Harry Potter a Tichošlápek

1. Ročník - kapitola 4. - Bradavice

Než se Harry nadál, nastalo září, a to pro černovlasého chlapce znamenalo jediné, že musí odjet do školy. Věci měl sbalené již několik dní, a tak pro něho nebyl žádný problém odejít hned po snídani. Harry se převlékl do jednoho z nových hábitů. Látka, ze které byl hábit ušitý, byla tak černá, že vyzařovala modré odlesky. Také si vzal nové boty, které měl naleštěné jako zrcadlo. Do klopy hábitu si připevnil jehlici, která na sobě nesla erb Potterů. Vlasy si stáhl do culíku černou gumičkou, jen nechal několik pramenů, aby mu spadly do čela a zakryly tak jeho jizvu. Když byl zcela nachystaný, už stačilo, aby se se svým otcem přemístil přímo na nástupiště 93/4 v nádraží Kings Cross. Objevili se v přemísťovací hale, odkud se vydali k vlaku, který už čekal u peronu. Harry v životě neviděl tak nádherný vlak. Lokomotiva byla rudá s černými doplňky, z komínu jí stoupal kouř a z pístů vycházela pára v pravidelných intervalech. Harry bez obtíží uložil svůj těžký kufr do zavazadlového vagónu, hodně tomu pomohlo, že Sírius mimo magické vzdělání dbal i na chlapcovu fyzičku. Když měl zavazadlo bezpečně uložené, vydal se opět za svým otcem. „Tati budeš mi moc chybět, až budu ve škole." „Ty mě taky Harry, doufám že mi budeš často psát." „To si piš že budu. Už teď se mi stýská." „Mě taky štěně, mě taky. Hlavně nezapomeň, co jsem tě učil, měj mysl pevně zamčenou, ve škole jsou minimálně dva kouzelníci, kteří ovládají nitrozpyt a vsadím se, že bys nechtěl, aby někdo znal tvá tajemství. Brumbál je nebezpečný, protože své činy a hříchy maskuje za záštitou, že vše co dělá, dělá pro větší dobro, ale Severus Snape je zákeřný, sadistický muž, který tě bude nenávidět jen pro tvoje jméno, navíc jak nám Dora vyprávěla, i když je opravdovým mistrem ve svém oboru, stále je to ředitel Zmijozelu, který uznává jen příslušnost ke své koleji a ostatním se snaží znepříjemnit život, obzvlášť Nebelvírům, a já jsem přesvědčený, že jedním také budeš, ale věř že nebudu zklamaný, kdybys se dostal i do jiné koleje, pamatuj, že příslušnost ke koleji neurčuje kým se staneš, naopak moudrý klobouk tě zařadí do koleje, podle tvé povahy. Pro mne budou důležité tvé skutky, to, jak se budeš chovat a jak budeš ctít jméno Potter. Velmi bys mě zklamal, kdyby ses pro své jméno povyšoval nad ostatními, nezapomeň že jsi stejný student jako budou i tví spolužáci. Snaž se pomáhat slabším, bez ohledu, kolik bodů tě to bude stát, důležité je být silný svojí povahou a srdcem, nikoliv kouzly a pažemi, používej hlavu, nenech se nikým zbytečně vyprovokovat a kdyby přeci si musel proti někomu pozvednout hůlku tak buď tak, aby tě viděli všichni nebo vůbec nikdo. Také na tebe apeluji abys nepoužíval svoji zvěromágskou podobu fénixe, jak jsem Ti už vysvětloval, proměna do magických tvorů není standartní, vlastně je velmi ojedinělá, když se budeš chtít vytratit z hradu, používej pouze podobu Lupuse." „Slibuji tati, že na mě budeš moc být pyšný, ponesu hrdě jména, která mám od svých otců, postarám se, aby bylo v Bradavicích veselo ve jménu Pobertů." Sírius v tu chvíli nemohl být na svého syna pyšnější, hřálo ho vědomí, že se jeho syn umí o sebe dobře postarat. Díky Merlinovi nikdy nepodědil Jamesovu zlomyslnou povahu. Nyní vzpomínal, jak Harrymu asi v osmi letech vyprávěl o kouscích, které on, Remus a James prováděli studentům a jak zesměšňovali Srabuse. Takhle rozzlobeného Harryho nikdy neviděl, nazval jeho a Jamese dost nevybíravým způsobem. Sírius se musel nad tehdejším rozčílením Harryho usmát, zahnal vzpomínky a opět se vrátil do přítomnosti. Silně objal svého syna a dal mu pusu na čelo. „Už bys měl jít do vlaku štěně, aby sis vybral volné kupé, uvidíme se na vánoční prázdniny, do té doby si budeme psát. Nevím sice jak budu stíhat odepisovat, jak jistě víš, od zítra se vracím do práce a předpokládám, že budu po tech skoro devíti letech nečinnosti velmi zaneprázdněn. Nezapomeň ale na jedno, ať už se stane cokoliv budu tě milovat, synku." „Také tě miluji tati. Mám tě rád." Naposledy se vroucně objali a Harry vkročil do jednoho z vagónů. Našel si prázdné kupé, otevřel okno a horlivě mával na svého otce. Uteklo několik minut, když se ozval zvuk píšťalky a rudá lokomotiva vypustila velké množství páry, po čemž následoval trhavé cuknutí, jak se dával těžký kolos do pohybu. Naposledy zamával otci a pak už se jen pohodlně usadil na sametem polstrovanou sedačku a užíval si nádhernou krajinu Anglie, kterou zatím neměl to potěšení ji poznat. Netrvalo dlouho a dveře do jeho kupé se otevřely. „Ahoj, je tu volno?" Optal se vystrašeně baculatý kluk s kulatým obličejem a žábou v náručí. „Zajisté, jen se posaď." Chlapec se usadil naproti Harrymu a vystrašeným pohledem si ho prohlížel." „Nevadí ti, že tu sedím s tebou?" „Proč by mělo?" „No já nevím, možná proto, že vypadáš vznešeně a já jsem takový... no trochu trouba." „Jak jsi přišel na to, že jsi trouba? Dostal jsi pozvánku do školy stejně jako já, nebo ne? To znamená že jsi kouzelník, stejně jako já a nikdo nemá právo říkat něco podobného." Baculatý kluk se usmál na svého společníka a konečně se trochu uvolnil. „Promiň ani jsem se nepředstavil, jsem Neville Longbottom." „Harry Black" Harry záměrně použil příjmení svého adoptivního otce, nechtěl, aby ho ostatní brali jen jako chlapce-který-přežil. „Longbottom, to jméno mi něco říká, není tvůj otec náhodou bystrozor, táta mi vyprávěl, že než odešel z práce, pracoval s nějakým Frankem Longbottomem, prý mu několikrát zachránil život, nebo minimálně zdraví." Neville trochu pobledl a zatvářil se velmi smutně, v očích se mu zrcadlili slzy. „Ano, Frank Longbottom, je můj otec, bohužel už není bystrozorem, stalo se něco hrozného." „Není snad mrtví, že ne? Promiň mi, neměl jsem s tím začínat." „Ne, to je dobré, vlastně jsem rád že jsi ho zmínil, víš moje maminka a táta byli oba moc stateční, ale napadli je smrtijedi, poskoci Ty-Víš-Koho, bylo prý několik dní po jeho pádu, no a tihle smrtijedi mé rodiče mučili kletbou Cruciatus, protože nechtěli uvěřit, že by Ty-víš-kdo doopravdy padnul. Samozřejmě jim neměli co říct, ale byli oba stateční, nechtěli se vzdát. Smrtijedka jménem Bellatrix Lestrangeová je však mučila dál a dál, až je připravila o rozum, nyní leží u svatého Munga a nevědí o světě. Od té doby se o mě stará babička, se kterou je chodíme často navštěvovat." „Jsi velmi statečný Neville, jsem rád že jsi mi to pověděl. Věřím že na tebe budou moc být tví rodiče pyšní. Slibuji ti, že budu tvým přítelem, ať už budeme v jakékoliv koleji, já bych byl totiž velmi šťastný, kdybych mohl mít Longbottoma po svém boku. Táta na Franka vždy vzpomínal v dobrém, a já jeho úsudku věřím. Ale než budeme přáteli, musím se ti také svěřit, nemohl bych dopustit, abys se přátelil s lhářem, já se totiž skutečně nejmenuji Black, to je jméno mého adoptivního otce. Ve skutečnosti se jmenuji Harry James Potter, chtěl jsem ti to říct dřív, než se dostaneme do Bradavic. Ale prosím tě, než proběhne třídění, ponechej mi příjmení Black." Neville vytřeštil oči a zaměřil se na Harryho čelo. „Hledáš jizvu?" „Promiň Harry, bylo to ode mne nezdvořilé, ale nemohl jsem odolat pokušení." Harry se usmál a odhrnul několik dlouhých vlasů z čela, aby tak mohl odhalit nachovou jizvu ve tvaru blesku. „To je v pohodě Neve. Jsi můj přítel, a já nechci mít před tebou víc tajemství, než bude nutné." Neville se na nového přítele vřele usmál a potom započalo jejich dlouhé povídání, Harry se dozvěděl hodně informací o Nevillově životě a na oplátku se podělil s některými zážitky ze svého života, povídali si dlouho, dokud se neobjevila stará čarodějka s vozíkem plným sladkostí, pití a oběda, Harry nakoupil hned několik možných cukrovinek, ale než stihl zavřít dveře, Nevillův žabák Trevor seskočil ze sedačky a rozhodl se, že svému pánovi uteče. Harry naprosto instinktivně vytáhl hůlku a kouzlem Accio přivolal žabáka zpět. „Měl by sis ho víc hlídat Neve." Řekl Harry s úsměvem. „Jak to že umíš už kouzlit?" „Otec se postaral o mojí domácí výuku, ale nikomu to prosím neříkej. Slíbil jsem mu, že to nikomu neřeknu." „Neboj se Harry, tvé tajemství bude u mě v bezpečí." „Děkuji, jsi opravdový přítel."