Harry Potter a Tichošlápek

3. Ročník - Kapitola 4. - Pottere, ukaž nám, čeho se tak bojíš.

Zahajovací hostina byla jako vždy velkolepá. Všichni studenti seděli na svých místech a čekali na příchod prvňáčků. Netrvalo dlouho a vstupní dveře do Velké síně se otevřeli a skupinka vyplašených prvních ročníků šla pomalu za hlavou nebelvírské koleje. Prošli nervózně mezi všemi kolejními stoly a zastavili se až před dřevěnou stoličkou, na které ležel moudrý klobouk. Zařazování bylo letos velmi rychlé, a tak se všichni mohli brzy pustit do jídla. Remus měl pravdu, opravdu se na konci hostiny podávala všem horká čokoláda. Když konečně všichni dojedli, postavil se Brumbál před řečnický pultík a ujmul se své zahajovací řeči. „Drazí studenti a studentky, vítám vás v novém školním roce. Než ale začneme, rád bych vám vysvětlil několik důležitých věcí. Jak jste si ve vlaku nepochybně všimli, tak náš hrad hlídají mozkomoři, Azkabanští strážní. Jsou to nestvůry, který se živí vašim štěstím a vyvolávají ve vás pocit beznaděje. Také si libují ve vašem strachu a zoufalství, proto do popředí vaší mysli vyplouvají vaše nejhorší vzpomínky a představy. Nedejte jim důvod ublížit vám, mohlo by to být to poslední co uděláte, proto i návštěva Prasinek nebude letos nic příjemného a studenti, kteří nemají na letošek podepsané povolení do Prasinek nemohou." Hermiona zvedla ruku a nečekala až ji ředitel vyzve. „Pane, promiňte mi, ale musím se zeptat, je opravdu bezpečné mít tyto tvory na pozemcích školy, napadli nás již ve vlaku a myslím si, že kdyby profesor Lupin nezasáhl, mohl to dopadnou hrozně. Jak je přinutíte, aby nás nenapadli například během výuky venku nebo při famfrpálovém zápasu?" Harry se musel usmát, když viděl, jak všichni Hermioně tleskají, dokonce mezi nimi byli i někteří Zmijozelští studenti. Když se podíval k učitelskému stolu, mohl zahlédnout hned několik reakcí, Kratiknot Hermioně tleskal spolu s ostatními studenty, McGonagallová jí pokynula hlavou stejně jako Pomona Prýtová, dokonce i Snape Hermioně pokynul hlavou za správný dotaz. Remus na ni nenápadně mrkl, zatímco Brumbálovi se mihl přes obličej stín hněvu. „Slečno Grangerová, mohu vás ujistit, že tato škola je velice bezpečná a pokud se nebudete pohybovat mimo hranice Bradavic, nebude vám hrozit bezprostřední nebezpečí" Hermiona se na starého muže podívala s jistou dávkou nedůvěry a Brumbálovi se po tváři znovu mihl stín hněvu a zlosti. O několik vteřin později si ředitel znovu sjednal pořádek. „A teď jestli dovolíte, rád bych vám představil dva nové profesory. Jako prvního bych vám rád představil profesora obrany proti černé magii profesora Remuse Lupina, který byl tak laskavý a uvolil se přijmout tuto pozici." Studenti hlasitě tleskali, protože si Remuse pamatovali z vlaku, kdy vyháněl mozkomory z jednotlivých vagonů. Dále vás musím informovat, že profesor Kettleburn se rozhodl odejít do důchodu a věnovat zvláštní péči svým zbývajícím končetinám. Zároveň vám ale chci oznámit, že se výuky o péči o kouzelné tvory neujal nikdo jiný než náš hajný Rubeus Hagrid." Všichni kromě zmijozelských se pustili do bouřlivého potlesku. „Nyní už vás nebudu dlouho zdržovat, jistě jste po tak náročném dni unaveni, proto bych nyní rád požádal prefekty, aby zavedli studenty prvního ročníku do jejich koleje a vám všem ostatním přeji dobrou noc." Studenti i profesoři se zvedali ze svých míst. Jen Harry s přáteli stále seděli u stolu a povídali si, na krátký okamžik se k nim připojila i Luna. Když odešel poslední student a Harry viděl, jak se zvedá hlava zmijozelské koleje, omluvil se přátelům a zvedl se taky. „Lidi, musím jít něco zařídit, prosím omluvte mě." Než mohl Neville nebo Hermiona něco namítnout Harry opustil velkou síň.

Dorazil ke kabinetu profesora lektvarů přesně v okamžiku, když se zavřeli za Zmijozelským profesorem dveře, zhluboka se nadechl, aby získal potřebnou odvahu a zaklepal na dveře. „Dále!" ozvalo se nevrle. Harry klidně položil ruku na kliku a opatrně otevřel dveře. „Pane profesore, mohl bych s Vámi na chvíli mluvit?" „Co chcete Pottere!" „Omlouvám se pane, že Vás vyrušuji, ale je tu něco, co bych s Vámi potřeboval probrat." Harry vstoupil do kabinetu a zavřel za sebou dveře. „Jak jistě víte s profesorem Lupinem se znám osobně." Snape při tom nepatrně zavrčel ale pokynul Harrymu, aby pokračoval. „No, dozvěděl jsem se, že profesor Lupin přijmul tuto nabídku pouze za určitých okolností" Významně se podíval na svého méně oblíbeného učitele a pokračoval. „Rád bych vám pomáhal s přípravou a také bych se rád dozvěděl, jaké složky používáte při vaření vlkodlačího lektvaru." „Pottere, nejsem si jistý, že vám do toho něco je!" „Nezlobte se na mě pane, nechtěl jsem Vás nějak urazit. Jen jsem dlouho přemýšlel, jak Remusovi pomoci." „Pottere, všem by mi mohl pomoci student třetího ročníku, jste stejně arogantní jako vaši otcové." „Ne tak jsem to nemyslel, pane. Jen jsem chtěl vědět základní složení toho lektvaru. Říkal jsem si, že pokud by tam byla nějaká surovina z baziliška, sám mám ještě poměrně velkou zásobu a rád bych se s ní s Vámi o ní podělil, kdyby bylo třeba." Snape si mladého muže pečlivě prohlížel, než na něho promluvil. „Pottere, vy jste doopravdy blázen, víte že to, co mi nabízíte jsou tak vzácné suroviny, že byste za ně mohl postavit veliký dům?" „Pane, na penězích mi nezáleží, navíc už mám kde bydlet, ale zdraví přítele je pro mě víc." Snape se na chlapce znovu zamračil a pak mu podal pergamen s přísadami. Harry se bez váhání pustil do čtení přísad a na druhý pergamen si dělal poznámky. „Pane, vidím že na tomto seznamu jsou i fénixovi slzy, jak velký význam mají v tomto konkrétním lektvaru?" „Fénixovi slzy jsou základní složkou, to je to, co dělá lektvar účinným." „Pane rád bych se na něco zeptal, předpokládám, že slzy vám poskytuje Fawkes, je to tak?" „Zajisté Pottere, nebo si myslíte, že bych já nebo škola mohli nakupovat ve velkém tuto vzácnou přísadu?" „Ne, chápete mě špatně, chci říct, že Fawkes je ohnivý fénix, myslíte že kdyby byly ty slzy z jiného druhu, měli by stejnou moc?" „No nad tím jsem nikdy nepřemýšlel, chci říct, samozřejmě že vím že jsou i jiní fénixové, ale ty jsou ještě vzácnější, ohnivý druh je nejrozšířenější, a tak se slzy berou od nich." „A co slzy od zlatého fénixe?" „Zlatý fénix? Pottere, asi hodně čtete pohádky, ale zlatý fénix je jen legenda." „A hypoteticky, jakou léčivou moc má zlatý fénix?" „Podle legend by jeho slzy měli být schopné odstranit jakékoliv prokletí, ale nikdy to nebylo prokázáno, protože nikdo neviděl takového tvora." Harry se nad tím zamyslel pak se zhluboka nadechl, aby se přinutil říct to, o čem už nějakou dobu přemýšlel. „Pane, nechtěl bych vás nijak urazit, ale je tu něco, co byste možná rád věděl, bohužel je ta informace tak důležitá a tajná, že bych musel dbát na to, abyste mi složil magickou přísahu. Přísahu, že co se Vám chystám prozradit nikdy nikomu neřeknete bez mého souhlasu. Slibuji Vám, že když s tím budete souhlasit, nebudete litovat." „Pottere, co si myslíte že děláte? Opravdu si myslíte, že bych nějakému studentovi dal magickou přísahu?" Harry s tímto problémem počítal a byl připravený. Vytáhl z kapsy jedno dlouhé zlaté pero a položil ho na stůl před sebe. Severus na to hleděl s pusou dokořán, potom vytáhl hůlku a provedl několik složitých kouzel. Při jednom z nich se pírko na okamžik rozzářilo a vzneslo se několik palců nad desku stolu. „Pane Pottere, je to opravdu to, co si myslím?" „Ano pane, ale než vám o tom povím, musím se vás ještě jednou zeptat, byl byste ochotný složit nebelvírskému studentovi třetího ročníku magickou přísahu. Přísahu pro mě? Syna Lilly Evansové, Jamese Pottera a Síriuse Blacka?" Snape při zmínce Harryho matky ztuhl na místě. Podíval se chlapci do očí a hledal nějakou zlomyslnost, ale nic takového tam nebylo, ten chlapec, vlastně ne chlapec, byl to mladý muž a jeho slova byla upřímná a od srdce. „Dobře pane Pottere, udělám to." Snape pozvedl svoji hůlku do výše očí a pronesl přísahu. „Já Severus Tobias Snape přísahám na svoji magii, že nikdy dobrovolně nikomu nevyzradím žádné tajemství Harryho Jamese Pottera, syna Lilly Evansové." Kolem profesora lektvarů zavířila magie a jeho hůlka se rozzářila. „Děkuji vám pane profesore." „Tak a teď mi prosím vysvětlete, kde jste to vzal pane Pottere." „Zajisté pane, samozřejmě že Vám dlužím vysvětlení, jen se prosím posaďte a pokud to bude možné, nekřičte." Snape se jako v mrákotách posadil na jednu z pohovek a netrpělivě čekal co mu ten mladý Nebelvír řekne. Ať už čekal cokoliv, nikdy nečekal, že se před ním student třetího ročníku promění. Harry bez okolků zavřel oči a proměnil se do své podoby Zlaťáka. Roztáhl svá silná křídla a jedním pohybem vzlétl na stůl profesora lektvarů. Když se zahleděl muži do očí, jeho zvířecí podoba nad ním převzala kontrolu. Bylo to poprvé co se mu to stalo. Najednou se načepýřil, zaklonil hlavu a ze svého hrdla začal vyluzovat melodii. Zpěv fénixe byl tak silný, že zasáhl Severusovu mysl. Než mohl Snape nějak zareagovat, byl pohlcen do té zvláštní melodie. Okamžitě se cítil plný energie a odhodlání. Jeho mysl se dostala do stavu radosti a štěstí, jako by do něho vstoupil patron. Harry ve své zvířecí podobě zlatavě zářil a jeho oči nabrali tu nejkrásnější smaragdovou barvu jakou kdy kdo viděl. V tu chvíli Harry přesně věděl, co musí udělat, přeměnil se zpět do své lidské podoby, popadl svoji hůlku a stále se zlatou září kolem sebe přistoupil k profesorovi lektvarů, popadl ho za levou ruku a vyhrnul mu rukáv až k lokti. Severus byl stále jako ve snách, když ucítil hřejivý dotek na své ruce a pozoroval, jak mu mladý studen odhaluje levé předloktí. Za normálních okolností by rukou trhl, ale měl zvláštní pocit, že musí nechat dělat Nebelvíra co dělá. Harryho oči nyní jasně zářili, přiložil hůlku ke znamení zla, který jeho profesor skrýval pod dlouhým rukávem. „Kruť ssse hade, sssvíjej ssse, opusssť toto tělo! Zzzmizzz mi zzz očí! Tento ssslužebník ti už nepatří!" Snape nemohl hrůzou ani mluvit, jeho znamení zla, které bylo ještě před několika minutami vybledlé se během melodie, kterou vyluzoval zlatý fénix, zviditelnilo, ale nebylo černé, ani nepálilo. Pak se chlapec proměnil do své lidské podoby, ale záře, kterou měl zlatý pták ještě před chvilkou měl nyní i Harry Potter. Vytáhl svoji hůlku a přiložil ji na temnou značku, kterou nosil od svých šestnácti let, značku, která mu připomínala jeho hříchy, byl to otrocký cejch, na který nebyl pyšný. Když se hůlka chlapce dotkla znamení zla a mladý Nebelvír začal na značku mluvit hadím jazykem, musel profesor lektvarů zadržet dech a pak se stalo něco naprosto nečekané. Tetování na jeho předloktí se svíjelo a kroutilo, chvilku se obával bolesti, na kterou byl zvyklí od svého bývalého mistra, ale nic z toho se nestalo. Najednou se z hada zakouřilo a značka byla pryč. Vnitřně cítil že zmizelo i otrocké pouto a pak se Severus rozplakal. Harry se znovu proměnil do své zlaté podoby a opět ze sebe začal vyluzoval utěšující melodii. Asi po minutě zpěv ustal, Harry se proměnil do své podoby a zmateně se podíval na svého profesora. „Jak jste to dokázal Pottere?" „Já...já nevím, ještě nikdy se mi to nestalo, nemohl jsem se ovládat, velice se vám omlouvám pane." „Omlouváš se mi? Proč?" Harry se zmateně podíval na Snapea, který se k jeho velkému překvapení lehce usmíval. „Pane Pottere, to, co jste udělal je daleko cennější než jakékoliv vzácné suroviny. Dal jste mi naději." „Nechápu pane, co jsem udělal, pamatuji si jen jak jsem se změnil na Zlaťáka a pak mám jen útržky, vím že jsem proti vám vztáhl hůlku, ale co se doopravdy stalo?" „Harry Pottere, ty jsi dokázal odstranit moje znamení zla. Za to vám do smrti vděčný." „Cože jsem udělal?" „Kouzlil jste v hadím jazyce a přinutil jste, aby mé temné znamení opustilo mé tělo." Snape musel Harrymu vysvětlit co to vlastně znamení zla je a jak jej Voldemort používal. Pak se znovu pustili do konverzace ohledně vlkodlačího lektvaru. „Pane, takže si myslíte, že by mohly mé slzy pomoc při výrobě toho lektvaru?" „Ano Harry, jsem víc než přesvědčený, že ano." „Ale co když to Remusovi ublíží?" „To by se nestalo, v nejhorším případě to bude stejné jako při použití slz ohnivého fénixe. Pokud byste souhlasil a nechal mi tu ampulku s touto vzácnou surovinou, jsem ochotný udělat výzkum." „Udělám to hned, máte tady nějakou lahvičku?" Snape přivolal jednu ze svých ampulek a položil ji na stůl. Harry se toho dne opět proměnil do ptačí podoby a přinutil se plakat. Po naplnění celé lahvičky se vrátil do lidského já a pak se rozloučil s profesorem lektvarů.