Harry Potter a Tichošlápek

1. Ročník - Kapitola 12. - Trest v zapovězeném lese

Týden utekl jako voda, Harry a jeho kamarádi si ho ale moc neužívali, většina jejich spolužáků z koleje, je propalovala rozhněvanými pohledy, nemohli pochopit, jak je možné, že připravili Nebelvír o dvě stě bodů za jeden večer. Koncem týdne se situace stávala snesitelnější, jelikož se Harry, Neville a Hermiona pokusili o náhradu bodů, při všech hodinách byli naprosto vzorní a z každé hodiny, kromě lektvarů, si odnášeli vysoký počet kolejních bodů. To se však nedalo říct o Ronovi, ten byl ještě naštvanější než kdy předtím. Na každého se mračil a všechny spolužáky, kteří se kamarádili s Potterovou bandou zabíjel pohledem, naopak na mladého Pottera se ani nepodíval.

V pátek při snídani přišel čtveřici mladých Nebelvírů vzkaz od profesorky McGonagallové. „Na svůj trest nastoupíte dnes v jedenáct hodin večer. Pan Filch na vás bude čekat ve vstupní síni. Prof. M. McGonagallová" Harry se povzbudivě usmál na své dva spolužáky a dal jim najevo, že je připraven postavit se jakémukoliv trestu, který je jen čeká. Neville i Hermiona se na Harryho podívali se stejným odhodlaným výrazem.

Bylo třičtvrtě na jedenáct, když opustili společenskou místnost. Všichni čtyři se vydali po pohyblivém schodišti směrem ke vstupní síni. Dole už na ně čekal starý, protivný školník Argus Filch i se svojí opelichanou kočkou, paní Norisovou. „No to je dost, vy chátro, pojďte za mnou." Prohlásil chraplavým hlasem, ze kterého bylo slyšet nadšení. Popadl rozsvícenou lucernu a vedl je ven. „Vsadím se, že si pro příště rozmyslíte porušovat školní řád." Samolibost, zlomyslnost a škodolibost z jeho hlasu odkapávala, jako horký dehet. „Jaká škoda, že se už delikventi jako jste vy nemůžou věšet na několik dní za kotníky do sklepení, ten křik a nářky mi vážně chybějí, ale čistě jen pro případ, že by takové tresty přišli opět do mody, mám několik těch skvělých okovů u sebe a pravidelně je promazávám." Školník je se zlověstným úsměvem vedl přes školní pozemky směrem k zapovězenému lesu. V dálce bylo vidět slabé světlo, které vycházelo z Hagridovi hájenky. Pomalým krokem se přibližovali. Už byla vidět i obří postava, která k nim mířila a mávala lucernou. Byl to Hagrid. Harry si s úlevou oddychl, když mu došlo, že na tom trestu se bude podílet i jejich přítel. Filch si jeho úsměvu všiml a ihned využil příležitosti, aby studentům sebral vítr z plachet. „Být vámi bych se moc neradoval, chásko, jdete s tím hromotlukem totiž do lesa. A moc bych nedoufal že se odtamtud vrátíte celí a se všemi končetinami." „D-do le-lesa?" koktal strachy Ron. „A-ale tam přeci v noci jít n-ne-nemůžeme, jsou tam r-různé nestvůry, dokonce prý i v-vl-vlkodlaci." „No tak doufej, že žádného nepotkáš ty pacholku jeden." To už byl Hagrid i se svým psem, který byl velký jako menší pony, už u nich. „To to je dost, že už jste tady bando." „Dobrý večer Hagride, neměl by ses s nimi moc kamarádíčkovat, jsou to delikventi a přišli si odpykat trest." „Bejt tebou, mlčel bych Argusi, umím si představit, jak jsi je děsil. Ale naštěstí tys tu byl dnes jen jako doprovod, vodteď je přebírám já. Takže si vezmi tu svoji vopelichanou kočku a vrať se poslušně zpět do hradu!" Ron se obrátil k obrovité postavě „Já do toho lesa nepůjdu!" Harry slyšel Ronův vyděšený hlas. „Ale půjdeš, estli chceš zůstat na této škole. Navíc by mě nikdy nenapadlo, že by nějakej nebelvír zradil své spolužáky. Škoda že nejsi víc jako tvůj bratr Charlie. Estli nechceš, abych mu napsal, kdo prásknul své spolužáky, když zachraňovali Norberta, tak budeš sekat dobrotu, nebo tě vopravdu v tom lese nechám, a můžu tě ujistit, že vlkodlaci jsou to nejmenší, čeho by ses měl bát." Ron viditelně pobledl, ale už neřekl ani slovo k protestu. Hagrid se otočil k lesu a vyzval skupinku, aby šli za ním, na cestu si svítil lucernou. Vedl je trnitou, úzkou pěšinkou stále víc do temného lesa. Zastavili se na malé mýtince. „Koukněte se tam, vidíte po zemi ty stříbřité kapky? To je krev jednorožce. Něco ho tu poranilo, tendle tejden to je už třetí. Jednoho jsem našel už našel mrtvýho v úterý, druhýho ve čtvrtek a dneska budeme pátrat po tomhle, je smutné že možná budeme nuceni tomu chudákovi zkrátit jeho trápení. Teď vás rozdělím do dvojic, jedna půjde s tesákem a druhá semnou." „Já jdu s vámi!" vyhrkl vyděšený Ron. „Dobrá, kdo půjde ještě s námi?" „Já půjdu Hagride." Ozvala se poněkud slabším hlasem Hermiona. Harry poznal že se bojí, ale neměl jí to za zlé. Sám měl také strach „Dobře, a my s Nevem si vezmeme Tesáka. No tak chlapče, pojď za námi." „Harry, hlavně buďte vopatrní a držte se jen cest, kdyby se vám něco stalo, vodpal červený jiskry a já vás najdu." Všichni přikývli na souhlas. Dorazili až na rozcestí, Harry s Nevillem se dali cestou vlevo a Hagrid se zbytkem výpravy vpravo. Harry a Neville, v momentě, kdy byli z dohledu si klekli k Tesákovi. „Chlapče, teď uvidíš něco podivného tak se prosím neboj, ano?" Tesák chápavě přikývnul a zavrtěl ocasem. Oba chlapci se proměnili do svých zvířecích podob. Nejprve Tesák trochu ucouvl a nepatrně zavrčel, pak si obě zvířata očichal a spokojeně štěkl. Harry očichal jednu ze stříbrných kapiček a vydal se dál po pěšině. Stejně tak i Neville, šel vedle Harryho ve své podobě pantera, oči mu v záři měsíce jasně svítili. Nevillův zrak byl v kočičí podobě nepostradatelný, viděl v nastalé tmě jako za dne, vnímal pohyb listí, větví i drobných živočichů. Kdyby je teď někdo viděl, určitě by byl zaujatý prapodivnou smečkou. Vedle sebe šli naprosto bezstarostně černý vlk, panter a jedno obrovité psisko o velikosti poníka. Při každém divném zvuku se zastavili a zastříhali ušima, aby mohli ten zvuk identifikovat. Sledovali stopy krve stále hlouběji do lesa, člověk by místy ani neviděl, to naštěstí nebyl problém této trojice. Stromy byly husté a pohlcovaly všechno okolní světlo. Na kořenech jednoho stromu byly obrovské stříbřité stříkance, jako by právě tady svedlo to nebohé zvíře svůj poslední boj, byly zde velké kaluže, jak sebou tvor zmítal ze strany na stranu. Harry se proměnil do své lidské podoby a Neville udělal to samé. Obezřetně si prohlíželi okolí. „Podívej se, támhle." Řekl Neville a rukou ukázal před sebe. Na zemi tam leželo něco bělostného. Pomalými kroky se přibližovali do míst, kde ten tvor ležel. Opravdu to byl jednorožec a bohužel byl mrtvý. Chlapci si klekli vedle těla jednorožce a smutně se na něho dívali, byl nádherný, i teď po smrti vyzařoval kolem sebe auru čistoty a magické síly, o to byla tato smrt tragičtější, Harry nemohl pochopit, co to muselo být za tvora, který si troufl zahodit svůj život, jen aby mohl zabít tak čistého tvora. S Nevillem tam klečeli a slzy smutku jim kanuly na mrtvé tělo jednorožce. Harrymu se najednou zježili chloupky na zátylku a přejel mu mráz po zádech. Pak to zaslechl, tichý šoupavý zvuk, jako když někdo táhne plášť po listí. Prudce se otočil a upřeně se zahleděl do míst kde šoupání slyšel. Jeden z keřů se pohnul, pak druhý a třetí, až se nakonec ze tmy vynořila postava, zahalená do černého hábitu s kápí nasazenou na hlavě. Harry dal pokyn rukou Nevillovi, který pochopil a s tichým našlapováním krok za krokem couvali do temnoty lesa. Když už byli asi deset metrů od mrtvého tvora, přízrak vykročil ze tmy úplně. Tesák bolestně zakňučel a bez meškání utekl se staženým ocasem. „Neve, doběhni pro pomoc, hned!" poručil chlapci šeptem kamarád. „Ale Harry, přeci tě tu nemůžu nechat." „Musíš! Věř mi, já to zvládnu, běž!" Neville se přeměnil do svého zvířete a rychlými kroky se vydal zpět pro pomoc. Harry mezitím přihlížel, jak se temná postava pomalu naklání nad mrtvé tělo a pak... přízrak začal hladově chlemtat stříbrnou krev jednorožce. Uběhla si minuta, kdy Harry ochromený tou zrůdností sledoval ten hrůzostrašný pohled. Najednou zakuklenec zvedl hlavu a jeho rudé oči se zabodly do těch jasně zelených. „ÁÁÁÁÁ" Zakřičel Harry a rukama si stiskl jizvu na čele, která pulzovala jako živá. Byla to taková bolest, jakou Harry ještě nezažil, něco podobného cítil už na zahajovací hostině, tenkrát mu pomohla nitrobrana, ale tentokrát to bylo několikrát silnější. Jen silou vůle donutil své hradby v mysli posílit svoji obranu, bolest trochu ustoupila, ale i přesto ji Harry stále pociťoval. Jeho jizva byla rozpálená, jako by mu na čelo někdo přiložil rozžhavené železo. Mladý Potter se donutil pomalými kroky couvat zpět, odkud přišel. Najednou uslyšel další zvuk, byl to dusot kopyt. Znělo to jako cválající kůň. Hlasitost kopyt se zvětšovala a chlapec správně odhadl, že ten běžící kůň se k němu přibližuje, reflexivně si klekl a zakryl si hlavu před možným úderem. Sklonil se právě v čas. Hned potom co to udělal, se z lesa za ním, vyřítil obrovitý kůň a chlapce dlouhým skokem přeskočil a okamžitě zaútočil na zakuklenou postavu, kopal do něho předními nohami tak zběsile, až se neznámý dal na zbrklý úprk. Jakmile byl zakuklenec z Harryho dosahu, bolest v jizvě utichla a zbyla po ní jen malá památka, v podobě jemného pulzování. Zelenooký chlapec konečně zvedl hlavu, aby si svého zachránce prohlédl, nebyl to kůň. Byl to kentaur, tvor mající lidské tělo i hlavu posazenou na koňském trupu. Tento kentaur měl skoro bílé vlasy jako sníh a stejně tak bílé i koňské tělo, v rukách držel veliký luk a na zádech se mu pohupoval toulec s asi dvaceti dlouhými šípy. „Mládě jsi v pořádku?" „Ano pane, děkuji. Co to bylo?" „Nasedni si mládě, já jsem Firenze, a dopravím tě k Hagridovi, les není bezpečný a obzvlášť ne pro tebe Harry Pottere." Harry neváhal a hbitě se vyšvihl na koňský hřbet. Jeli mlčky, mladý kentaur hravě zdolával všechny lesní nástrahy, řítili se tryskem a Harry jen díky instinktu věděl, nebo spíš tušil, kdy se má předklonit, aby ho nesrazila zbloudilá větev, kdy se má víc chytit, to když se kentaur chytal ke skoku nebo se nahnout na jednu nebo druhou stranu, podle toho jak zrovna vybírali zatáčky. Zrovna projížděli hustě zalesněnou částí, když Firenze náhle zastavil. „Harry Pottere, víš, k čemu slouží krev jednorožce?" „Ano pane, vím, Hagrid nám o tom nedávno vyprávěl, krev jednorožce Vás udrží naživu, i kdyby Vás od smrti dělil pouhý vlásek, ale od chvíle, kdy v jeho krvi smočíte rty, budete žít jen napůl a v zatracení." „Velmi dobře mládě." „Ale kdo by spáchal něco tak zoufalého? Pokud by ho mělo stihnout věčné zatracení. Není potom lepší přijmout smrt? Hagrid nám říkal, že tvory žijící v lese by to nikdy ani nenapadlo." Firenze se rozesmál zvučným hlasem. „Máš pravdu Harry Pottere, pro většinu lidí i tvorů by byla skutečně lepší smrt než věčné zatracení, pokud ovšem nepotřebuješ žít natolik dlouho, než se napiješ něčeho jiného, něčeho silnějšího, než je krev jednorožce, něčeho, co ti navrátí veškerou ztracenou sílu, něčeho, co by tě mohlo učinit nesmrtelným. Jestli pak víš, co je nyní ukryto ve vaší škole?" „Jistě, kámen mudrců, s jehož pomocí lze vytvořit elixír nesmrtelnosti. Ale ani tak nechápu, kdo by stál o takový život?" „Opravdu tě nikdo nenapadá? Někdo, kdo se smrti tak bál, že zaútočil na bezbranné dítě? Někdo o něm říká že zemřel, ale nevěř tomu mládě." „Voldemort!" vykřikl Harry znenadání. „Takže přeci jsi i chytrý, velmi správně. Nesmíš dopustit, aby se kdokoliv ke kameni dostal. Nyní už můžeš slézt, slyším, jak se přibližují tví přátelé, já už musím jít. Tak hodně štěstí Harry Pottere a pamatuj na má slova." Harry Firenzovi poděkoval a „koník" odklusal zpět do hlubin temného lesa. Netrvalo dlouho a z protější strany, než kterou se kentaur vydal, se objevil Hagrid a tři jeho spolužáci.

Harry, Neville a Hermiona seděli v pohodlných křeslech, která jim poskytla Komnata nejvyšší potřeby. „Harry, co jsme to teda viděli u toho jednorožce?" „Byl to Voldemort, je tak slabí a na pokraji smrti, že se neštítí ani toho, aby pil jednorožčí krev." „Co to ale znamená?" „Znamená to, že pokud se dostane Voldemort ke kameni, tak víme, co se stane, Hermiono. Stane se opět živým, silným a hlavně nesmrtelným." „Dobře Harry, vezmeme v úvahu, že je tvá teorie správná, proč se o získání kamene pokusil až teď?" „Nad tímhle jsem uvažoval posledních několik dní a pustil jsem se do malého průzkumu. Kámen mudrců se u Gringottů objevil nedávno, zhruba měsíc před prázdninami, před naším nástupem do školy. Myslím si, že to byla od začátku jen přechodná stanice. Hlavní skrýš byla od začátku zamýšlená v Bradavicích. ptal jsem o ukrytý, ale Brumbál sním byl v kontaktu, podle táty ho ředitel přesvědčil, že mu kámen ohlídá. Buď ho chtěl Brumbál pro sebe, nebo jako návnadu, podle mě tušil že se tady někde Voldemort pohybuje a chtěl ho nalákat do školy. Aby ho mohl polapit a být za hrdinu." „Nepřijde Ti to utažené za vlasy." „Hermiono, Harry má pravdu, babička mi říkala, že Brumbál začíná být zapomínán, ano, je to veliký kouzelník, ale posledních několik desítek let nevykonal nic velkého, jen sedí na zadku tady ve škole a občas podnikne konzultaci ministerstvu. Chycení Voldemorta by ho mohlo vrátit do kurzu." „Ale je to Brumbál." „Ano, je to Brumbál, člověk, který Harrymu když byl ještě nemluvně svázal magické jádro, poslal ho na dlouhou dobu k příbuzným, kteří mu zařídili „pokojíček" pod schody a i přes všechny dokumentace, které měl Harryho táta, si stejně prosadil svoji." „Dobrá kluci, ale pořád mi nedává smysl, to s Voldemortem, znamená to, že se opravdu vrátil?" „Obávám se že ano, budeme muset být opatrní."