Harry Potter a Tichošlápek

2. Ročník - kapitola 13. - Kdo nás bude učit obranu

Když se skupinka dostala zpět do Bradavic, požádala profesorka McGonagallová trojici mužů, aby s ní ještě chvíli pobyli. „Jsem na vás moc pyšná, ani nevíte, jak se mi ulevilo, když toho podvodníka odsoudili. Neville, musíte vyjádřit své babičce můj obdiv, nikdy jsem ji neviděla v takové ráži, jako byla dnes. A Harry, Vy jste dnes dokázal nemožné, zachránil jste Hagrida a jak jsem se také doslechla, tak i jednoho domácího skřítka, musím uznat, že Váš výstup s Luciusem byl dokonalý, zachoval jste si chladnou hlavu i v dost vypjaté situaci, musím Vám říct, že nechybělo málo a sama bych se na toho Aristokrata vrhla, ale musím Vás varovat, Lucius je velmi mocný nepřítel a teď jste položil hlavu na špalek, obávám se, že příští setkání s tím mužem nebude pro vás bezpečné." „Já vím paní profesorko, ale nemohl jsem jinak, Dobby se mě snažil před tím deníkem varovat už dříve, dlužil jsem mu to." „Harry, to ty jsi za mě orodoval?" „Ne Hagride, byl to Neville, kdo si jako první přišel s nápadem využít dnešní situace a nechal tak očistit tvé jméno, a profesorka McGonagallová to poté přeformulovala madam Bonesové." „Děkuji ti Neville, měl bys na sebe být pyšný, ani nevíš co to pro mě znamená, můžu si znovu zažádat o hůlku." „To nic nebylo Hagride, jsi náš přítel a když už se dnes trestalo bezpráví, bylo jen dobré, že jsme ti mohli taky nějak pomoc." „Hagride, dovolte mi abych Vám také pogratulovala a dobrovolně se nabízím, že se osobně postarám, abyste byl schopný do prázdnin složit své NKÚ, doufám že budete pilným studentem." „Paní profesorko, ani nevíte co to pro mě znamená, vynasnažím se, abych Vás nezklamal, vostatně nebýt Vás, tak nemám možnost cokoliv dělat, abych se očistil." „Hagride, víš, co mě na tom všem zaráželo? Jak na tebe mohl Voldemort svalit to obvinění." „Vono to nebylo tak těžké Harry, Tom věděl že pod svojí postelí schovávám mládě akromantule, no a pak mě normálně udal u ředitele Dippeta." „Mládě akromantule? To myslíš vážně? Vždyť je to nebezpečné zvíře Hagride." „Ne, to ne, Aragog by nikomu neublížil, von je vážně chytrej." „Je? Jak to myslíš?" „No tak trochu jsem mu pomohl utýct a v lese jsem mu pomohl založit rodinu." „Cože?! Hagride? Vy jste dovolil, aby se v lese založila kolonie akromantulí?" „Je pravda, že se tak trochu rozmnožil, ale nejsou nebezpeční, Aragog všem ostatním zakázal, aby na mě útočili a ani ho poslechnou na slovo." „Hagride, ty jsi opravdu cvok." „Neboj se Harry, jejich kolonie je dostatečně daleko, takže nehrozí, že by se nějaký z nich dostal blízko ke škole. Navíc jsou tyhle akromantule velice užitečný, jejich pavučina je velice vzácné zboží, vyrábějí se z toho ty nejlepší ochranné oděvy jaké si můžeš jenom představit, a z jejich jed je velmi ceněnou přísadou do lektvarů." Harry se musel usmát, už mu v hlavě běžel nápad, který by rád probral se svým otcem a mistrem Ulfarem. „Hagride, mohl bych mít na tebe prosbu, bylo by možné mi sehnat několik flakónků jejich jedu a všeho co by se dalo použít do lektvarů, a kdyby to šlo, mohl bys sehnat i několik liber té jejich pavučiny?" „To je maličkost Harry, rád to pro tebe seženu, dej mi tak týden nebo dva a budeš toho mít tolik, že bys tím naplnil tento kabinet." „Jestli to seženeš Hagride, nebudeš litovat, domluvím se s otcem a výdělek z těchto surovin připadne na tvůj účet." „Harry, já nemám žádný účet, když mě před padesáti lety vyhodili ze školy a zlomili mi hůlku, už jsem nadále nemohl využívat služeb u Gringottů." „To už ale neplatí Hagride, sám jste slyšel rozsudek, od dnešního dne jste opět právoplatný kouzelník, tudíž si můžete nechat znovu založit účet u skřetů, jestli Vám mohu radit, neodmítejte Harryho nabídku." „Dobře, když i vy jste přesvědčená paní profesorko, že to je dobrý nápad, nenechám se dlouho pobízet."

Následující den byl velmi pestrý, už od samého rána zaplavovaly studenty přívaly sov, které nesly denního věštce s mimořádným vydáním Zlatoslav Lockhart shledán vinným, jeho knihy byly PODVOD. Všechny jeho peníze poputují mezi očarované kouzelníky. ...Rubeus Hagrid očištěn, Tajemnou komnatu před padesáti lety otevřel Tom Rojvol Raddle, dnes známý jako Ten-jehož-jméno-se-neříká ...Co dělal Brumbál, když byli studenti v nebezpečí? ...Bude místo učitele proti černé magii do konce roku neobsazené? To všechno hlásal denní věštec. Všichni byli dychtivý po zprávách a byli proto začtení do novin, skoro nikdo si tak nevšímal ředitele, který nad novinami rudnul zlostí a hlasitě u toho skřípal zuby. Jako první si toho samozřejmě všimli jeho kolegové a jen těžko skrývali své úsměvy, bylo jim jedno, jak ředitel dopadne před očima čtenářů, sami mu několikrát navrhovali, aby nechal školu evakuovat a aby se zbavil Zlatoslava. Nakonec to musel udělat Harry Potter, to byl další člověk, který si všiml, jak je ředitel naštvaný. Než stihl dojíst svojí snídani Albus Brumbál stál u jejich stolu a s hraným klidem chlapce oslovil. „Harry, chlapče, až budeš po snídani, rád bych s tebou mluvil ve své kanceláři." Nenechal ani Harryho odpovědět a byl pryč. Mladý Nebelvír měl ze všeho velice špatný pocit, nevěřil ředitelovi. Rychle dojedl svoji porci a vydal se za vedoucí své koleje. „Paní profesorko, chtěl bych vás poprosit, jestli byste mě doprovodila k panu řediteli, před chvilkou mě požádal, abych se zastavil v jeho kanceláři" nenápadně se rozhlédl po učitelském stole a pak šeptem dodal „Nemám z toho dobrý pocit, a z jistých důvodů mu nevěřím, byl bych klidnější, kdybyste mě doprovodila a zůstala tam, než mě propustí." „Chápu vaše obavy Harry, doprovodím Vás, stejně jsem už dojedla." Starší profesorka se zvedla ze svého místa a společně s černovlasým chlapcem se vydala do ředitelny. U chrliče vyslovila heslo a oba se po točitých schodech vydali vstříc svému osudu. „Dále Harry." Ozvalo se po prvním zaklepání „Děkuji Minervo, že jste Harryho doprovodila, nyní už můžete jít" Ale McGonagallová se ani nepohnula. „Ne, Albusi, ať chcete s panem Potterem mluvit o čemkoliv, jsem si jistá, že by nemělo vadit, když tu zůstanu také." „Dobrá, konec konců jste se toho incidentu také zúčastnila. Harry, jak samozřejmě tušíš, je tu spoustu věcí, které mi musíš vysvětlit. Tak zaprvé, jak jsi se dostal do tajemné komnaty a jak jsi zjistil, kde se nachází." „Neřeknu vám pane, jak jsem se tam dostal, myslím si, že to je pouze moje věc, každý máme přece nějaké to svoje tajemství, nebo ne?" Brumbálův obličej se na okamžik změnil na zlostný, než se mu podařilo všechny emoce ukrýt pod pokličkou nitrobrany. „Ale odpovím Vám na otázku jak jsem vchod objevil, bylo to prosté, stačilo se zeptat, nebylo nijak těžké vypátrat, co se stalo před padesáti lety, a pak jsme už jenom hledali ty správné indicie." „A jak jsi zjistil, že tím tvorem je bazilišek, vzpomínám si, že mě Minerva už dříve kontaktovala s tímto podezřením." „Napsal jsem samozřejmě otci a vylíčil jsem mu, co se tady na hradě děje. Naštěstí táta zná několik skvělých lidí, kteří se pustili do práce a nakonec usoudili, že by se mohlo jednat o baziliška, konec konců tomu hodně napomáhal fakt, že byli zavražděni všichni kohouti v bradavicích, vzpomínám si, jak o tom Hagrid mluvil. Sdělil jsem tátovi i tuhle informaci a pak už mi přišla jen odpověď. Své podezření jsem předal své vedoucí, která se zaručila, že Vás o tom bude informovat. Že se skutečně jedná o baziliška jsme si mohli ověřit až když jsme se spustili do Tajemné komnaty a tam našli jeho kůži." „A jak se ti podařilo tu dívku zachránit?" „No nebylo to snadné, ale jen díky vašemu fénixovi se nám podařilo vyhrát, přiletěl tam dolů za námi a přinesl nám moudrý klobouk, poté se objevil bazilišek a vykloval tomu hadovi oči. Z klobouku nakonec vypadl nějaký meč a já jsem mu probodl tlamu zevnitř." „To se mi zdá trochu přitažené za vlasy Harry." „Albusi, ten chlapec mluví pravdu, byla jsem tam celou dobu s ním, a nebýt té pošetilosti, už bychom tu nebyli." „Dobrá, dobrá, rád bych ten meč viděl." „Omlouvám se pane řediteli, ale ten meč je nyní můj, pokud jsem správně pochopil moudrý klobouk." Brumbál opět zaskřípal zuby a pak se podíval na ošuntělý klobouk, který už byl zase v jeho pracovně. „Moudrý klobouku je to pravda? Opravdu jsi dal tomu dítěti ten meč?" „Ano řediteli, dal jsem mu ho, a prastarý zákon jasně určuje, že ten meč náleží tomu, kdo ho vytáhne a byl to Harry Potter, kdo ten meč vytáhnul, takže naleží jemu." „Harry, jestli jsi byl schopný tím mečem zabít baziliška, jedná se určitě o velmi vzácný magický předmět a já bych ho rád prozkoumal." „Jak už jsem Vám řekl pane řediteli, je to nyní můj meč a já bych byl rád, kdyby tomu tak bylo i nadále, takže má odpověď je ne." „Ale Harry, musíš si uvědomit..." „Ne pane, nepůjčím Vám ho, obávám se, že by byl stejně zabaven jako plášť mého otce, dobře vím, že jen díky tátovi ho mám zpět ve svém vlastnictví." Brumbálův obličej znovu zbrunátněl a z očí mu šlehali blesky. „Jak vidím Harry, není s tebou rozumná řeč, tak snad mi dokážeš alespoň odpovědět na otázku, jak je možné, že se slečna Láskorádová dostala tam dolů." „Přinutil ji k tomu Voldemort, pane. Vytvořil deník, kam ukryl své vzpomínky, byl to Tom Raddle, kdo ovládnul mysl té nebohé dívky a donutil ji dělat všechna ta zvěrstva." „To můžu potvrdit, Byla jsem svědkem toho, jak s námi promlouval mladý Voldemort, skrze ten deník vysával slečně Láskorádové její životní energii a postupně tím oživoval vzpomínku, kterou do něho vložil." „Ten deník bych rád prostudoval, je to nezvyklé, aby nějaký sešit dokázal ovlivnit něčí mysl natolik, aby mohla ovládat baziliška a pak z ní čerpat sílu." „Ani to nepřipadá v úvahu, ten deník jsem zničil, probodl jsem ho stejným mečem jako baziliška, v této době ho má můj otec a jeho nadřízený ve své péči." „Harry, to snad nemyslíš vážně, že jsi tak temný předmět někomu svěřil." „Myslím to vážně pane řediteli, ale mohu vás ubezpečit, že se již nejedná o temný předmět." „Jak si tím můžeš být, tak jistý, Harry." „Pane řediteli, nalijme si čistého vína. Všichni v této místnosti moc dobře víme, co to bylo za předmět, všichni víme o viteálech." Brumbál na Harryho koukal se směsicí zlosti a překvapení. „Harry, to, o čem tady mluvíš je ta nejčernější magie." „Já vím pane, a také vím že já sám jsem jedním byl. A vy jste to věděl od doby, kdy jste viděl moji jizvu, mohu Vás ale ubezpečit, že tátovi přátelé jsou velice dobří, věděl jste, že skřeti dokáží viteál zničit bez toho, aby byla schránka poškozena? Doufám že ano, jinak by to znamenalo, že jste měl semnou plány. Plány, které by pravděpodobně znamenaly moji smrt. Když jsem se tátovi o prázdninách zmínil o tom, jak mě bolela jizva, když jsem byl poblíž profesora Quirrella, ze kterého se nakonec vyklubal inkubátor pro Voldemorta, vzal mě otec ke Gringottům a ti na mě provedli sérii kouzel, díky kterým odhalili, že mám v jizvě uloženou Voldemortovu duši, velice rádi mi za drobný příspěvek tuto část odstranili a nyní mě to nemusí znepokojovat." „Harry, to je ale nemožné, není možnost, jak onu část duše odstranit." „Mýlíte se pane, pouze kouzelníci neznají jinou možnost, skřeti na to mají své zvláštní metody. Jako důkaz by Vám mělo stačit, že po mé jizvě nejsou skoro žádné stopy, nyní bych se mohl té ohavnosti jednou pro vždy zbavit, a věřte mi, že to v nejbližší době udělám. Také vím, že Voldemort mohl vytvořit nanejvýš tři viteály, to že ho vytvořil na mě, byla jen náhoda, jeho duše byla tak nestabilní, že se kousek uchytil na mě, když vezmeme v potaz že měl pouze tři viteály, a já mu jeden zničil, už zbývají jen dva. Teď mě omluvte, už bych měl jít." „Ještě tě nepustím Harry, jak je možné že toho o viteálech tolik víš?" „Pane, nemusím Vám na tuto otázku odpovídat, ale řeknu Vám jen toto, táta má spoustu kamarádů a známých, kteří toho znají hodně, možná dokonce víc než Vy, vysvětlili my základní principy, pověděli mi toho tolik, kolik bylo nutné. Víc Vás zajímat nemusí." „Mám ještě mnoho otázek Harry, prozatím nechme téma viteálů za dveřmi, nyní bych si přál, aby ses zamyslel nad svými včerejšími činy, uvědomuješ si, co jsi způsobil, když jsi nechal odsoudit profesora Lockharta?" „To by už stačilo Albusi, ten chlapec udělal jen to, oč jsem ho sama požádala, to já jsem navrhla, aby se spojil se svým otcem a společně a dobrovolně jsme předali své vzpomínky bystrozorům, jak jsi mohl toho člověka vůbec zaměstnat?" „Minervo, jak jsi mě mohla takhle obejít?" „Jednoduše Albusi, jako zástupkyně ředitele mám pravomoc zahájit proti členům profesorského sboru soudní líčení, mám-li dojem, že by mohly být studenti ohrožení, a mohu tě ubezpečit, že se ten mizera pokusil napadnout nejprve mě, nebýt pana Pottera, ležela bych nyní u svatého Munga, hned vedle manželů Longbottomových, protože bych si nepamatovala ani jak se jmenuju. Takže je opravdu nemístné obviňovat z toho pana Pottera. Navíc se nemusíš ničeho obávat, byla jsem natolik duchapřítomná, že jsem požádala ministerstvo o pomoc a oni nám přidělili kvalifikovaného pracovníka, který se uvolil na tento školní rok přijmout místo učitele. A teď nás už koukej pustit, ani já a ani pan Potter už nemáme nic, co bychom ti řekli." „Minervo, co tě to jen napadlo, požádat ministerstvo o pomoc? Ty si snad přeješ, aby nějaký ministerský šiml zasahoval do samosprávy naší školy?" „Ne Albusi, nepřeji si to, ale můžeš se spolehnout, že pracovník, co tu bude učit, bude jeden z nejlepších za posledních deset let. Myslela jsem si, že mě znáš natolik dobře, že nebudeš zpochybňovat můj úsudek. Navíc můj výběr schválila i školní rada, takže na shledanou Albusi." Tím profesorka nekompromisně ukončila nepříjemný rozhovor, položila Harrymu ruku na rameno a společně opustili ředitelnu. Nechali tam Albuse Brumbála naprosto šokovaného a rozzlobeného.