Darkness in my heart

49. díl

Má cenu se ještě omlouvat? Já vím, že už jsou to dva týdny a ani si neumíte představit, jak strašně moc jsem chtěla zapnout počítač a začít psát, ale za prvé mě nic nenapadalo a za druhé jsem ani neměla čas. Tak alespoň doufám, že se vám bude další díl líbit a že to za to čekání stálo :)

---------------------------------------------------------------------------------------------

LIAM:

„Liame Jamesi Payne! To snad nemyslíš vážně!“ Ozval se křik mé přítelkyně a já hned nadskočil. Bleskově jsem vylítl z postele a vytřeštěně se na ní podíval. Včera jsme se se Zaynem a ostatníma dívali celý večer na televizi a tak jsem byl ještě trochu mimo, ale jakmile jsem spatřil Dani, hned jsem byl plně vzhůru.

„Dani!“ Vyjekl jsem a zmateně se zadíval na Zayna, který jen omluvně pokrčil rameny a zavřel dveře. Asi abychom nebyli slyšet po celém domě. „Co tady děláš?“ zeptal jsem se a ona zrudla vzteky.
„Co tady dělám?! To snad nemyslíš vážně!“ Zaječela a naštvaně rozhodila rukama. „Říkal si, že budeš u Louise! Tak proč tě kurva najdu u Zayna?!“
„No…já…no…to…on…já…“ Ani jsem pořádně nevěděl, co chci říct. Byl jsem zmatený a cítil jsem se jako totální idiot. Měl jsem jí říct pravdu hned na začátku.

„Je mi to líto.“ Vypadalo ze mě nakonec a ona si zkřížila ruce na prsou. „Nevím, co mě to napadlo. Jsem pitomec, ale slibuju, že odedneška ti už nebudu nikdy lhát. Miluju tě a nechci tě ztratit.“ Pípl jsem a ona malinko roztála. Povzdechla si a nerozhodně si mě prohlédla.
„Odpustím ti, když mi řekneš, co se tady sakra děje.“ Oznámila mi nakonec a já dlouhou chvíli mlčel. Pořád jsem se nemohl rozhodnout, jestli jí do tohohle chci zatáhnout nebo ne. Nakonec jsem ale usoudil, že už v tom namočená já, už od té doby, co jsem jí vzal k Bavettovi v den té naší malé akce. Navíc by to ze mě stejně časem dostala ať už po dobrém nebo po zlém.

„Dobře,“ vydechl jsem po chvíli a nasál vzduch do plic. „Možná by ses měla posadit. Je to celkem nadlouho.“ Navrhl jsem a ona mě po krátkém zaváhání poslechla. Sedl jsem si k ní a se strachem se jí zadíval do očí. Nechtěl jsem jí ztratit a bál jsem se, že když jí všechno řeknu, tak se to stane. Jenže už jsem to před ní dál nemohl tajit. Ty lži a tajemství nás od sebe oddělovali. To už bych stejně dlouho nesnesl. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než říct jí pravdu.

LOUIS:

„Harry?!“ Křikl jsem, ale nikdo ne neozval. Povzdechl jsem si a vyšel nahoru. „Máš už sbaleno?“ zeptal jsem se, když jsem ho našel stát v naší ložnici, jak zírá do prázdna. Když mě uslyšel, polekaně sebou trhl a falešně se na mě usmál. Tohle jsem nesnášel. Myslel jsem, že před sebou nebudeme nic skrývat, když už jsme snoubenci. Ale on se prostě rozhodl, že jsou věci, o kterých nemusím vědět. Nesmírně mě tím štval.

„Ještě minutku.“ Odpověděl a začal si dávat věci do tašky. Chvíli jsem ho pozoroval, jak se pohybuje po pokoji a pak jsem ho zastavil. Neměl jsem rád, když jsem nevěděl, co se s ním děje.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se a přitáhl si ho za boky blíž k sobě.
„Jo…nic mi není. Neměj strach.“ Pousmál se na mě a vykroutil se z mého sevření. Vážně mi už začínala docházet trpělivost. Taky jsem před ním nic netajil. Takže on neměl právo cokoli skrývat přede mnou. Myslel jsem, že máme otevřený vztah, ale evidentně jsem se mýlil.

„Nejsem slepý.“ Řekl jsem a znova si ho přitáhl k sobě, abych se ujistil, že se mi bude dívat do očí. „Vidím, že se něco děje. Tak mi koukej říct, co.“ Nařídil jsem mu tvrdohlavě a on se na mě zamračil.
„O nic nejde, jasný?“ protočil oči a znova se ode mě pokusil odtáhnout. No…tentokrát neúspěšně. „Dneska nemám náladu na hry, tak mě pusť.“ Řekl naštvaně a prudce do mě strčil.