Darkness in my heart

32. díl

LOUIS:

„Co to sakra má znamenat?!“ Vyjel na mě Marco, ale já ho skoro nevnímal. Nechával jsem se unášet myšlenkami na Harryho. Ta představa, že nevím, co s ním je, mě trhla na kusy.

Mohl právě teď umírat a volat moje jméno v zoufalé snaze mě naposledy vidět, nebo už dávno může být mrtvý. Ta představa byla nesnesitelná. Nemohl jsem uvěřit, že zítra už se nebudu probouzet vedle něj. Chtěl jsem ho mít u sebe po zbytek života. Sakra vždyť já ho miloval! Měl jsem na sebe strašný vztek, že jsem mu to neřekl dřív. Kdybych nebyl takový srab, Harry by teď ještě žil.

„Hej! Posloucháš mě vůbec?!“ Zaječel na mě Marco a jednu mi vlepil. Sykl jsem bolestí a konečně mu začal věnovat pozornost. Frustrovaně si povzdechl a přecházel sem a tam. „Co to mělo do prdele znamenat?!“ Když jsem dlouho nic neříkal, rozhodil naštvaně rukama a zatahal si za vlasy. „Ty si je znal! Znáš ty blbce, co nás okradli! Panebože Lou, prosím řekni mi, že s tím nemáš nic společného.“

„Marco já…“ nemohl jsem mu lhát. Byl to můj kamarád. Patřil k těm lidem, který o mně věděli skoro všechno. Myslím, že mě znal líp než Harry. Jak bych mu mohl lhát do očí?

„Ty jeden idiote!“ Křikl a vyčerpaně se zhroutil na sedačku naproti mně.

„Co se tady děje?“ zeptala se Jess, která právě vtrhla do pokoje.

„Louis pomáhal okrást našeho tátu.“ Oznámil ji Marco. Vůbec mě to nepřekvapovalo. Ti dva si říkali všechno. Teď byla otázka, jestli mě prásknou jejich otci nebo mě nechají jít.

„Takže za tím jsi ty?“ podivila se Jess, když se vzpamatovala z prvotního šoku.

„Ne. Teda nevymyslel jsem to. Jen…jen jsem je dostal dovnitř.“ Vysvětlil jsem a prosebně se na ně zadíval. „Neprásknete mě, že ne? Prosím, je mi jedno, co bude se mnou, ale nechci, aby to odnesla i moje rodina.“

„Na to si měl myslet dřív.“ Odsekl Marco, ale jeho sestra ho sjela naštvaným pohledem.

„Byli to jen auta. Nic co by se nedalo nahradit. Víš, jaký je náš otec. Kdyby to zjistil, odnesly by to i Louisovy sestry. Vážně chceš, aby i ta malá čtyřletá roztomilá dvojčátka trpěla?“

„Za tyhle tvoje argumenty tě nesnáším.“ Zamumlal si Marco pod nos a povzdechl si.

„Fajn. Nic neřeknu, ale je to poprvé a naposledy.“ Vyskočil jsem ze sedačky a pevně ho objal. Měl jsem strašnou radost. Na chvíli jsem zapomněl, že nevím, co se stalo s Harrym a prostoupil mě pocit neskutečné úlevy. Nevím, co bych dělal, kdyby mě práskli a já bych byl příčina zkažené budoucnosti mých sester.

„Díky, díky, díky.“ Omílal jsem pořád dokola. Dal bych mu i pusu, ale Marco nebyl zrovna příznivcem tohohle projevu vděčnosti a tak jsem ho jen objímal. Když jsem se od něj odtáhl, objal jsem si Jess a po tváři mi sjelo pár neposlušných slz. „Děkuju. Máš to u mě.“ Usmál jsem se na ní a snažil se úlevou nerozbrečet. „Vy oba.“

„To teda máme.“ Zavrčel Marco a nalil si do skleničky nějaký alkohol, co vytáhl z minibaru.

„Proč si to vlastně udělal?“ zeptala se mě Jess a já provinile sklopil hlavu.

„Protože i tak by vás okradli a…a…tohle byl nebezpečnější způsob. Nechtěl jsem, aby se jim něco stalo.“ Fňukl jsem a znova si uvědomil, že Harry už může být mrtvý. To mě zase dostalo a já se svezl na zem. Moje nohy mě už nedokázaly unést a já se ocitl u Jessičiných bot.