Darkness in my heart

8. díl

LOUIS:

Harry mě doprovodil domů a já prakticky utekl nahoru. Zavřel jsem se v pokoji a začal vzlykat. Nemohl jsem tomu uvěřit. Nechtěl jsem tomu uvěřit. Jenže když jsem ho tam viděl, jak mluví s tím Lukem...já nevím...bylo na něm vidět, že to je jeho pravé já. Možná si myslel, že se mnou dokáže být jiný, ale to by se časem změnilo. Luk měl pravdu. Byl bych jen jeho děvka. Jenže nejšílenější na tom bylo, že by mi to ani nevadilo. Myslím, že to mě vyděsilo nejvíc. To jak se v jeho přítomnosti měním.

„Hej...stalo se něco?" zeptal se mě opatrně Liam a já pokrčil rameny. Ani jsem se neobtěžoval na něj podívat. „Tak to vyklop. Co to děcko provedlo?"

„Nic...já...bojím se." Vykoktal jsem ze sebe a přitiskl se blíž k němu.

„Čeho?" podivil se a sevřel mě v ochranitelském objetí.

„Sám sebe." Pípl jsem a snažil se zastavit ten vodopád slz, co se mi řinul po tváři. „Bojím se toho člověka, který se ze mě stává, když jsem s ním."

„Znáš ho teprve dva dny. Není možný, aby ses kvůli němu změnil."

„Myslím, že jsem se stal někým jiným hned po tom, jak El umřela a Harry toho člověka jen vynáší na povrch." Vysvětlil jsem mu.

„Co to tady děláte?" zeptal se nás Niall zvědavě.

„Louis má krizi." Vysvětlil mu Liam a Niall k nám hned skočil a objal mě z druhé strany.

„To bude dobrý." Utěšoval mě. Všichni tři jsme tam jen tak leželi. Nic jsme neříkali. Nakonec jsem v jejich náruči usnul.

Tyhle dva pro mě byli nejdůležitější lidi na planetě. Samozřejmě ještě s mojí rodinou. Byl jsem jim neskutečně vděčný, že tu pro mě jsou, když je potřebuju.

HARRY:

Uběhlo už devět týdnů a s Louisem jsem ani nehnul. Vážně mě štval. Stali se z nás opravdu dobří kamarádi, ale já chtěl víc. Už mi docházeli nápady, jak ho zdolat. Nejhorší na tom bylo, že čím dýl jsem nad tím přemýšlel, tím víc mi bylo jasný, že k němu cítím něco silnějšího. Už to nebyla jen ta surová touha jako na začátku. Zjistil jsem, že s ním chci trávit čas. Je jedno jak. Hlavně že tam bude se mnou. Tak moc jsem si přál, aby se do mě zamiloval. Chtěl jsem, aby byl šťastný...se mnou.

„Zase přemýšlíš jak dostat Louise do postele?" zeptal se mě Zayn a sedl si vedle mě.

„Ne..." Odpověděl jsem mu a dál zíral do prázdna.

„Nekecej. Máš ten výraz."

„Nechci ho dostat do postele." Zayn se na mě nevěřícně zadívala a já si povzdechl. „Dobře, nejradši bych ho opřel o stěnu a šukal ho tak dlouho, dokud by mu nedošlo, že je jenom můj, ale..." nakousl jsem to, jenže pak jsem se zarazil. Najednou jsem netušil, jak bych mu to měl říct.

„Panebože." Zašeptal Zayn. Asi mu už došlo, co se mi honí hlavou, ale nemohl tomu uvěřit. Jak by mohl? Tohle se mi ještě nestalo. „Ty ho miluješ." Zamilovaně jsem se usmál a Zayn vedle mě vypískl radostí. „To je úžasný!"

„Jo...bylo by...kdyby on cítil to samé." Zamumlal jsem a povzdechl si. Byla to celkem ironie. Já Harry Edward Styles jsem se zabouchl do jediný osoby, kterou nemůžu mít. Možná v tom bylo jeho kouzlo. Nepodlehl mi, jako všichni ostatní. Jenže já věděl, že to nebyl jediný důvod. I kdybych s Louisem už dávno spal, nikdy bych ho nedal někomu jinému. On byl prostě můj a tím to haslo.