Harry Potter a Tichošlápek

3. Ročník - Kapitola 7. - Byl jednou jeden Vlkodlak

Harry měl pocit, jako by někdo zrychlil čas, než se stihl pořádně zabydlet ve škole, už tu byla poslední neděle měsíce. Venku již dlouho nebylo pěkné počasí, permanentně zatažená obloha, studené deště a mrazivý vítr zde byl poslední týden na každodenním pořádku. Stejné počasí měli studenti i předchozí den, kdy se konal první famfrpálový zápas, který měli Nebelvírští původně hrát proti Zmijozelu, ale z důvodu Dracova „těžkého" zranění se musel Nebelvír utkat s Mrzimorem. Všem bylo jasné, že Draco Malfoy své zranění jen předstírá. Bylo do očí bijící, že se Zmijozelským studentům nechtělo hrát v takovém blizardu. Hra byla náročná, hráči obou týmů byli hned po prvních minutách promočení na kost a byla jim zima. Nebelvír využíval ochranných brýlích s vodoodpudivými kouzly. Skóre bylo téměř od začátku nakloněno na stranu rudozlatého týmu. Největší zvrat nastal, když se Harry pustil za zlatonkou. Nastala obrovská zima a déšť se proměnil na zmrzlé krůpěje, které do obličeje šlehaly jako jehličky. Měl zlatonku téměř na dosah, když uslyšel křik své maminky. Harry přesně věděl co to znamená. Mozkomoři Smečka nestvůr prolétávala přes hřiště, a dokonce i mezi nebohými studenty. Harry kromě křiku svých rodičů zaslechl i jekot a křik svých spolužáků. Posílil si bariéru nitrobrany aby se mohl opět začít plně soustředit. Zlatonku měl už skoro na dosah ruky, když uslyšel hlasité „Nééé" otočil se za hlasem. Jeho protihráč Cedrik Diggory byl obklopený hordou temných postav. Harry mohl spatřit, jak Mrzimorský chytač pouští koště a pomalu se z něho sune dolů. Nebelvírskému studentovi v ten moment byl celý zápas ukradený, věděl, co musí udělat, musí svému staršímu spolužákovi pomoc. Vybavil si ten nejhřejivější pocit lásky, jaký v sobě našel, popadl svoji hůlku do ruky a hlasitě zahřímal ta dvě slova, která ho naučil profesor Lupin. „EXPECTO PATRONUM!" Z chlapcovi hůlky vyletěl obrovský stříbřitý pes, který si jako tank prorážel cestu skrz bestie v černých pláštích. Harry se položil na své koště a jako vystřelená kulka se hnal střemhlav dolů k mrzimorskému chlapci šestého ročníku. Už zbývalo jen pět stop, když se Cedrik svezl ze svého koštěte a v bezvědomí se řítil k zemi. Harry ještě zrychlil. Natáhl ruku, jako by se snažil polapit zlatonku. Země se rychle přibližovala a Harry neměl už moc času. S vypětím svých sil chytil druhého chytače za předloktí a stáhl ho na své koště. Mladý chlapce si ani nevšiml, že během této nebezpečné akce zmizel i jeho patron. S hrůzou si uvědomil, že se mozkomoři nyní zaměřili na něj. Nemohl použít svoji hůlku, protože by musel pustit Cedrika. Měl jen jedinou možnost, přistát a znovu vyčarovat patrona. Jaké bylo jeho překvapení, když se kolem něho mihli další tři patroni. Majestátný hřebec, dravá sova a zuřivý panter. Všichni tři patroni kroužili kolem něho a Cedrika a nedovolili mozkomorům se přiblížit. To byl další pokyn pro Harryho. Znovu pozvedl svoji hůlku a vypustil svého, jako medvěd, velikého psa. Který se rozběhl proti těm bestiím a pomalu je zaháněl od svého pána. O několik okamžiků později se na hřiště přiřítilo několik stříbřitých zvířat. Nádherná laň, mrštná mourovatá kočka a hladový vlk patřili mezi první patrony, kteří přiběhli od profesorského lóže. Pak se přidávali další a další.

Jak se Harry později dozvěděl, stříbrný fénix se objevil až když byli skoro všichni mozkomoři pryč. Chlapec proklínal Brumbála, že nezabezpečil famfrpálové hřiště před těmi stvůrami. Nechybělo mnoho a Bradavice mohli vyvěsit černé prapory. Hra byla odložena na několik týdnů, takže se spolu Mrzimor a Nebelvír měli utkat až třiadvacátého října. Jediné, co Harryho ten den potěšilo, bylo, že on, Luna Neville a Hermiona dokázali vyčarovat fyzického patrona, i když jen na několik málo minut, přesto se jim to všem povedlo. Pro Nevilla a Hermionu to bylo dokonce poprvé, co se jim takový kousek povedl. Profesoři byli nadšení. Remus Lupin jim všem ihned přidal po dvaceti bodech. Stejně tomu tak bylo od profesorky Prýtové za záchranu jejího oblíbeného studenta. Profesor Kratiknot byl z jejich výkonu nadšený a samým vzrušením skákal stopu vysoko. I on trojici Nebelvírských udělil po deseti bodech a dvacet bodů dal Luně. Jen Brumbál se netvářil nadšeně. Tušil, že by se mohli mozkomoři objevit a představoval si, jak zachrání Harryho. Věděl od svých kolegů, že mají mozkomoři na Harryho obzvlášť silný účinek a očekával, že to bude právě mladý Potter, který by mohl spadnout z koštěte. Pak by jako ten největší hrdina zachytil Harryho kouzlem a dalším by odehnal ta monstra ze školních pozemků, ale pocítil obrovské zklamání, že ani tentokrát ho Harry nepotřeboval, nejenom že ve svých třinácti letech vykouzlil fyzického patrona, ještě měl tu drzost chytit nebohého Diggoryho místo něho. Byl tak rozrušený, že si ani nevšiml ředitele Zmijozelské koleje, že ho celou dobu pozoroval a v nestřeženém okamžiku pronikl za zábrany ředitelovy nitrobrany a přečetl si tak všechny jeho aktuální myšlenky. Severus byl zhnusen z toho co se právě dozvěděl, vždy považoval ředitele za vůdce světla a mocného mága, ale po tom, co se téměř před měsícem dozvěděl od mladého Pottera, byl v Brumbálově přítomnosti obezřetnější, když dnes viděl starcovu tvář, která planula hněvem využil své šance a zapátral. Po dnešním dni naprosto ztratil důvěru ve velkého Albuse Brumbála a rozhodl se, že bude stát už jen na jedné straně, na straně Harryho Pottera.