Darkness in my heart

26. díl

LOUIS:

Zaskučel jsem bolestí a s trhnutím se probudil. Harry ležel daleko ode mě a házel sebou, jako kdyby se s někým pral. Nejspíš mě musel nechtěně udeřit. Povzdechl jsem si a opatrně si ho přitáhl do objetí. „Harry?" zatřásl jsem s ním, ale on se jen dál vrtěl a nezdálo se, že by ta noční můra chtěla odeznít.

Místo, abych se ho snažil vzbudit, tak jsem mu začal šeptat nějaké nesmysly. Bylo jedno, co jsem plácal, on tomu stejně nerozuměl. Důležitý byl klidný tón. Potřeboval jsem mu dokázat, že je v bezpečí a tím odehnat ten zlý sen.

Asi po minutě se mi to konečně povedlo. Harry sebou přestal házet a jeho dech se uklidnil. Dokonce se i přestal mračit. Jeho tvář byla znova bezstarostná. Mohl bych se na něj dívat celé hodiny a nikdy by mě to neomrzelo. Byl nádherný. Nemohl jsem uvěřit, že někdo tak dokonalý se zamiloval zrovna do mě. Uvažoval jsem, čím jsem si to zasloužil.

Najednou se ozvalo klepání a chvilku na to do místnosti vešel Niall. „Co se děje?" zeptal jsem se šeptem a on nejistě přešlápl z nohy na nohu.
„Vezmeš mě do školy?" vykulil jsem na něj oči a zadíval se na budík. Bylo půl deváté. Co tady sakra Niall ještě dělal? Ptal jsem se sám sebe a blonďáček mi hned odpověděl na mou nevyslovenou otázku, jako kdyby mi četl myšlenky.

„Odpadla mi první hodina a Li už musel do práce. Tak vezmeš mě tam?" s povzdechem jsem přikývl a opatrně se vymanil z Harryho sevření. Nechtělo se mi ho tady nechávat, ale kdybych Nialla neodvezl, pěkně bych to od Liama schytal.
„Jo, jasně. Počkej na mě dole, jen se obleču." Ni přikývl a potichu se vyplížil z pokoje. Překvapilo mě, že se kudrnáč nevzbudil, ale na druhou stranu to bylo dobře. Třeba se stihnu vrátit, než se probere a ničeho si nevšimne.

Rychle jsem se oblekl a seběhl dolů. Už tak jsme neměli šanci to stihnout. Niall za mnou zašel pozdě. „Proč si sakra nepřišel dřív?" zeptal jsem se ho, když jsme nasedali do auta a on pokrčil rameny.
„Li mě sice vzbudil, než šel do práce, ale já nakonec znova usnul u televize." Převrátil jsem oči v sloup a šlápl na plyn. Snažil jsem se jet, co nejrychleji, aby to Niall stihl, ale i tak jsme přijeli asi deset minut po zvonění.

Vystoupil jsem z auta společně s blonďáčkem a vydali jsme se ke třídě, kde měl mít hodinu. Jeho rodiče se před pár lety přestěhovali zpátky do Irska, ale Niall s nima jet nechtěl a tak zůstal s námi. Liam musel slíbit, že na něj dá pozor a tak byl teď něco jako Niallův opatrovník. Divil jsem se, že někdo svěří svoje dítě jen o pár let staršímu klukovi, ale na druhou stranu...Liam byl vždycky zodpovědný a byl na něj spoleh. Niall byl v dobrých rukou.

Došli jsme ke třídě a já zaklepal. Z místnosti se ozvalo dále a tak jsme vstoupili. Niall okamžitě zamířil ke své lavici, aniž by cokoli řekl a já přešel k jeho učitelce. Mohlo jí být něco kolem třiceti, vlasy měla upravené do úhledného drdolu a oči lehce nalíčené. Celkově vypadala docela dobře.

„Omluvte mu prosím ten pozdní příchod. Nebyla to jeho vina. Zaspal jsem a úplně zapomněl, že bych ho měl hodit do školy. Obvykle ho sem vozí Liam. Vážně se moc omlouvám." Mírně jsem se na ní usmál a doufal, že to není nějaká semetrika. Moc jsem blonďáčkovi učitele neznal. To Liam se vždycky staral o tyhle záležitosti.

„V pořádku." Na její tváři se objevil milý úsměv a já si oddechl. Byl jsem rád, že nezačala dělat scény. „Jen...ještě jsem neměla tu čest poznat Niallovi rodiče. Stalo se jim snad něco?" zeptala se mě potichu a úplně ignorovala fakt, že by se měla věnovat výuce.
„Ne, madam. Jsou v pořádku. Jen se odstěhovali do Irska. Niall tady chtěl zůstat tak jsme si ho s Liamem vzali k sobě."
„Oh, jak milé. Ale...nebylo by lepší, adoptovat si menší dítě?" ještě víc ztišila hlas a já se zamračil. Nechápal jsem, o čem to tady mluví.