Darkness in my heart

34. díl

LOUIS:

Zrovna jsme leželi u mě doma před televizí a mazlili se. Dávali Harryho oblíbený film a on mě přemluvil, abych se s ním na to podíval. Upřímně? Nikdy v životě jsem ten film neviděl a sám od sebe bych si ho asi nepustil, ale pro mého překrásného snoubence cokoli.

Harry sice tvrdil, že už je v pořádku a že se jeho rameno skoro zahojilo, ale já se o něj stejně bál. Nevím...pořád jsem nemohl z hlavy dostat ten pohled, když jsem ho viděl padat k zemi. Pokaždé, když jsem zavřel oči, viděl jsem to. V noci jsem se dokonce probouzel kvůli nočním můrám, ale jemu jsem nic neřekl. Nechtěl jsem, aby si o mě dělal zbytečné starosti. Prostě jsem jen potřeboval čas, abych si uvědomil, že je opravdu tady se mnou. Živý a zdravý.

„Lou?" ozval se Harry z ničeho nic a já se s trhnutím probral. Ani jsem si neuvědomil, že jsem usnul. V duchu jsem zaklel. Ten nedostatek spánku se na mě začínal projevovat.
„Promiň, Hazz." Zamumlal jsem ochraptěle a protáhl se. „Až se na to budeme koukat příště, tak slibuju, že vydržím až dokonce."
„Nemusíš se dívat, jestli tě to nebaví." Zasmál se a já se k němu nahl, abych ho mohl políbit.
„Chci vědět, jak to dopadlo." Řekl jsem a on se na mě zasněně usmál. Bože! Byl k sežrání. Myslím, že nikdo nikdy nemiloval nikoho víc než já Harryho.

„Dobře." Vydechl nakonec a znova spojil naše rty. „Ale proto jsem tě nebudil." Pípl a sklopil pohled. Narovnal se a poposedl si dál ode mě. Vůbec se mi to nelíbilo.
„Děje se něco?" zeptal jsem se trochu poplašeně a cítil, jako moje tělo pohlcuje panika.
„Jde o...o to naše zasnoubení." Vypadlo z něj a já se nechápavě zamračil.
„Co je s ním?" nějak mi nedocházelo, proč s tím začíná. Napadlo mě jedině, že chce možná začít plánovat svatbu, ale to by asi nevypadal, jako kdyby mu právě umřela kočka.

„Nechceš si to ještě rozmyslet?" zeptal se a odmítal se na mě podívat. Vytřeštil jsem na něj oči a moje brada skončila někde na koberci.
„Cože?!" Vyjekl jsem a přinutil ho, podívat se na mě. „Proč bych si to chtěl rozmyslet?"
„No...víš..." začal, ale nevypadal, že by chtěl pokračovat.
„Řekni mi to." Vybídl jsem ho a on si povzdechl. Vytrhl se mi a bleskově se přemístil na druhý konec obýváku.
„Před tou akcí si mi nikdy ani nenaznačil, že by ses chtěl ženit a...a...ani si mi neřekl, že mě miluješ. Já...já nevím. Připadá mi to, jako kdyby ses rozhodl, že si mě chceš vzít jen kvůli tomu zranění." Oněměle jsem na něj zíral a nebyl schopen slova. To nemohl myslet vážně. Dobře, uznávám. Rozhodl jsem se narychlo, ale to neznamenalo, že časem změním názor.

„Nechtěl jsem s tím začínat, ale..." viděl jsem, jak se mu do očí derou slzy. Z toho pohledu se mi sevřelo srdce. „Ale myslím, že by sis to měl pořádně rozmyslet. Chci se ujistit, že jsi si tím na sto procent jistý. Nechci, aby sis za pár let nebo dokonce měsíců uvědomil, že to byla chyba." Na konci věty se mu zlomil hlas a musel se otočit, abych neviděl, jak začal brečet. Nesnášel jsem, když plakal. Přál jsem si, aby byl šťastný a jediné slzy, které jsem chtěl spatřit na jeho tváři, měly být ty od štěstí.

„Harry..." s povzdechem jsem se zvedl a došel k němu. Snažil se mě odstrčit, ale já ho i přes jeho protesty obejmul. „Prosím, neplač." Zašeptal jsem a políbil ho do vlasů. Jenže to způsobilo, že se rozvzlykal ještě víc. Nesnášel jsem, když byl kvůli mně v tomhle stavu.

„Neřekl jsem ti, že tě miluju, protože jsem se bál." Zamumlal jsem a on se na mě váhavě zadíval těma svýma překrásnýma zelenýma kukadlama. „Už pár dní před tou akcí, jsem mluvil s Niallem a ten do mě hučel tak dlouho, dokud jsem si nepřiznal to, co k tobě doopravdy cítím. Ten kluky umí být vážně otravný." Uchechtl jsem se, ale pak se mu znova zadíval do očí, aby pochopil, že každé slovo myslím vážně a nikdy to nehodlám vzít zpět.