Darkness in my heart

11. díl

Páni! 6 votes...lidi já vás asi miluju :D vážně moc děkuju :) tak snad se vám pokračování bude líbit stejně jako předchozí díl :)

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

HARRY:

„Lou…“ začal jsem, když mi zvedl telefon. Chtěl jsem se omluvit a vysvětlit mu, proč jsem u něj nezůstal. „Je mi to strašně moc líto. Já…“

„V pohodě.“ Odpověděl, ale tón jeho hlasu se mi nelíbil. Věděl jsem, že na mě není naštvaný, spíš ho něco trápilo.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se opatrně a on si povzdechl.

„Ne…jen…jen jsem nad něčím uvažoval.“ Zamumlal a já se zamračil. Jen jsem doufal, že minulého dne nelituje. To bych asi nepřežil.

„Jde o včerejšek?“ skoro jsem to zašeptal. Tak strašně moc jsem se bál odpovědi. Nechtěl jsem, aby to skončilo. Louis byl ta nejlepší věc, jaká mě kdy potkala.

„Co?! NE!“ Křikl polekaně a já si oddechl. „Já jen…přemýšlel jsem, jestli to takhle bude pořád.“ Na chvíli se odmlčel. Skousl jsem si spodní ret a připravoval se na rozhovor, který by mi mohl změnit život. „Jestli se budu muset v jednom kuse o tebe bát. Nechci, aby tě zavřeli. Chci být s tebou, ale…nemůžu žít ve strachu.“

„Nezavřou mě.“ Slíbil jsem a pečlivě zvažoval každé slovo. Nechtěl jsem o něj přijít. „Postarám se o to. Poldové už po mě nepůjdou, přísahám. Všechno bude zase normální.“

„Nic v našem životě není normální.“ Louis po chvíli vybuchl smíchy a já si úlevou málem sedl na zadek. Byl jsem rád, že se na mě nezlobí.

„Jo…pravda.“ Sám pro sebe jsem se usmál a unaveně se svalil na sedačku.

„Kdy se zase uvidíme?“ vypadlo ze mě po pár minutách. Oba jsme odmítali zavěsit. Chtěli jsme být s tím druhým, a když to nešlo jinak…stačil nám i kontakt přes mobil.

„Kdyby to bylo na mě, řekl bych, že klidně hned…ale nemám čas. Musím upravit ty fotky ze včera.“ Trochu jsem při té vzpomínce zčervenal. Pořád jsem nemohl uvěřit, že jsem měl sex před cizím chlapem.

„Jo…no…mohli bychom o tom, co se stalo už nemluvit, prosím.“

„Tady se nám někdo stydí. To je roztomilý.“ Rozplýval se nad tou představou a já se mírně uchechtl.

„Nejsem roztomilej!“ Protestoval jsem na oko naštvaně. Ve skutečnosti jsem se culil jako sluníčko.

„Ale seš.“ Odporoval mi a v jeho hlase byl slyšet smích. „Jsi můj roztomilý kudrnáček.“

„A ty zase můj uchylnej fotograf.“ Zasmál jsem se, aby věděl, že jsem to myslel jen ze srandy a on se ke mně přidal. Bože! Jak já miloval jeho smích.

„Budu muset končit. Právě se vrátil Liam. Chci si s ním promluvit o tobě a o mě.“

„Proč by si s ním o nás měl mluvit?“ zamračil jsem se. Vůbec se mi nelíbilo, že by mě ti dva mohli rozebírat. Bál jsem se, aby ho Liam nepřesvědčil, aby se se mnou rozešel.

„Je to můj nejlepší kamarád. Chci, aby tě měl rád.“ Povzdechnul jsem si a jen doufal, že se moje nehorší noční můra nestane skutečností.

„Tak to hodně štěstí.“ Uchechtl jsem se a promnul si spánek. Začínala mě pěkně bolet hlava a to jsem nic nepil.

„Díky, budu ho potřebovat.“ Louis zavěsil a já si zakryl oči předloktím. Byl jsem najednou hrozně vyčerpaný.