Darkness in my heart

37. díl

Omlouvám se, že jsou poslední kapitoly, včetně téhle, o ničem. Ale říkala jsem si, že malý oddech by byl fajn. Zvlášť když pomyslím, co na vás chystám. :D Takže užívejte klidu, dokud můžete. :D I love you all. :*

---------------------------------------------------------------------------------------

LOUIS:

„Harry!“ Zařval jsem přes celý dům a netrpělivě přecházel sem a tam. „Dělej nebo přijdeme pozdě!“

„No jo. Vždyť už jdu.“ Zamumlal a konečně se objevil v chodbě. Vypadal nádherně. Vlasy měl pro jednou upravené, ale i tak mu všude možně trčeli neposlušné kudrlinky. Na sobě měl černé upnuté kalhoty a hnědé boty, které mu sahaly nad kotníky. K tomu měl bílé tričko a červenou košili.

„Vyfoť si mě, to vydrží dýl.“ Utahoval si ze mě, když si všiml, jak na něj zírám.

„Můžu?“ zeptal jsem se a věnoval mu významný pohled.

„Jen když ty fotky nikam nedáš a když u toho nebude nikdo třetí.“ Odpověděl mi a já se rozesmál. Chukáček malej se ještě pořád styděl za ty fotky, které mi zajistili slibnou budoucnost. Už několik galerií i soukromých kupců mě o nějaké z těch fotografií požádalo. Nemohl jsem tomu uvěřit. O tomhle se mi ani nesnilo.

„Musíme jít.“ Připomněl jsem nám oběma a popohnal ho ven. Harrymu se zjevně na oběd s mými rodiči moc nechtělo, ale co nadělal. Už to slíbil a navíc…jednou se s nimu musel znova setkat. Ať už by to bylo na svatbě nebo někdy dřív.

„Všechno bude v pohodě.“ Ujistil jsem ho a dal mu pusu na tvář. Slabě se na mě usmál a nastoupil do auta na místo spolujezdce.

„Bolí tě ještě ta ruka?“ zeptal se z části proto, že měl o mě strach a z části proto, že chtěl přede mnou skrýt svou nervozitu. Ale to měl smůlu. Znal jsem ho až moc dobře. Věděl jsem, že víc na nervy už snad nikdy nebude.

„Ani ne.“ Pokrčil jsem rameny a opatrně vyjel z garáže. Pravda byla, že to občas celkem dost bolelo, ale nechtěl jsem mu to přiznat. Okamžitě bychom museli do nemocnice a až by mu řekli, že je všechno v pořádku, tak by po nich chtěl nějaké léky proti bolesti. To určitě.

Při té myšlence jsem se ušklíbl. Včera jsem pod vlivem tohohle svinstva pěkně vyváděl. Neměl jsem tušení, co mě to popadlo. Takhle jsem se normálně nechoval, ale…zase z toho vzešlo i něco dobrého. Teda skoro. Bylo by lepší, kdyby mě tak nebolel zadek, ale co nadělám. Kdybych dal znát, že mi dal včera takhle zabrat a že to cítím ještě dneska, tak by si akorát o sobě moc myslel a dělal by si ze mě celý den srandu. Ne, díky. O to jsem fakt nestál.

„Louisi!“ Vykřikla mamka, když nám otevřela a hned mě vtáhla do medvědího objetí. Už když jsem jí volal a říkal o mém zasnoubení, tak jsem jí vysvětlil, proč jsem jí Harryho představil pod falešným jménem. Sice nebyla nadšená, že jsem jí lhal, i když jsem jí důrazně vysvětlil, že jsem prostě neměl na vybranou, ale nakonec se s tím smířila a slíbila mi, že už se o tom nebudeme bavit. Ulevilo se mi, že mám tak úžasnou a chápající maminku. Nevím, co bych dělal, kdyby mě neposlouchala a mlela si pořád svojí.

„Chyběl si nám.“ Pošeptala mi a já se zářivě usmál. Bylo fajn být zase doma.

„Vy mě taky.“ Odpověděl jsem a pustil jí. Mamka si utřela slzy, které jí vhrkly do očí, a mile se usmála na mého snoubence.

„Ráda tě opět vidím…Harry.“ Trochu se zarazila, protože si musela zvyknout na jeho pravé jméno, ale jinak vypadala, že se jí moje druhá polovička líbí. Jen jsem doufal, že táta už překousnul tu zprávu o tom, že jsem gay. Věděl jsem, že mu to dělá problémy, ale mamka říkala, že si s ním o tom promluvila a že se s tím už smířil.