Darkness in my heart

54. díl

Tenhle díl měl být už včera, ale kocour mi rozkousal kabely od routeru a tak mi nešel internet :( ach jo...to kotě je horší než myši! Ale je sladkej, takže se na něj člověk nedokáže zlobit dlouho :3 no nic...doufám, že se Vám další část bude líbit a že Vás smutnější díly neodradí od čtení ♥

-----------------------------------------------

ZAYN:

„Jak se to kurva stalo?!" Vyjel jsem na Willa, zatímco Josh ležel na stole s kapesníkem v puse, aby si neprokousl jazyk nebo rty, a snažil se tolik nekřičet, když mu Nick ošetřoval rány.
„J-já..j-já...já nevím." Dostal ze sebe a nepřestával vyděšeně sledovat svého kamaráda.
„Do prdele, soustřeď se!" Křikl jsem a dal mu facku, aby se vzpamatoval. On překvapeně zamrkal a vypadalo to, že se konečně dává dohromady. Stejně jsem ho, ale radši odvedl do vedlejší místnosti, aby nemusel sledovat jak Josh trpí.

„A teď mi řekni, jak to bylo." Vybídl jsem ho a on se párkrát zhluboka nadechl, aby dokázal říct smysluplnou větu.
„Jeli jsme pro ty věci, které si chtěl. Všechno vypadalo normálně, jako každý jiný den, ale...ale..." Will se zadrhl a musel chvíli počkat, než mohl pokračovat. Nejspíš byl pořád ještě v šoku.

„Jeli jsme zpátky stejnou cestou, jakou jsme přijeli. To, že něco není v pořádku, nám došlo až příliš pozdě. N-na...na silnici najednou nebyla žádná auta...skoro jako kdybychom se dostali do světa duchů." Will se zasmál nad stupiditou svého prohlášení. Celkem jsem se začínal bát, že bude potřebovat psychiatra, až tohle celé skončí.

„Josh šlápl na plyn. Oba jsme chtěli být brzo doma, ale najednou do nás narazilo nějaké auto. Ani jeden jsme si nestačili všimnout, kde se tam sakra vzalo. Pak mám všechno rozmazaný. Pamatuju si náraz a střelbu a pach krve. Josh byl zraněnej, bylo mi jasný, že chcípneme, jestli odtamtud nevypadneme a tak jsem ukradl první auto, který jsem viděl a odvezl nás sem. Netuším, proč nás nechali odjet." Vyčerpaně jsem se zhroutil na židli a dal si hlavu do dlaní. Potřeboval jsem všechno zpracovat. Nemohl jsem si dovolit začít vyšilovat. Moji přátelé na mě spoléhali.

„Byla to jen výstraha." Ozval jsem se po chvíli. Pořád jsem sice nebyl úplně v klidu, ale čas byl v tuhle chvíli luxus, který jsme si nemohli dovolit. „Kdyby vás chtěli zabít, udělali by to. Byla to jen demonstrace toho, že na nás můžou zaútočit, kdykoli se jim bude chtít a my na ně nikdy nebudeme dostatečně připraveni."

„Tak co budeme dělat?" zeptal se Liam, který před pár minutami vešel do mojí pracovny, aby unikl té krvavé podívané, která se odehrávala v kuchyni.
„Musíme si pohnout." Zavelel jsem a konečně se postavil na nohy. „Náš plán se nezměnil. Jen ho trochu urychlíme."

Liam s Willem si vyměnili starostlivé pohledy, ale nahlas nic neřekli. Věděl jsem, co si myslí. Že jsem přepracovaný a potřebuju si odpočinout, ale to oni taky. Všem by se nám hodilo pár hodin spánku, ale na to nebyl čas. Pokud jsme tohle měli přežít, museli jsme si se vším pospíšit.

LIAM:

„Jak je na tom?" zeptal jsem se Nicka, když konečně dal Joshovi něco na uklidnění a my ho mohli uložit do jeho postele.
„Dost blbě, ale přežije to." Odpověděl nezúčastněně a začal si drhnout krev, co měl na rukách.

„Věděl jsem, že takhle práce bude stát za hovno, ale nikdy jsem nedokázal odejít." Ozval se z ničeho nic, když už jsem chtěl jít do svého pokoje. „Snad stokrát jsem uvažoval nad tím, že odsud vypadnu a začnu žít normální život, ale víš, co mě tady drželo? Proč jsem zůstával, i když jsem měl šanci zmizet?" Jen jsem zvědavě pozvedl obočí a čekal, co z něj vypadne. Stejně nestál o moji odpověď. Tohle byla nejspíš jedna z těch chvilek, kdy je toho na člověka moc a potřebuje se vypovídat.