Darkness in my heart

43. díl

Omlouvám se, že přidávám až po takové době, ale tenhle díl jsem musela psát znova, protože se mi ta první verze smazala…no prostě děs :( Nechápu, jak se to stalo, ale…co se dá dělat. Tak snad se vám další část bude líbit :)

--------------------------------------------------------------------------------------------------

HARRY:

Vystoupil jsem z auta a naštvaně třískl dveřmi. Louis byl nezvěstný už měsíc a Zayn mě pořád posílal na nějaké obchůzky. Měl bych přece hledat svého přítele, ne? Nechápal jsem, proč mě od toho drží dál. Přísahám, že jsem ho za to začínal nesnášet.

Naštvaně jsem kopl do kamínku, co jsem měl před sebou a ten odletěl až k popelnici co měl Zayn před domem. Trochu to cinklo, ale to nebyl ten zvuk, co mě zaujal. Ozvalo se totiž tiché vzlyknutí. Rychle jsem k tomu místu přiběhl a zděšeně zjistil, že se tam choulí Louis.

„Panebože.“ Zašeptal jsem a okamžitě si k němu klekl. „Lou?“ otočil jsem ho směrem k sobě a zděsil se. Celý obličej měl od krve a stejně tak i zbytek těla. Oblečení mu nejspíš někdo sebral, protože tady ležel úplně nahý. Vydaný na pospas zimě, která letos nechtěla odejít.

 Na těle snad neměl jediné místo, které by nebylo pokryté modřinou nebo jeho vlastní krví. Bylo mi z toho zle a zároveň jsem měl chuť vraždit. Přísahal jsem, že ten kdo tohle udělal, mi za to draze zaplatí.

„Co se ti stalo?“ vyjekl jsem a vůbec netušil, co mám dělat. Začínal jsem panikařit a nešlo to zastavit, i když jsem sebevíc chtěl.
„H-H-Harrry.“ Vydechl namáhavě a já ho chytl za ruku, kterou ke mně natahoval. „J-je m-mi to lí-líto. J-já ne-ne-nechtěl.“ Nechápavě jsem se na něj podíval a snažil se mu zabránit v mluvení, aby se nenamáhal, ale on mě nenechal. „Mi-mi-miluju tě.“ Vysoukal ze sebe a pak sevření jeho ruky ochablo. Nesmírně se mi ulevilo, že jeho city ke mně se nijak nezměnili, ale hned jsem začal vyšilovat, protože fakt, že omdlel, byl sakra děsivý.

„Lou?“ jemně jsem s ním zatřásl, ale on se neprobíral. „Ne, ne, ne, ne. Lou! Tohle mi nedělej!“ Křičel jsem na něj, ale on už byl dávno pryč. Naštěstí dýchal, i když trhaně a mělce a srdce mu taky tlouklo, což znamenalo, že je naživu. Dokud to tak bylo, měl jsem nějakou naději.

„POMOC!“ Zaječel jsem na celou ulici, ale nikdo nepřišel. „ZAYNE!“ Přes slzy jsem už pomalu neviděl před sebe, jen jsem křičel a prosil o pomoc.

„Odtáhni ho od něj.“ Slyšel jsem někoho, ale přes svůj záchvat paniky, jsem nedokázal rozpoznat, komu ten hlas patří. S někým jsem se pral, protože se mě snažil dostat od Louise. Pak už si jen pamatuju, jak jsem zaslechl sanitku a to je tak všechno. Ještě vím, že jsem ucítil ostrou bolest na spánku a potom už jsem se probral až ve své posteli.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se Zayna, který seděl vedle mě a tvářil se jako hromádka neštěstí. „Ne, ne, ne. Neříkej mi to. On…on není…nemůže…“ až moc dobře jsem si vzpomínal, jak Louis vypadal. Doufal jsem, že to byl jen zlý sen, ale soudě podle jeho výrazu, to byla skutečnost.

„NE!“ Zayn zuřivě zavrtěl hlavou a musel mě chytit za ramena, abych se uklidnil. „Louis on…žije. Je v kómatu, ale zatím se drží.“
„Jak to myslíš tím, když říkáš zatím?“ zeptal jsem se ho a musel párkrát zamrkat, protože se mi do očí zase draly ty pitomé slzy.
„Harry…on…Louis měl dost zlomenin a taky vnitřní krvácení. Jeho tělo neví, co má léčit dřív. Doktoři nemůžou s jistotou říct, jestli to přežije.“ Oznámil mi a já začal vrtět hlavou.
„Ne tohle mi neříkej. On to zvládne. Musí. Přece…přece…“ Slzy mě úplně pohltily a Zayn mě sevřel v pevném objetí. Šeptal mi uklidňující slova, ale já mu stejně nerozuměl. Ta bolest uvnitř mě byla tak obrovská, že jsem nedokázal vnímat nic jiného.