Harry Potter a Tichošlápek

5. Ročník - Kapitola 12. - Tvrdá spravedlnost

V den soudu vylezl Harry poprvé z nemocniční postele na více než pár minut. Jen díky předvídavosti madam Pomfreyové ho netrápily během spánku žádné noční můry, jelikož do něho nalila lektvar na bezesný spánek. Na věšáku už na něj čekal jeho rodový hábit. Rudý oblek s Potterovským erbem na hrudi. A také baziliščí zbroj, kterou byl nucen sundat hned po návratu na ošetřovnu, aby ho mohla madam Pomfreyová pořádně zkontrolovat. Harry i když se cítil po fyzické stránce fit, nemohl se zbavit malého červa, který někde vzadu nahlodával jeho mysl. Jeho racionální a logické myšlení mu sice říkalo, že ho jeho otec opravdu velice miluje, stejně jako mu to říkali jeho rodiče, se kterými se setkal, ale i tak se nemohl zbavit pochybností. Stále dokola se mu v mysli objevovala slova, která jeho druhý otec vyslovil. Když si na to vzpomněl, opět pocítil tu strašnou bolest v hrudi. Obě jeho hůlky i pouzdra byly položeny na nočním stolku, stejně tak i dýka od Ulfara a náramek od Baldricka. Harry se oblékl, a nakonec si přivolal svůj Nebelvírský meč, který si připoutal k pasu, tak aby byl dobře vidět pro každého, kdo by byl tak pošetilý, aby na něj zaútočil. Když se po sprše převlékl do nachystaných šatů, už na něho čekal Sirius. „Tak co štěně, jsi na dnešek připravený?" „Ano, tati, jsem." Sirius překvapil Harryho nečekaným gestem, bez jediného dalšího slova chlapce silně objal. „Harry, víš že tam nemusíš chodit, jak říkala madam Bonesová včera večer, je přesvědčená, že by stačilo pouze tvoje písemné prohlášení. Nechci, aby se ti něco stalo, nebo abys musel znovu trpět. Jsi pro mě důležitější než všechno na světě." „Děkuji ti tati, ale moc dobře víš, že to udělat musím, chci pohlédnout té svini do očí, až bude jisté, že skončí potrestaná." „Harry, miluji tě a věř mi, že bych tě nerad viděl, jak musíš znovu trpět." „To je v pohodě tati." Poprvé zalhal Harry svému otci. Nebylo to v pohodě, Harry měl strach, věděl, že je to neodůvodněný pocit, ale nějak se ho nedokázal zbavit. Sirius poznal že Harry nebyl upřímný, ale rozhodl se ho na to nevyptávat. Věděl, že Harry může zažívat to, čemu mudlové říkají posttraumatická stresová ataka. Madam Pomfreyová a madam Bonesová na to Siria upozornily jen několik hodin poté, co se Harry probudil a byl rozhodnutý udělat pro svého syna maximum, aby mu pomohl. Ale přes Harryho masku se nedalo proniknout. Od doby, co se probral byl tišší a postrádal určitou jiskru v očích, ale byl upozorněný, na to, že pokud sám Harry nebude chtít mluvit, nemá na něho zbytečně tlačit a uvádět tak chlapce do rozpaků. Dnešní soudní líčení ale přímo odporovalo všemu, co mu bylo řečeno. Věděl, že se ho starostolec bude vyptávat na to co zažil, nebo po něm mohou požadovat vzpomínku. Harry to věděl také, a proto hned po probuzení požádal léčitelku o lektvar na uklidnění s dlouhou účinností. Společně vyrazili z ošetřovny. Cestou se k nim přidali Luna, Neville a Hermiona, kteří měli také svědčit, společně se Severusem, madam Pomfreyovou a dalšími studenty, kteří museli podstoupit trest u Dolores.

O dvacet minut později už vcházela poměrně velká, různorodá skupina do soudní síně, Harry si nemohl nevšimnout, že jsou vedeni do soudní síně číslo deset, do stejné místnosti, kde on a jeho přátelé byli před necelým půlrokem sami vyslýcháni. Síň byla velice plná, jak se později dozvěděl, jednalo se o veřejný proces. Takže diváků nebylo málo, i když většina přihlížejících byli rodiče svědčících studentů. Dále tam byli reportéři z tisku a z rádia, kteří měli celý proces živě vysílat po celé kouzelnické Británii. Když byli všichni svědci přítomní, začali přicházet všichni členové starostolce, kteří nebyli přímo angažováni v případu Dolores Umbridgeové. Proto Harry i Sirius předali madam Longbottomové čestné prohlášení, ve kterém jí svěřili svá hlasovací práva, aby hlasovala pro ně v zastoupení. Jako poslední vešel Kornelius Popletal. Ten nebyl předem informován o všech zločinech, kterých se jeho tajemnice dopustila. Vlastně věděl jen, že byla zatčena ve škole a že ji dnes čeká soud. Amalie Bonesová, jako hlavní žalobce, přinutila členy starostolce přísahat na svoji magii, že od nich neuniknou žádné informace, ohledně nadcházejícího líčení. Když už byli všichni, tak si madam Bonesová sjednala ticho a začala proces. „Dobrý den vážení členové Starostolce, pane ministře, svědci i vy ostatní. Dnešní den je velice smutný, jelikož musíme soudit jednoho člena ministerstva. Konkrétně Vrchního náměstka ministra, Dolores Jane Umbridgeovou, než ale budu pokračovat dál, je mojí povinností požádat bystrozory, aby přivedly obžalovanou." Postranní dveře se otevřely a dovnitř vešli dva bystrozoři, kteří s sebou vláčeli Umbridgeovou, která měla šílený výraz v obličeji a nenávist v očích. Harry oba bystrozory ihned poznal. Byli to Kingsley Pastorek a Dora Tonksová. Bez lítosti hrubě posadili Dolores na dřevěné křeslo, z jehož opěrek se, jak hadi, odvinuly řetězy, které ženu ihned přivázaly. „Dolores Jane Umbridgeová, byla jste obviněna z používání fyzických trestů na studenty, kteří vám byli svěřeni do péče, tresty spočívaly v použití krevních brků vaší výroby, kterými jste nutila studenty psát desítky řádků textu vlastní krví. Mí bystrozoři nalezli ve vašem kabinetu několik desítek pergamenů a podle testů které na nich provedli, prokázali, že se jednalo o čtyřicet různých studentů. Další bodem žaloby je použití dvanácti mozkomorů, kterým bylo VÁMI nařízeno, aby napadly lorda Harryho Jamese Pottera a jeho přátelé v létě letošního roku. Poslední a nejvážnější bod žaloby je použití temné a krvavé magie na již zmiňovaného lorda Pottera. Co nám k těmto obviněním můžete říct?" „JSEM NEVINNÁ, VŠECHNO TO JSOU POUZE POMLUVY. JSEM BEZÚHONNÝ ČLOVĚK. VŠECHNY DŮKAZY PROTI MNĚ JSOU FALEŠNÉ!" Vřískala Umbridgeová, která se stále snažila vyprostit z okovů, které ji držely na místě. „Slečno Umbridgeová! Doporučovala bych Vám, abyste mluvila pravdu, nezapomeňte že jste byla okamžitě po vašem posledním útoku vyslýchána veritasérem v přítomnosti dvou aktivních bystrozorů, mě a neaktivního bystrozora lorda Blacka. Jaká je tedy vaše odpověď?" Dolores se začala smát šíleným smíchem. „NIC JSEM NEUDĚLALA! JSEM NEVINNÁ!" Madam Bonesová ale nechtěla proces zbytečně protahovat, a tak nařídila přítomným bystrozorům, aby ji podali veritasérum, pak ji znovu položila stejnou otázku. „Dobrá udělala jsem to, no a co. Stejně si to ti spratci zasloužili a jsem ráda, že tem míšenec Potter zaplatil za svoje činy. Byl to buřič, který se snažil svrhnout ministerstvo, lituji pouze toho, že jsem se mu nemohla dívat do očí, když skapal!" Po vyslovení těchto slov to v soudní síni najednou šumělo jako ve vosím úlu, jak si všichni něco vzrušeně šeptali. „Mohla byste prosím soudu povědět, jaké kouzlo jste použila na lorda Pottera?" „Ten bastard dostal jen trochu spravedlnosti, použila jsem na něj kouzlo, kterému se říká prokletí duše, které mělo za následek, že ten spratek prožíval největší bolest na světě, uvězněný ve své vlastní mysli, bolest a utrpení jsou tak velké, že si každý poté sáhne na život, čímž vlastně zabije své vědomí a zemře tak i jeho tělo." „Proč jste k tomu použila i krev lorda Pottera?" „Chtěla jsem, aby si kouzlo bralo energii z jeho jádra, tak jsem mohla zajistit, že bude kouzlo trvat opravdu až do jeho konce." Sál přešel ze vzrušeného šepotu do ohromeného ticha. Nikdo už nepromluvil. „Jak se vám povedlo zajistit, že na mozkomory nefungovalo patronovo kouzlo?" „Použila jsem návod na vytvoření speciálních artefaktů z rodinné knihy." „Byla to tato kniha?" Amalie vytáhla knihu, která byla naplněná kouzly a rituály z černé magie. „Ano! Jak jste se k ní dostali?! To je rodinné dědictví!" „Byla nalezena ve vašem kabinetu společně s pergameny, které byly popsány krví, proto jsme ji zabavili jako důkaz. Všichni členové starostolce byli již seznámeni s obsahem této zvrácené beletrie a rozhodli jsme se, že tato kniha musí být zničena." Pak madam Bonesová položila knihu na kamennou podlahu nedaleko Dolores, která se i přes účinky veritaséra stále vzpínala v řetězech. Vedoucí magického práva seslala na knihu kouzlo incendio a z knihy se rázem stala hromada popela. „NA TO NEMÁTE PRÁVO! BYL TO MŮJ RODINNÝ MAJETEK. ZA TO ZAPLATÍŠ TY SVINĚ, JEN POČKEJ AŽ BUDU OSVOBOZENA! BUDEŠ TRPĚT STEJNĚ JAKO TEN POTTEROVIC SPRATEK!" Pokud se Dolores chystala něco dodat, už se nikdo nedozvěděl co, Amalie ji zaklela umlčovacím kouzlem a od obžalované se již nelinul žádný zvuk. Popletal byl naprosto šokovaný bezohledným chováním jeho blízké přítelkyně. Očekával, že by se Lucius postaral, aby nebyla Dolores trestána příliš tvrdě, ale jeho věrný přítel se již několik týdnů neukázal, a tak nyní jen bezradně přihlížel na vztekající se tvář prvního náměstka. „Vážení členové Starostolce, jistě budete se mnou souhlasit, že tato žena provedla neodpustitelné a hrozné věci, a proto spoléhám na vás, že podpoříte můj návrh trestu a tím je mozkomorův polibek." Kdo je pro, ať zvedne rozsvícenou hůlku." Nad hlavu kouzelníků a čarodějek vyletělo víc jak třičtvrtě hůlek členů starostolce. „Kdo je proti trestu?" Rozsvítila se méně jak čtvrtina hůlek. Harry si mohl všimnout, že členové, kteří hlasovali proti patřili do užšího kruhu Voldemorta. „Kdo se zdržel hlasování?" Přihlásil se Kornelius Popletal a dalších pět členů starostolce. Návrh je přijat..." Harry měl smíšené pocity, na jednu stránku byl rád, že byla Dolores okamžitě odsouzena a nemusel tak předkládat své vzpomínky, ale už jen zmínka o tom, co mu udělala ho vrátil do toho hrozného světa a věděl, že její skon by byl velice rychlý. Najednou se jako střela vyřítil ze svého místa s hůlkou v ruce. Postavil se před zmatené členy starostolce. „Nesouhlasím s trestem! Zakřičel přes celou soudní síň. Němá Dolores pohlédla na mladého muže, který se objevil před ní, z počátku ho nepoznala, jaký byl její šok, když se na ní muž otočil a ona spatřila dvě zelené oči, jak ji probodávají nenávistným pohledem. „Já lord Harry James Potter-Black, poslední potomek starobylého rodu Potterů žádám starobylou magii o prastaré právo na krevní mstu! Požaduji souboj s obžalovanou Dolores Jane Umbridgeovou. Pokud vyhraji, požaduji, aby ji byla odebrána magie a její jmění přešlo na nadaci Lilly Potterové na léčbu lykantropie. Pokud prohraji, požaduji, aby byl vykonán trest, které odhlasoval starostolec!" Harryho žádost vyvolala údiv u všech přítomných. Bylo tomu již roky, co někdo povolal starobylou magii. O to větší šok bylo, když prastará magie vyhověla Harrymu požadavku. Prostranství soudní síně se obehnalo vlnící se bariérou, která zamezovala kouzlům opustit soubojový prostor a zároveň nedovolovala nikomu zvenčí zasáhnout do souboje. Když se Harry připravil do bojové pozice, veškerá kouzla provedena na jeho protivnici byla zrušena, dokonce zmizelo i dřevěné křeslo s řetězy, na kterém se ještě před několika vteřinami žena nacházela. „JAK JE MOŽNÉ ŽE ŽIJEŠ?!" Křičela v zoufalství Umbridgeová na Harryho. „To není podstatné!" „ALE NENÍ MOŽNÉ ABYS ŽIL, PROSTĚ NENÍ! NIKDO NEMÁ TAK SILNOU VŮLI!" „Řekl jsem ti, že to není podstatné, teď zaplatíš za to peklo, do kterého jsi mě uvrhla. Výsledek, ať už bude jakýkoliv hraje pro mě! Nemáš nic, čím bys mi mohla vyhrožovat! Teď to je jen mezi mnou a tebou!" Dolores byla na půl šílená strachem a na půl šílená zlostí, její dokonalý plán selhal. Teď proti ní stál kouzelník, co měl být minimálně dva dny mrtvý. V očích měl jen touhu ublížit jí. „Nebudu bojovat s takovým sráčem, jakým jsi." „Je mi líto, ale prastará magie uznala moji žádost, neodejdeš odtud, dokud nebude souboj u konce." „To je nesmysl, navíc nemám ani svoji hůlku!" Jakmile žena vyslovila poslední slova, objevila se u jejích nohou její hůlka. Její oči nyní byly zaplněny strachem, věděla, že pokud nemá svoji hůlku, Harry na ní nemůže zaútočit, bohužel pro ni prastará magie dělala svoji práci. „Dělej! Seber ji a postav se mi! Nebo se snad bojíš? Ty? Profesorka obrany proti černé magii? Pokud ses naučila teorii, neměla bys přeci mít žádné problémy!" Harry na bývalou profesorku už doslova vrčel. Jeho oči plály jasně, jako kletba Avada Kedavra. „Varuji tě Pottere! Okamžitě odvolej vendetu, řekni že nemáš zájem o souboj se mnou." „To bych nikdy neudělal, drahá Dolores. Navíc, snad jsi nezapomněla. Já nemám vykládat lži!" Na to si Harry vyhrnul rukáv na levé ruce a odhalil tak větu vepsanou do jeho zápěstí. Větu, jež musel psát tolikrát, že jizva, která po ní zůstala, už nikdy nezmizí. „NO TAK, DĚLEJ! ZVEDNI TU ZASRANOU HŮLKU ZE ZEMĚ, NEBO TĚ PORAZÍM VLASTNÍMA RUKAMA!" Harry už řval na ženu, která se zdála být s každým jeho slovem menší a menší. „POČÍTÁM DO TŘÍ! ... JEDNA! ...DVA! ..." Dál už se Harry nedostal, Dolores nečekaně rychle popadla svoji hůlku ze země a okamžitě seslala na chlapce kletbu Cruciatus. Harry však ze ženy nespustil oči, jejímu kouzlu se elegantně vyhnul a žlutý paprsek kletby se rozbil o barieru. Dolores na Harryho vysílala jednu kletbu za druhou, ale ani jedna se nesetkala s cílem. „Chybí ti praxe Dolores, měla jsi více trénovat. Ukážu ti jak se správně míří. Diffindo!" řezná kletba vystřelila z Harryho hůlky a nařízla ženě levou paži. Během několika vteřin ji zasáhla další čtyři dobře mířená řezná kouzla a zanechala po sobě hluboké krvácející rány, ale dokud jeden ze soupeřů mohl stát a měl hůlku v ruce, souboj pokračoval. Harry se opět vyhnul několika špatně mířeným kouzlům, která ho vždy minula s velkou rezervou. Harry oplácel své soupeřce vždy jen řeznou kletbou, nedával však do kouzel příliš síly, chtěl vidět svoji protivnici poníženou, chtěl, aby trpěla bolestí, kterou ji přinášela každá nová krvácející rána. Žena stojící proti Harrymu už dávno ztratila svoji důstojnost. Teď stála na roztřesených nohách a v pravé ruce svírala hůlku, jediná končetina, která byla ušetřena řezných ran. Umbridgeová plakala a prosila Harryho o milost. „COŽE?! TY MĚ PROSÍŠ O MILOST? A CO JÁ, BYLO TI JEDNO, CO SE MNOU UDĚLAJÍ MOZKOMOŘI, BYLO TI JEDNO, KDYŽ JSI TRÁPILA STUDENTY TÍM ODPORNÝM ČERNÝM BRKEM A PAK JSI UDĚLALA CO?! POSLALA JSI MĚ DO SAMOTNÉHO PEKLA, MUSEL JSEM POSLOUCHAT SVÉ RODIČE, JAK ŘÍKAJÍ ŽE MĚ NENÁVIDÍ, NAVŠTÍVILI MĚ I MÍ BLÍZCÍ, KTEŘÍ MI VYČÍTALI, ŽE ŽIJU, MÍSTO TOHO ABY PŘEŽIL NĚKDO Z JEJICH RODINY. SAMA ANI NETUŠÍŠ, ČÍM JSEM SI MUSEL PROJÍT A TEĎ MĚ PROSÍŠ O MILOST?! ŘEKNU TI JEDNO! DÁM TI TO, CO SI ZASLOUŽÍŠ!" Harry namířil na ženu hůlkou a pak vykřikl kouzlo: „Reducto!" jeho přesná trefa ustřelila ženě pravé rameno a s ním i celou paži. Dolores padla na kolena a v uši drásajícím křiku bolesti plakala a levou rukou se držela za krvácející pahýl. Z Umbridgeové se stala plačící troska. „NO TAK POTTERE, DĚLEJ, ZABIJ MĚ! NA CO ČEKÁŠ? JSI SNAD ZBABĚLEC?!" Harrymu neunikl prosebný tón v jejím hlase, pochopil, o co se žena snažila. Snažila se ho přinutit, aby ji zabil a zbavil ji tak utrpení, bolesti a ponížení. Harry ale místo toho pozvedl hůlku nad hlavu a prohlásil. „Dolores Jane Umbridgeová, jsi odzbrojená a nejsi schopná pokračovat v tomto souboji! Přijmi mé vítězství!" „Dobrá! Vyhrál jsi ty bastarde! A teď dělej! Zabij mě!" V okamžiku, kdy Dolores uznala svoji porážku, ozvala se ohlušující rána, jak spadla bezpečnostní bariéra. Pak se z její hrudi vyvalili zelené paprsky magie, které vlétli do stěn soudní síně a vpily se do nich. Celá místnost na okamžik zazářila nazelenalým světlem. Dolores i Harry pochopili, že právě přišla o svoji magii. Podle zaražených pohledů to pochopili i diváci a členové Starostolce, co je však udivilo, bylo, když Harry namířil svoji hůlku na Umbridgeovou. Síň zalapala po dechu a všichni s morbidním očekáváním přihlíželi co se stane dál. Harry ale vyslovil kouzlo v hadím jazyce a okamžitě vyléčil ránu způsobenou jeho výbušnou kletbou. Celé to trvalo jen asi minutu. Když pohasla namodralá záře z Harryho hůlky, bylo vidět, jak se krvácející pahýl ramene zacelil a přestal krvácet. „Snad sis nemyslela, že bych tě zabil, nebo nechal zemřít na následky vykrvácení! Doufám, že si budeš teď svůj bezcenný život užívat!" Dav šílel, když všichni viděli a slyšeli co Harry udělal, byli víc než udivení, někteří se divili, proč ji nezabil, jiní zase byli překvapení jeho bezcitným chováním. Ti, co Harryho znali osobně se báli hlavně o Harryho. Věděli, že v okamžiku, kdy se postavil své bývalé profesorce, vybavily se mu vzpomínky na ty dny, kdy byl pod temnou kletbou. Sirius, Luna, Hermiona a Neville si všimli bolesti, která se odrážela v přítelových zelených očích. Harry mířil zdánlivě klidným krokem ke svému otci a přátelům. Ale přes to všechno, už nevnímal své okolí, bylo mu jedno, co říkali lidé v publiku, bylo mu jedno, že se madam Bonesová znovu ujala slova a mluvila o tom že Dolores i přes to, že byla zbavena magie a již nebude políbena mozkomorem, ale bude zavřena do Azkabanu na doživotí. Bylo mu jedno, že na něho volal ministr kouzel, který si s ním chtěl promluvit. Bylo mu jedno, že na něho mluvili reportéři dožadující se podrobného vysvětlení o tom, co prožil pod účinky kletby. Nebo aby se vyjádřil k souboji, který právě svedl. Nevnímal nic, upadl do apatického stavu a jediné co si přál bylo obejmout svého otce a přátele a pak hned zmizet. Ani si neuvědomil, že Sirius a zbytek jeho nejbližších už neseděli na svých místech. Celá Harryho skupina se řítila k němu a jako obrovská chobotnice ho tahala do jednoho velikého objetí. Sirius se na okamžik oddělil od plačící skupiny kouzelníků a vydal se k madam Bonesové. „Madam Bonesová, omlouvám se, ale musím Harryho okamžitě odvést, obávám se o jeho psychické pohodlí, pokud budete potřebovat kvůli tomuto případu nějaké dodatečné informace, tak mě prosím kontaktujte." „Chápu vaší situaci, lorde Blacku, máte mé povolení opustit ministerstvo a slibuji že vás nebudu s ničím obtěžovat, pokud to nebude nezbytně nutné. Teď je hlavní, aby se Lord Potter uzdravil po všech stránkách. Až bude schopný, řekněte mu, že se velice omlouvám za potíže, které mu ministerstvo způsobilo a že mu přeji brzký návrat do běžného života." Sirius se uklonil vedoucí magického práva a znovu se vydal za synem. Harry se mu vtiskl do náruče, hlavu zabořil na jeho hruď a začal plakat. Sirius ho nechal. Když uplynulo několik minut, podepřel svého syna a vyrazil s ním i jeho přáteli pryč. Když opustili soudní síň, Sirius zavolal Dobbyho a Loru a požádal je, aby je vzali do jejich sídla v Londýně. Ozvalo se dvojité PUF a skupina zmizela.