Darkness in my heart

21. díl

LOUIS:

Nemohl jsem spát. Pořád jsem se jenom převaloval. Nedokázal jsem přestat myslet na Harryho a na to jak jsem to dneska posral. Měl jsem šanci začít od znova. Měl jsem šanci zapomenout na ni i na to co se stalo. Tak proč jsem to zahodil? Proč jsem jednoduše neřekl to, co chtěl slyšet? Proč já debil to musel tak komplikovat?

Nakonec Liam neměl výjimečně pravdu. Harry mi nezlomil srdce, to já zlomil to jeho. Uchechtl jsem se. Kdyby jen to. Já mu ho vyrval z hrudi a típl si o něj cigaretu a ještě jsem po něm chtěl, aby zůstal. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomoval, jak moc jsem mu ublížil. Liam se možná mýlil, ale Niall měl pravdu. Jsem přímo král všech kreténů.

Už jsem to nemohl vydržet. V tomhle pokoji bylo příliš vzpomínek. Nemohl jsem přestat myslet na to, co jsme v téhle posteli dělali. To prostě nešlo. Pokaždé, když jsem zavřel oči, tak jsem viděl jeho tvář, cítil jeho měkké sladké rty a něžné doteky.

Oblekl jsem se a vyrazil ven. Studený vítr mi ovanul tvář, ale mě to bylo jedno. Dal jsem si ruce do kapes, abych se trochu zahřál. Ale vlastně mi na tom ani moc nezáleželo. Zasloužil bych si umrznout. Neměl jsem právo mu takhle ublížit. Budu rád, když se mnou ještě někdy promluví.

Toulal jsem se ulicemi Londýna a v hlavě jsem měl jen jedinou osobu. Ani nevím, jak jsem se sem dostal, ale najednou jsem stál před Zaynovým domem. Zrovna před ním zastavil taxík a z něho vystoupila vysoká postava, ohnula se a vyndala z auta někoho dalšího. Okamžitě jsem poznal, že je to Harry. Chtěl jsem se k nim rozeběhnout, ale pak vystoupil Niall. Zrovna s ním jsem nechtěl mluvit. Nepustil by mě k Harrymu ani na dva metry.

Povzdechl jsem si a sledoval je, jak zmizeli v domě. Měl jsem neskutečnou chuť rozeběhnout se za nimi a ujistit se, že je Harry v pořádku, ale to nejspíš nebyl nejlepší nápad. Kudrlinka potřeboval čas a já mu ho musel dopřát. Jinak bych věci ještě zhoršil. Teda…jestli to vůbec šlo. V tuhle chvíli mi přišlo, že jsem to víc posrat už nemohl.

Radši jsem se otočil a zamířil zpátky domů. Už mi vážně začínala být zima a odsud jsem to měl pěkně daleko. Znovu jsem se ponořil do svých myšlenek a doufal, že brzo budu doma. Už mi začínaly mrznout prsty na nohou. Co bych taky chtěl, když jsem si obul conversky a žádné ponožky. Tak strašně moc jsem si přál vypadnout z toho domu, až jsem si neuvědomil, že venku je tak deset pod nulou.

S drkotajícími zuby jsem odemkl dveře a rychle vklouzl do tepla. Cesta zpátky mi zabrala asi o půlku kratší dobu, protože posledních několik bloků jsem už skoro běžel. Vážně mi byla hrozná zima.

Ani jsem se neobtěžoval vyjít schody a zkusit si ještě lehnout. To nemělo smysl. V tom pokoji bych stejně neusnul. Místo toho jsem si uvařil čaj a schoulil se pod deku v obýváku. Seděl jsem tam a zíral do zdi. Pořád jsem si v hlavě přehrával, co se dneska stalo a co jsem mohl udělat jinak. Ruce jsem si ohříval o hrnek s čajem a automaticky upíjel. Ani jsem nevnímal, jakou to má chuť. Myšlenky na Harryho mi zabíraly celou kapacitu mozku.

LIAM:

Potichu jsem za sebou zavřel dveře, abych nikoho nevzbudil a chtěl se proplížit do svého pokoje, ale zastavilo mě malé klubíčko, které spalo na gauči. Položil jsem tašku se svými věcmi pod schody a přešel blíž.

Louis měl nohy přitisknuté k hrudníku a objímal si je rukama. Na zemi ležel hrnek. Naštěstí byl prázdný, když mu upadl a tak se nic nevylilo. Ten cvok tu musel usnout. Zavrtěl jsem hlavou a odnesl hrnek do dřezu.