost." Ukázal na malou holčičku, která se smála a běhala po louce. Měla tolik energie a i když nebyla skutečná, cítil jsem k ní nějaké zvláštní pouto. „No není rozkošná?"

„J-já...nic nechápu." Vysoukal jsem ze sebe, když jsem se vzpamatoval, ale on jen pokrčil rameny a o něco se ke mně přiblížil.
„Brzo pochopíš." Zašeptal mi těsně u rtů a krátce na to mě políbil.

Téměř okamžitě po tom, co se naše ústa setkala, jsem ucítil, jak mnou projel elektrický šok. V hrudi jsem ucítil takové zvláštní třepotání. Jako kdyby se moje srdce hlásilo k životu. Plíce se mi naplnili čerstvým vzduchem a mohl bych přísahat, že jsem slyšel, jak mi žilami protéká krev.

Vykřikl jsem bolestí a odtrhl se od toho cizince, který se z ničeho nic vypařil. Jako kdyby nikdy neexistoval.

Zhroutil jsem se na zem a schoulil se do klubíčka. V uších mi pískalo a před očima mi probíhal celý můj život. Na všechno jsem si vzpomínal, i když jsem nechtěl. Mojí mysl zaplavila lavina vzpomínek a já to nedokázal všechno vstřebávat. Najednou se ten klid vytratil a nahradila ho zmatenost, strach a nenávist. Chtěl jsem, aby to přestalo, chtěl jsem umřít. Přišlo mi, že tohle se nedá vydržet.