Darkness in my heart

20. díl

Kdysi jsem slíbila, že napíšu něco na téma Ziall :D no a tady to konečně je :) tak doufám, že se to bude líbit :) Jinak děkuju za všechny hvězdičky a komentáře, co jste mi napsali ani nevíte, jak moc jsem za ně ráda. Vždycky mám pak hned lepší náladu a o něco větší chuť psát další díly. :) 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

NIALL:

„Ahoj Ni, už se vracíš domů?“ zeptal se mě Louis a na jeho hlase nebylo nic zvláštního. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco stalo mezi ním a Harrym.

„Vlastně…“ poškrábal jsem se na krku a zadíval se na černovláska, který dělal popkorn. „Jsem zrovna u Zayna.“

„Co tam děláš?“ zeptal se mě překvapeně. Vůbec mu to nedocházelo.

„Přivezl jsem sem Harryho. Našel jsem ho před naším domem, jak pláče a snaží se odemknout dveře od auta.“ Odpověděl jsem a doufal, že mi k tomu něco řekne.

„On brečel?“ vypadlo z něj šokovaně.

„Jo. Co si mu udělal?“ zamračil jsem se, i když mě nemohl vidět. Vadilo mi, že Harrymu ublížil. Louis takový nikdy nebýval. Nechápal jsem, co to do něj vjelo. Vždycky se přece snažil, aby všichni okolo byli šťastní.

„Nic!“ Bránil se, ale hned na to jsem uslyšel sprostou nadávku. Zamrkal jsem překvapením. Ani jsem netušil, že Louis takové slovo zná. „Bože Ni, já jsem takovej debil! Mělo mi to dojít! Co to se mnou je?“

„Řekneš mi, co se stalo?“ zeptal jsem se netrpělivě a on zakňučel.

„Řekl mi, že mě miluje, ale…já…no…já…“

„Louisi Williame Tomlinsone, neříkej mi, že si mu řekl, to co si myslím, že si řekl!“ Teď už jsem byl na něho vážně naštvaný. To nemohl myslet vážně! Jak mohl odmítnout někoho jako je Harry? No dobře…ten kluk sice není někdo, koho byste hrdě představili rodičům a řekli jim o něm úplně všechno, ale…i tak. Harry byl to nejlepší, co Louise potkalo a všichni to věděli. Dokonce i Liam to uznal. Louis byl díky němu zase šťastný. Nechápal jsem, jak mohl říct, že ho nemiluje. To byla blbost.

„Nialle…já…prostě to k němu necítím.“ Zamumlal, jako kdyby se mi omlouval.

„To je kravina a ty to víš. Nikdy si se tolik neusmíval, jako od doby, kdy si se s ním seznámil. Přestaň si sakra nalhávat, že pro tebe ten kluk nic neznamená.“

„To není pravda! Znamená pro mě hodně!“ Ohradil se a já se vyčerpaně zhroutil na sedačku.

„Ty si takovej idiot, víš o tom?“ povzdechl jsem si a nemohl uvěřit, že tohle je můj nejlepší kamarád.

„Vím.“ Pípl a zdálo se, že si konečně uvědomil, co udělal.

„Jak je na tom?“ vypadlo z něj po chvíli.

„Celou cestu sem proplakal a teď se zavřel ve svém pokoji. Myslím, že ho to dost vzalo.“

„Říkal, že je v pohodě. Kdybych věděl, že je na tom takhle bídně já…já…do prdele…nevím co bych udělal, ale určitě bych ho nenechal odejít.“

„Myslím, že to bylo jediné správné rozhodnutí.“ Řekl jsem mu s povzdechem. „Harry teď potřebuje čas, aby se vzpamatoval. Kdyby zůstal u tebe, jen by se to zhoršilo.“

„Tak co mám podle tebe dělat?“ zeptal se a jeho hlas zněl opravdu beznadějně. Nejspíš ho to vážně trápilo. No…dobře mu tak. Jen ať si uvědomí, co právě zahodil.