Harry Potter a Tichošlápek

4. Ročník - Kapitola 11. - Důsledky

Luna čekala na svého přítele a kamaráda za hranicí podia, aby se k nim přidala, Harry ji vzal za ruku a jemně políbil na rty. Dívka věděla, že teď nemá cenu mluvit, jelikož Harry byl hluboce ponořený do svých myšlenek stejně tak i Neville. Bez toho, aby kdokoliv z nich řekl jediné slovo, všichni se v duchu shodli na tom, že příčinou jejich zamyšleného stavu je jejich kamarádka Hermiona. U vstupní brány je čekali další dva jejich dobří kamarádi. Cedrik a Fleur. Oba se tvářili vážně a smutně. Stejně jako Harry, ani oni nelitovali smrti jednoho z Kruvalských studentů, by lim líto Hermiony, protože si nikdo nedokázal představit, jak se musí cítit. Viděli ji jak ji Severus Snape odváděl od davu. Celou dobu, co ji vlekl do hradu ji musel podpírat, jelikož mladá dívka odmítala jít sama. Všichni šli mlčky až k ošetřovně, kde byli zavřené dveře, opatrně do nich Harry strčil, aby se otevřely. Vešli do bílé místnosti, kterou zdobilo jen několik obrazů a spoustu bílých postelí. Na jedné z postelí ležela jejich kamarádka, vedle sebe měla kbelík, do kterého pravděpodobně zvracela. Její tvář byla voskově bílá, celé tělo se nekontrolovatelně třáslo a její zarudlé oči vypovídaly o silném pláči. Harry s Nevillem si k ní přisedli, každý z jedné strany a chytili ji za ruce. Luna si přisedla k jejím nohám a jemně ji hladila po lýtkách. Cedrik a Fleur si vzali každý jednu židli a taktéž se posadili k otřesené dívce. Madam Pomfreyová jen nakoukla, kdo přišel a když uviděla partu kamarádů jen se smutně usmála. Věděla, že kontakt s jejími nejbližšími by mohl dívce pomoc z katatonického stavu. „Měli byste odejít a už semnou víckrát nemluvit, jsem odporná zrůda, vrah." Pronesla Hermiona rozechvělým hlasem, který byl plný smutku a znechucení. Nikdo se nepohnul a tři její nejbližší ji dál jemně hladili. „Hermiono, nejsi vrah. Jsi oběť nechutného útoku. Ty jsi nikoho nezabila. Jak už ti říkal tam venku profesor Snape, kdybys nevyčarovala ten štít, tak bychom nyní oplakávali tvé mrtvé tělo." „Ha...Harry, j...jak se na mě můžete podívat, bez toho, aby vám bylo špatně. Jak tu můžete semnou takhle klidně sedět, aniž bych se vám hnusila. Zmateným pohledem si prohlížela své ruce. Najednou jejím tělem projela křeč a kudrnatá dívka opět vyvrátila obsah svého žaludku do kýblu, který se sám okamžitě vyprázdnil. „Herrmiono, poslouchej, ty nejsi šádný vrrah ani šádná srůda. Neudělala jsi nis špatného. To ten pitomec Errik, sám si podepsal rozsudek smrti. Kdyby se te nesnašil sabít, nestalo by se to so se stalo. Jsi báješná šarrodějka a já jsem na tebe velmi hrrdá." „Hermiono, Fleur má pravdu, to, co jste s Harrym a Nevillem dnes předvedli bylo fascinující. Dokázali jste využít své schopnosti a dovednosti naplno. To jen díky tomu ještě žiješ. Mohu tě ujistit, že já bych se zachoval stejně. Nesnažil bych se ho zabít, vyčaroval bych štít. Byla to sice obrovská tragédie, ale ty za to nemůžeš, kdyby použil odzbrojovací kletbu, nebo mdloby na tebe, nic vážného by se mu nestalo. To on se rozhodl vytáhnout kouzlo z černé magie a je jen ohromné štěstí, že to kouzlo zasáhlo jen jeho. Možná si to ani neuvědomuješ, ale dnes jsi nám všem zachránila pravděpodobně život. Stačilo by totiž, kdyby svoji hůlku jen nepatrně vychýlil a ta odporná kletby by zasáhla Fleur, nebo Harryho s Nevillem. Neudělala jsi nic, čím by sis zasloužila nějaké pohrdání, naopak." Cedrik ukončil svůj dlouhý monolog, a i on položil svoji ruku na Hermionu, nepatrně ucukla při tom dotyku, ale mrzimorský chlapec ruku neoddělal. Chvíli tam všichni jen mlčky seděli. Jediný zvuk, který byl slyšet, bylo Hermionin tichý pláč. Herrmiono, vím jak se sítíš, mos dobře to vím." Promluvila opět Fleur. Její hlas byl zastřen smutkem a všichni přítomní zatajili dech. Uvědomili si, že Francouzská dívka se chystá říct něco, co nikdo kromě jejich nejbližších určitě nikdy neslyšel. „Kdyš mi bylo patnást, šla jsem od pršítelkyně. Nebyla to dlouhá sesta a já jsem věděla, še se nemusím nišeho bát. V jedné špinavé ulišce, kterou jsem musela prrojít na mě vyskošili dva muši. Odporní uš na pohled. Byl s nich sítit alkohol. Satáhli mě do tmy a snašili se mě snásilnit. Bála jsem se, snašila jsem se volat o pomos, ale nikdo se neukásal. Tenkrát to bylo poprvé co se ve mně probudila ta nebespešná šást. Ta so vypadá jako pták. Oba dva jsem spálila svými ohnivými koulemi. Bylo mi s toho tak sle, še jsem msvrasela dva dny. Nebýt mama a papa, sblásnila bych se. Oba mi ale vysvětlili, še já nejsem ta špatná, še to byli ti muši, co se mě pokusili snásilnit. Také jsem si nadávala do srůd a vrrahů, ale mí rodiše mě ujistili še těmi srůdami byli ti muši." Hermiona se posadila na posteli a svýma očima se vpíjela do těch Fleuřiných. Bylo až nečekané, když se naklonila k mladé ženě a vroucně ji objala. Byli tak dlouhých několik vteřin, než se obě oddělily a Hermiona spustila další várku nezastavitelných slz. „Pojď Sedriku, musíme ji dát šas, aby se sotavila. Je to veliká bojovnise a já věrším še se s toho brso dostane. Teď ale potršebuje své nejbližší. Věrš mi." Fleur chytila svého přítele za ruku a vyvedla ho z ošetřovny. Když byli pryč. Přistoupila k nim madam Pomfreyová. „Hermiono, drahoušku, slečna Delacourová má pravdu, je pravda, že je hrozné, co se stalo, ale ty nejsi vinná, to on je vinen za své činy proti tobě. A teď se musíš vyspat, na tady máš Bezesný spánek, vypij to celé a odpočin si." Hermiona zcela apatická popadla nádobku s lektvarem a jedním mocným douškem ho vypila. Nedlouho po tom upadla do bezesného spánku. „Madam Pomfreyová, jak dlouho může trvat, než se z toho zcela vzpamatuje?" „To je těžké Harry. To nedokáže nikdo říct. může to trvat den, může to trvat týden a může to trvat roky. Lidská mysl je velice zvláštní. Je také možné, že se z toho nedostane nikdy. Může z toho mít až do smrti noční můry nebo deprese. Také by se mohlo stát, že by si sáhla na život. Musíme ji být nápomocní pokusím se sehnat nějakého léčitele mysli, ale to může trvat i týdny, než někoho seženu." Harry, Neville i Lenka se na sebe ustrašeně podívali. Bylo to poprvé, kdy jim jejich znalosti byli k ničemu. Nebyl způsob jak pomoc jejich kamarádce, a to je děsilo nejvíc. O několik hodin později opustili zdi ošetřovny, aby zamířili do společenských místností. Neušli ani dvacet kroků, když se vedle nich ozval hlas jejich ředitelky. „Mohla bych s vámi mluvit?" trojice studentů přikývla a vydala se za ředitelkou do její pracovny. „Harry, Neville, Luno, je mi velice líto to, co se stalo slečně Grangerové, nikdy bych si nepomyslela, že se to stane, ale bohužel. Co se stalo nedá se vzít zpět. Teď je důležité, abyste Hermioně pomohli, jak jen to bude možné." Trojice přikývla na srozuměnou. „Je tu ještě něco, co musíme vyřídit hned. Amos Diggory informoval o celým incidentu madam Bonesovou a její bystrozorské oddělení, cítíte se na to, abyste vypovídali?" Všichni opět souhlasně přikývli. „Dobrá dejte mi minutku a já sem zavolám Amalii." Uběhlo několik dlouhých vteřin, které trojici kamarádů připadaly jako minuty. Plameny v ředitelčině krbu se zeleně rozhořeli a z nich vystoupila Amalie Bonesová a její doprovod, bystrozor, který byl představen jako Kingsley Pastorek. Harry, Neville i Luna vypověděli, co se toho dne stalo. Každý z nich měl trochu odlišný pohled na situaci, ale v základních bodech se shodovali. „Madam, doufám že nehrozí Hermioně nějaký trest, že ne?" „Nebojte se pane Pottere, vaše kamarádka nebude mít žádné problémy, alespoň ne ty ze strany zákona. Dostalo se ke mně dnes mnoho výpovědí, jak od studentů, tak profesorů nebo porotců a lidí co spolupracují na turnaji." Harrymu neuniklo, že při posledních slovech významně mrkla na Harryho a ten pochopil že mluvila o Doře. „Věřte mi že pánové Krum a Jensen, budou mít co vysvětlovat. Podle záznamu, který byl pořízen toho dne i se zvukovou stopu budou mít mnohé co vysvětlovat. Protože kouzla která ten den použili byla více než jen temná, všechna patřila do sekce černé magie, která byla na Britských ostrovech zakázaná. I když vím že Viktora Kruma pro tuto chvíli nemůžu obvinit, jelikož je chráněný turnajem, rozhodně to neznamená, že nebude trestán. Jakmile dokončí turnaj budeme připravení. Stejně tak si počkáme i Karkarova, který podle očitých svědků nabádal své studenty, aby v tomto úkole používali kletby z černé magie. Také vím že na ten den je nachystaný i tvůj otec se zatykačem na Brumbála." Harry, když cítil podporu madam Bonesové dostal nápad a osmělil se, aby se zeptal nahlas. „Madam Bonesová, předpokládám, že jste už byla informovaná o stavu mé společnice na dnešním úkolu a naší kamarádky Hermiony. Chtěl bych se Vás zeptat. Jako bystrozorský jednotka se určitě také setkáváte s tím, že vaši zaměstnanci způsobí něčí smrt, ať už přímo, nebo nepřímo, jako se to stalo Hermioně." Amalie byla překvapená dotazem, ale přikývla na souhlas. I když nevěděla, kam tento rozhovor spěje. „Domnívám se správně, že vaše oddělení má svého léčitele mysli, který by dostal vaše kadety a zaměstnance z deprese a letargie?" Pro ženu s monoklem připevněném k oku to byl šok. „Máme školené léčitele, přímo pro takové to případy, proč se mě na to ptáš Harry?" Atak byl mladík přinucený vysvětlit, jak je na tom právě Hermiona a co jim o jejím stavu byla schopná říct madam Pomfreyová. „Udělám, co bude v mých silách, ale nedokážu zaručit výsledek. Moji bystrozoři jsou totiž připraveni na to, že při sebeobraně mohou útočníka zabít. Vaše kamarádka takové štěstí neměla. Nedokážu předpovědět, jak bude schopná přijmout fakt, že není vrah. Vždy to je těžké, i pro mé zaměstnance a sama nedokážu říct, jak se může tato mladá dívka cítit. Ale slibuji že sem pošlu toho nejlepšího léčitele, jakého máme k dispozici."