Harry Potter a Tichošlápek

2. Ročník - kapitola 3. - Nefunkční přepážka

„Vstávat! Už je čas. " Budil trojici studentů Sírius, ale byl velmi překvapený, když přišel do jídelny, a mladí nebelvíři již seděli za stolem a poklidně snídali. „Dobré ráno tati, nač takový povyk hned po ránu?" „Harry? Vy už jste vzhůru?" „Jo, už dobré dvě hodiny, dnes jsme si trochu přivstali, abychom si stihli ještě zacvičit, než pojedeme do školy. Stejně za to můžeš ty. Už od mala jsi mě budil brzo, a nutil mě cvičit, nebo se snad pletu?" „Ne nepleteš, jen jsem si myslel, že byste alespoň dnes mohli trochu zaspat, abych vás taky jednou mohl vzbudit já." „To bys nesměl spát jako kus dřeva, myslím si že ty dva měsíce volna, ti vůbec neprospěli, zlenivěl jsi tati, myslím si že budeš muset říct panu Constantinovi, aby ti přidal do tvého programu i ranní cvičení, jinak nebude mít elitního bystrozora, ale jen unaveného úředníka." Sírius se upřímně zasmál, když si z něho jeho syn tropil legraci. „Jen se těž Harry Jamesi Pottere, však počkej na další prázdniny, vymyslím ti takový režim, že mě budeš prosit, abys mohl jít už do školy." „To bys ale nejprve musel vylézat z postele dřív než já, a to se ti už pěkně dlouho nepovedlo." Jídelnou se ozval opět hlasitý smích. „Ty kluku jeden prohnanej, ty víš jak na mě co?" „Upřímně ano, tati." Sírius přišel ke svému synovi a láskyplně ho objal, budeš mi moc chybět, doufám že to víš." „ty mě taky tati, ale slibuji, že Ti budu psát, jak jen to bude možné." „V taky doufám. Jen mi prosím slib, že se budete ve škole chovat slušně." „To ti slíbit nemůžu, přeci jenom jsem synem dvou Pobertů." Sírius si syna změřil zkoumavým pohledem. „Hlavně se nenech chytit." „Neboj, nenechám." „A Harry, když budeš mít příležitost, zkus se trochu postarat o toho tupce, který vás bude letos učit obranu, viděl bych to na něco Pobertovského." „To se můžeš spolehnout tati, ale jedno mi vysvětli, proč mám takový pocit, že se semnou loučíš?" „Protože to je pravda Harry. Moc se omlouvám, ale letos s tebou nebudu moc na nádraží, to víš, povinnosti volají." „To mě mrzí, tati. Doufal jsem, že budeme mít ještě trochu času na sebe, než od tebe odjedu." „Já vím Harry, taky jsem se těšil, ale tentokrát opravdu nemůžu." „No, co s tebou nadělám, snad to zvládneme i bez tebe." „Určitě Harry, věřím ti." Sírius pevně objal svého syna, pak se rozloučil s Nevillem a Hermionou a přemístil se pryč. „No Harry, a co teď budeme dělat my?" optal se Neville, kterému až teď došla situace, že se na nádraží budou muset dopravit sami. „My si vezmeme letax a přemístíme se do jednoho obchůdku, který je hned u nádraží, pak ten kousek dojdeme po svých." „Kluci, máme obrovské štěstí, že jsme letos o prázdninách tolik posilovali, umíte si představit, jaké by to bylo, táhnout se s tak těžkým kufrem." „Hermiono, asi zapomínáš, že dokud jsme tady, můžeme ještě pořád kouzlit, zmenšíme si kufry a dáme si je do kapes, pak se nám bude cestovat lépe. A Shadowa můžu klidně vypustit na před." „To je fakt, Hermiono, Harry má pravdu, já můžu mít Trevora v kapse hned vedle toho kufru." Harry a jeho kamarádi si zmenšili své zavazadlo do přijatelné velikosti a uklidili si ho do kapes u hábitu.

Bylo kolem třičtvrtě na jedenáct, když se tříčlenná skupinka ocitla v malebném obchůdku, který byl plný voňavých sušených bylin, trojice poděkovala starší zavalité prodavačce, že mohli využít její krb a Harry ji jako pozornost nechal na stole jeden zlatý galeon. Přešli rušnou ulici a zamířili rovnou na nádraží. Harry odpočítával jednotlivá mudlovská nástupiště, až uviděl to, na kterém byla čísla devět a deset. Společně došli až k třetímu sloupu ze čtyř. Nejprve prošla Hermiona. Chlapci chvilku počkali, aby měli jistotu, že do své kamarádky nevrazí, jako další se vydal Harry, ale jen tvrdě narazil do pevné zdi. „Au!" vykřikl a bolestivě si mnul čelo, „ta přepážka mě nechce pustit." „Já to zkusím," Neville opatrně opřel pravou ruku o kamennou stěnu, ale zavrávoral, když mu ruka projela skrz. Opět to vyzkoušel Harry, ale nic se nestalo." Asi to je nějaké pokažené, nebo dneska nemáš svůj den kamaráde." „Víš, co uděláme Neve? Ty projdeš a najdeš Hermionu, vysvětlíš jí co se stalo. Zůstanete stát na nástupišti, tam jak jsme o prázdninách čekali na tvoji babičku, já se tam pokusím přemístit, abych měl jistotu, tak jako fénix, po vás budu ale chtít, abyste na mě hodili hábit, hned jak se objevím a pak mě odnesli do vlaku, je to jasné?" „Naprosto Harry, ale pospěš si, už nemáme mnoho času." To je pravda, kdybyste viděli, že to nestíhám, tak nastupte do vlaku beze mě a já se postarám o to, abych vás co nejrychleji našel." Neville prošel přepážkou, Harry se ještě několikrát pokusil projít pevnou barierou, ale stále bezvýsledně, rychle zaběhl do nejbližšího záchodku, kde se přeměnil do fénixe. Soustředil se na přemístění, vybavil si jak přesně vypadá místo, kam se hodlal dostat. Obraz v hlavě měl dost jasný, a tak se jen začal soustředit a najednou se světelnou září zmizel. O vteřinu později stál v jenom skrytém rohu na nástupišti devět a tři čtvrtě, ale po jeho kamarádech nebylo nikde ani vidu ani slechu. Jediné co v ten moment uslyšel, bylo zapískání průvodčího a velká parní lokomotiva se dala do pohybu. Harry mohl dělat jediné, odrazil se nohama od země a roztáhl svá křídla, několikrát s nimi prudce mávnul a vznesl se nad hlavy rodičů, kteří mávali svým ratolestem. Harry si uvědomoval, že by nebylo moudré se teď pokoušet dostat do vlaku, takže ho plynulým letem sledoval, letěl za vedle lokomotivy tak dlouho, dokud se neztratila z dohledu kouzelníkům, kteří stáli na nádraží a mávali ztrácejícímu vlaku. Když měl Harry čistý vzduch, začal pátrat po kupé, kde seděli jeho nejlepší kamarádi, byli až v tom předposledním vagonu v posledním kupé. Harry se opět soustředil a objevil se dvojí zlatý záblesk. Jeden byl z venku a druhý se objevil v kupé, ve kterém seděl Neville a Hermiona. Harry se pak proměnil zpět do své podoby. „Nestihl jsem to jen o pár vteřin, ale musel jsem nějakou dobu letět, lidi na nádraží by si mě jisto jistě všimli." „To asi jo, Brácho. Co to měla vlastně znamenat? Jak to že jsi nemohl protít tou překážkou?" „To bych taky ráda věděla, ještě nikdy se nestalo, že by kouzelník nemohl projít na nástupiště." „Sám tomu nerozumím, a vrtá mě to hlavou."

Půlku cesty probírali jednu teorii za druhou, a každábyla šílenější a šílenější. Nakonec to nebelvíři vzdali. Harry zamkl dveřekouzlem, pak si každý vybral pohodlný roh, o který si opřeli hlavy a nechali seukolébat příjemným drncavým pohupováním, který byl typický pro jízdu vlakem.