Harry Potter a Tichošlápek

5. Ročník - Kapitola 6. - Profesorka Umbridgeová

Opět musím poděkovat své Betě @MichaelaP231 Která si dala tu práci a opravila moje chyby. Také bych vás rád upozornil, že i Míša je jen člověk a i přes její bedlivý pohled se může stát, že občas něco přehlédne.

Ráno se Harry probudil jako vždy brzy. Když ale sešel do společenské místnosti, už to tam hučelo jako v úlu. „Co se to tu u Merlina děje?" Zeptal se černovlasý mladík dvojčat, která stála nejblíže schodišti, na kterém stále stál překvapený Harry. „No kámo, říkali jsme si, že je čas opět začít trénovat pod tvým dohledem." „Kolik tu je lidí, kluci?" Celý Nebelvír, kromě prvních ročníků, připadalo nám rozumné je nechat vyspat, navíc je ještě moc neznáme a nevíme, kolik z nich ti uvěří." Harry tiše zaúpěl. „Potěš koště." „Jen klid kamaráde, už jsme se stihli domluvit s našimi spolužáky ze sedmého ročníku, že ti všichni pomůžeme, jak jen budeme moct." „Dobrá, jestli chceme stihnout snídani, je nejvyšší čas vyrazit, máte svůj plánek kluci?" Fred i George souhlasně přikývli. „Dobře, budeme vyrážet po skupinkách, aby nás nešlo tolik najednou. Já půjdu s první skupinou, kterou budou tvořit sedmáci a Neville s Hermionou půjdou s druhou společně se šestými a pátými ročníky, a vy dva odvedete zbytek, víte, kde to je, že jo?" George se na Harryho dotčeně podíval. „Nebojte se pane prefekte, známe tenhle hrad od střechy až po sklepení." „Skvěle, půjdeme v pětiminutových intervalech. Zpět na kolej se dostaneme díky komnatě rychleji, hlavně dbejte na to, aby byli všichni potichu." „Provedeme kapitáne." Harry se musel usmát.

V osm hodin už všichni seděli u kolejních stolů ve Velké síni. Několik nebelvírských vypadalo opravdu vyčerpaných, poté co absolvovali hodinu a půl intenzivního tréninku. „Harry, opravdu si myslíš, že je dobré je takhle mořit? Vždyť se na ně podívej." „Neboj se Hermiono, jde jenom o zvyk, vzpomeň si na své začátky, zmáhal tě i krátký běh a teď? Podívej, kam jsi se dopracovala." „Já vím Harry, ale někteří jsou teprve ve druhém ročníku." „Hermiono! My jsme v jejich věku bojovali proti bystrozorským kadetům. Je velice důležité, aby získali nějakou fyzičku, než začneme s kouzly." Hermiona musela uznat, že má Harry pravdu. „Harry, vím že máš pravdu, ale také jsme prefekti, neměli bychom je tak trápit." „Nesouhlasím Hermiono, většina z nich se k nám přidala už na konci roku, a já ze svých požadavků neslevím, pokud budou mít pocit, že to je na ně moc, mohou se učit sami, pokud ale chtějí MOJI pomoc, musí se řídit pravidly která jsem nastolil už dříve. Věř mi, že za dva týdny budou vypadat podstatně lépe. Podívej se na Denise a Colina, věřím že jsou jedni z mála, kdo se během prázdnin poctivě věnovali rannímu cvičení." Hermiona se podívala na bratry Creeveyovi a musela s Harrym souhlasit, oba během prázdnin zesílili, zmohutněli v ramenou a trupu a vyrostli o několik palců. Když Colin s Denisem zaznamenali Hermionin pohled vesele se na ní usmáli a zamávali jí na pozdrav. Harry měl pravdu, museli doopravdy cvičit každý den, aby získali takovou figuru. Z myšlenek ji vytrhl Denis, který opustil své místo a posadil se vedle trojice. „Harry, chtěli bychom ti bráškou poděkovat, cvičili jsme každé ráno a díky skřetům jsme mohli také trénovat naše kouzla. Měl jsi naprostou pravdu, když jsi říkal, že abychom byli schopní sesílat obtížná kouzla, je zapotřebí fyzička. Maminka s taťkou byli nadšení, když konečně mohli vidět co se ve škole učíme a máme ti za ně poděkovat. Byli moc rádi, když se dozvěděli, že jsi to byl ty, kdo nás donutil se sebou něco dělat." „Já jsem rád že jste dali na mé rady, jsem na vás pyšnej. Zítra se podívám, jak vám jdou kouzla." Denis se rozzářil jako sluníčko, když viděl Harryho hrdý výraz, který věnoval svým mladším spolužákům. Povídali by si jistě déle, ale to už u nebelvírského stolu byla profesorka McGonagallová a rozdávala rozvrhy hodin. „Harry, jsem opravdu ráda, že se i letos potkáváme. Upřímně měla jsem o Vás a vaše kamarády trochu strach, ale jak jsem slyšela od Síria, zvládli jste to skvěle." „My jsme také rádi paní profesorko, že Vás tu vidíme, bohužel to nemohu říct o všech z profesorského sboru." „Vím, co myslíte Harry, ale chtěla bych vás všechny varovat, snažte se neprovokovat zbytečně slečnu Umbridgeovou. Má tady poměrně velké slovo, a navíc za ní stojí ministr." „Paní profesorko, vidím že jste první z kolejních vedoucí, kdo rozdává rozvrhy, mohla bych na Vás mít prosbu?" „Povídejte slečno Grangerová." „Vytvořili jsme s Fredem a Georgem tyto mapky Bradavic, myslíte že byste je mohla rozdat i dalším vedoucím, aby je dali prvním ročníkům? Mapky jsou očarované, aby ukazovali, kde se studenti nacházejí a jak se dostanou kam potřebují." „To bylo velice chytré slečno Grangerová." „Nebyla to jen moje práce paní profesorko, s tím nápadem přišla dvojčata, já jsem to pak jen doladila. Ale hlavní zásluhu na tom mají Fred a George." Minerva se na trojici studentů vřele usmála. „Nikdy by mě nenapadlo, že pánové Weasleyovi jsou tak ohleduplní. Budu si s nimi muset promluvit a vyjádřit jim poděkování. Můžete se spolehnout, že se postarám, aby plánek dostal každý prvák." „Moc Vám děkuji madam." McGonagallová se na trojici ještě jednou usmála a dál se věnovala rozdávání rozvrhů. Harry viděl, jak se na slovíčko zastavila u dvou chlapců s rudými vlasy, než pokračovala k prvním ročníkům, kteří kromě rozvrhu hodin dostali také malou mapku Bradavic.