Darkness in my heart

46. díl

Omlouvám se, že mi to zase trvalo tak dlouho, ale postě není čas. Vážně mě to mrzí, ale tak snad vám to tímhle dílem vynahradím :) Jo a šíleně moc děkuju za všechny ty hvězdičky, které jste nechali u minulé části :) Ani nevíte, jakou mi udělaly radost. ♥

--------------------------------------------------------------------------------

LOUIS:

„Co se mi vlastně stalo?“ zeptal jsem se a Harry zamrznul. V tu chvíli bych přísahal, že byl bledší, než stěny mého nemocničního pokoje.

„No…víš…“ začal koktat a já se na něj zvědavě zadíval. Nechápal jsem co se to s ním děje. Přece se mi nemohlo stát nic tak hrozného, že by mi to nechtěl říct, ne? Určitě v tom muselo být něco víc. Jen jsem netušil co to je a to mě užíralo nejvíc.

„My…pohádali jsme se.“ Vypadlo z něj nakonec a já vykulil oči, ale nic jsem neřekl. Nemohl jsem. Na to jsem byl až moc zmatený. „Já…já…byla to moje chyba…byl jsem debil a…a ty…odešel si a…a…“ Harry se definitivně zadrhl. Bylo na něm vidět, že dál už pokračovat nechce.

„Harry, řekni mi to. Ať je to cokoli, chci to vědět.“ Vzal jsem jeho ruku do té své a propletl si s ním prsty. Zadíval jsem se mu do očí, a i když jsem měl strach, přinutil jsem se na něj usmát, abych mu dodal odvahu a on pokračoval. V tuhle chvíli byla moje zvědavost silnější, než rozum, který mi napovídal, že to slyšet nechci.

„Nevím, co se přesně stalo…“ vypadlo z něj nakonec a já se zamračil. Určitě to věděl, jen mi to z nějakého mě neznámého důvodu odmítal říct.

„Harolde…“ řekl jsem varovně a on si povzdechl. Tiše si pro sebe zakňučel a ještě chvíli mu trvalo, než se konečně vymáčkl.

„Ian tě na ulici napadl a unesl tě. To kvůli němu si tady.“ Vypadlo z něj tak rychle až jsem měl problém to všechno stihnout. Zamrkal jsem a pár vteřin mi trvalo, než mi to vlastně došlo.

„Ne, to není pravda.“ Do očí se mi začaly drát slzy. „Ian…on…to by nikdy…“ Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou a opřel si ji o podhlavní panel. Věděl jsem, že nelže. Poznal jsem to na něm a vlastně jsem vždycky věděl, že Ian by něčeho takového byl schopný. Nemělo by mě to překvapovat.

„Je mi to líto.“ Zašeptal kudrnáč, ale já jen zavrtěl hlavou.

„Nemusí. Měl jsem tě poslechnout. Můžu si za to sám.“ Byl jsem idiot, když jsem Ianovi věřil. Znal jsem jeho minulost, která nebyla nijak zvlášť hezká. Uvědomoval jsem si, že má sklony k násilí a i když jsem tohle všechno věděl, stejně jsem se s ním přátelil. Byla to moje blbost.

„Nařídil mu to Bavetta. Nevíme, proč nás nechal napokoji a ty jediný si to odnesl.“ Tak tohle mě nepřekvapilo ani trochu. Harry, Zayn a ostatní byli Angelovi konkurenti. Vlastně se od nich očekávalo, že mu dřív či později něco provedou. Já byl syn jeho nejlepšího přítele. Ode mě se očekávala věrnost, jenže jsem to porušil. Zradil jsem ho a tak ze mě udělal odstrašující příklad. Jediný důvod proč mě nechal naživu, byl můj otec. Pořád si byli blízcí. Angelo by nikdy nezabil syna svého kamaráda.

„Kde…kde je Ian teď?“ zeptal jsem se a Harry znova zamrznul. Asi si myslel, že se bojím, aby mi něco znova neudělal, ale já mu jen chtěl jednu vrazit za to, že mě dostal do nemocnice. Musel jsem všechny pořádně vystrašit, když jsem si tady tak ležel a nehodlal se probudit. A to mě na tom štvalo snad nejvíc. Nechtěl jsem být na obtíž a Ian způsobil, že se o mě ostatní strachovali a teď se o mě budou muset dalších několik týdnů starat, protože sám ani nevstanu z postele.