Darkness in my heart

42. díl

Tak jo...o víkendu jsem si našla čas a napsala další díl :) To jste rádi co? :D Ne dělám si srandu. Jsem šíleně moc vděčná za každého čtenáře, hvězdičku nebo komentář. Vážně lidi, miluju vás za to. :) Tahle kapitola sice znova není moc happy, ale slibuju, že se věci už začnou zlepšovat :) Takže jako obvykle doufám, že se vám bude tahle část líbit a…užijte si čtení :*

----------------------------------------------------------------------------------------

LOUIS:

Ležel jsem schoulený v rohu místnosti a klepal se zimou. Rukama jsem si objímal nohy v zoufalé snaze se alespoň trochu zahřát, ale nic nepomáhalo. Pořád jsem cítil ten nesnesitelný chlad.

Jediný zvuk, který se rozléhal po mém soukromém vězení, bylo cvakání mých zubů. Měl jsem dojem, že tady snad musí mrznout. Možná to i byla pravda. Nevěděl jsem. Stejně jako jsem nevěděl, co je za den. Mohl jsem tady být zavřený týden, stejně jako měsíc nebo rok. Čas jako by se rozplynul. Všechno mi splývalo dohromady a každá minuta mi přišla jako věčnost.

Jediné co mě ještě drželo pohromadě, byla myšlenka na Harryho. Vzpomínka na jeho neodolatelný úsměv s ďolíčky a překrásné zelené oči pro mě byla jako záchranné lano, jediné světlo v té tmě, které mě obklopovalo. A i když jsem měl hlad, žízeň a byl jsem jak fyzicky tak psychicky vyřízený, on mi dával sílu. Věděl jsem, že už jen kvůli němu to musím zvládnout. Musel jsem se odsud dostat a říct mu, že se na něj nezlobím, že ho miluju a že s ním chci strávit zbytek života.

Jasně, zabil mi sestru, ale po tom, co jsem zažil v poslední době, mi to už nepřišlo tak důležité. Měl čas si to pořádně promyslet. Sestra mi sice chyběla, ale on byl pro mě důležitější. Vím, že to může znít hrozně, ale bylo to tak. Na ničem mi v životě nezáleželo, nezáleží a nebude záležet, tak moc jako právě na tom klukovi s kudrnatými vlasy a úsměvem, který mi vždycky podlomí kolena. Všechno ostatní mohlo jít stranou. To bez něj jsem nemohl dýchat, to bez něj bych nepřežil jediný den. Slíbil jsem si, že jestli se odsud dostanu, všechno mu vynahradím. Budu ho nosit na rukou a snesu mu třeba modré z nebe, jen abych mohl na malou chviličku spatřit jeho překrásný úsměv. Udělám pro něj cokoli.

Při zvuku otevírajících se dveří jsem sebou cukl a stulil se ještě víc do klubíčka. Moje srdce začalo bít jako na poplach a můj dech se zrychlil. Nechtěl jsem to zažít znova. Chtěl jsem domů. Domů ke svému snoubenci, kde bych se k němu mohl přitulit a cítit tu lásku, kterou ke mně chová. Teda alespoň doufám, že to se mnou nevzdal. Přál jsem si, aby mě našel, aby mě odsud dostal a řekl mi, že to bude dobré, že už nikdy nedovolí, aby se něco podobného opakovalo.

„Pořád si to ještě nevzdal, co?“ zeptal se mě ten nechutný hlas, ze kterého se mi chtělo zvracet. Nemohl jsem pochopit, jak tohle mohl být můj kamarád. Byl jsem tak slepý. Měl jsem to vědět. Měl jsem poslechnout Harryho. Proč jen jsem byl takovej idiot? Kdybych měl alespoň trochu mozku v hlavě tak by mohlo být všechno jinak.

„Louisi, Louisi, Louisi. Musím říct, že si to tady s tebou vážně užívám, ale kdy už konečně pochopíš, že tě nikdo nehledá. Nikomu nechybíš. I to tvoje děcko na tebe už zapomnělo. Tuhle jsem ho viděl v nějakým baru a vedl si domů celkem sexy chlapíka. Vsadím se, že si to s ním rozdal ve vaší posteli.“ Ian se uchechtl a přinutil mě, abych se na něj podíval.

„Lžeš.“ Zachraptěl jsem a on pobaveně zavrtěl hlavou. Pravda byla, že jsem se šíleně bál, že to tak skutečně je, že nikomu nechybím a že mě nikdo nehledá, ale odmítal jsem to před ním přiznat. Tu radost jsem mu nehodlal udělat.