Harry Potter a Tichošlápek

4. Ročník - Kapitola 4. - Šampioni

Harry se ráno probudil velmi brzy. Brzy i na jejich pravidelné brzké vstávání, kvůli každodennímu cvičení. Něco ten den bylo jinak. Slyšel jemné klepání. Trvalo mu dlouho, než si uvědomil, že to byla sova nesoucí dopis, která klepala zobákem na skleněnou tabulku okenní výplně. Pomalu vstal, aby sově otevřel okno. Byl překvapený, když pták přiletěl k němu a natáhl nožku se psaním. Harry obálku opatrně odvázal, poděkoval sově a ta opustila chlapeckou ložnici a zmizela ve tmě. Mladý Potter otevřel dopis a pustil se do čtení.

Ahoj Štěně,

Teď jsem se probral ze stáze, léčitelé mě informovali, že mi posledních čtrnáct dní podávali lektvar, který připravil Severus. Mohu se jen domnívat, že jsi za to odpovědný a že jednou ze složek byli jisté slzy. Chtěl jsem se okamžitě rozjet za tebou, ale bylo mi řečeno, že mě pustí nejdřív zítra, až provedou řadu testů, aby vyloučili riziko, že bych někoho mohl nakazit. Zatím mi nepiš. Stejně bych ten dopis dostal nejdřív zítra. Také mi bylo dočasně zabaveno naše obousměrné zrcátko, stejně jako všechno mé oblečení. Cennosti a hůlka musí projít přes dekontaminační oddělení a oblečení bude spáleno. Prosím dej na sebe pozor a nenech se zahnat do kouta.

Moc tě miluji můj synu. S láskou táta.

Harry si dopis přečetl dvakrát, než mu informace pronikly celým mozkem. Skákal radostí a hlasitě se smál. Jeho táta je živý a nejpozději do několika dnů bude propuštěn. Během cvičení všechno pověděl svým přátelům, kteří se upřímně radovali s ním. „Harry, to jsou báječné zprávy. Měl bys informovat Remus, Moodyho a Snapea." Harry se na Nebelvírskou kamarádku široce usmál. „Já vím Hermiono, pustím se do toho hned jak tady skončíme."

Ještě toho rána Harry napsal dopisy Remusovi, Doře a Johnu Constantinovi a Osobně šel poděkovat Snapeovi. Po první hodině obrany informoval i Moodyho. Den utekl velice rychle. I přes to, že musel navštěvovat hodiny, nevěnoval jim žádnou pozornost. Jeho mysl byla upřená pouze na jeho otce. Až při večeři si uvědomil že je Halloween a zamrazilo ho v zádech. V hlavě se mu vynořila vzpomínka na to, co kdysi řekl Neville. „Harry nemáš pocit, že všechny špatné věci se Ti dějí na Halloween?" Znovu zkontroloval svojí magií pohár a jeho okolí, ale nic nenašel. Stejně se ale nedokázal uvolnit. „Lidi, mám divnej pocit, že se všechno tradičně strašně posere." „Harry, určitě to bude dobré, je možné, že to dělá tvé podvědomí, vybavuješ si věci, co se stali v minulosti." „No já nevím Hermiono, obvykle když Harry řekne že má divný pocit, tak to tak je. Musíme být na pozoru." Harry se na svého kamaráda smutně usmál a vděčně ho chytil za paži. „Třeba má Hermiona pravdu Neve, neměl bych se nechávat pohltit špatnými vzpomínkami."

Když byla večeře sklizená ze stolu, předstoupil pán Diggory před pohár a klepl na něj hůlkou. Svíce samy zhasly a jediné světlo, které bylo ve Velké síni vycházelo z poháru. „Nyní nadešel čas, aby byli vybráni šampioni pro nadcházející turnaj" Pronesl Cedrikuv otec slavnostním tónem. Pak pozvedl svoji hůlku a pronesl dlouho inkantaci. Ohnivý pohár nejprve vybledl a jeho plamen se stáhl dovnitř. Pak se rozhořel rudým plamenem jako krev. Chvíli se nic nedělo, než z jeho útrob nevzlétl kousek pergamenu. Muž ho s překvapivou hbitostí chytl a podíval se na jméno. „3ampionem Kruvalské akademie je Viktor Krum!" Sálem se rozléhalo hlasité tleskání a pískání. Viktor předstoupil před pana Diggoryho a ten ho poslal do dveří za profesorským stolem. Pohár začal produkovat roj jisker, než se opět silně rozhořel a vyhnal další pergamen. Porotce ho opět chytil a přečetl. „Za Krásnohůlky přivítáme mezi naše šampiony slečnu Fleur Delacourová." Studenti ji stejně jako předtím Viktora gratulovali hlasitým potleskem. „Zbývá nám poslední šampion. Kdo bude postaven za Bradavice?" Jakmile to dořekl, ohnivý pohár opět zajiskřil a vypustil třetí lístek, který doprovázel jasný rudý plamen. Než mohl Amos lístek chytit, pohár pohasl a vycházela z něho pouze slabá bílá záře. „Šampionem za bradavice je..." Muž se musel na lístek podívat třikrát, než vykřikl jméno. „Harry Potter!" Jmenovaný chlapec seděl nehnutě na svém místě. Celý sál byl naprosto šokován, stejně jako Harry. Nikdo nepronesl ani hlásku. Dokud se opět neozval hlas pana Diggoryho. „Harry Pottere, byl jsi vybrán jako šampion za Bradavice, prosím přistup. Harry byl ne jen zdrcený, ale také naštvaný, prohlédl všechny ve Velké síni, dokud se svým pátravým pohledem nezastavil na Brumbálovi, který měl ve tváři samolibý výraz. Harryho zuřivost byla jasně vidět v jeho nyní zářících oči, které planuly jako pochodně. Z konečků prstů vycházely chlapci zlaté jiskřičky, v nastalém šeru nebylo obtížné tento jev vidět. Harry zaměřil svůj magický zrak na kus pergamenu a byl šokován. Magický podpis zcela jistě patřil jemu. Ale jak to bylo možné? Harry věděl že už nemá co víc ztratit. Postavil se na lavici, na které ještě před chvílí seděl a pozvedl svoji hůlku. Studenti, kteří mu byli nejblíž se prudce odsunuli. „Já Harry James Potter-Black přísahám na svoji magii i svůj život, že jsem Nevložil své jméno do Ohnivého poháru, i když jsem legálně emancipovaný, a ani jsem nepožádal jinou osobu, tvora nebo zvíře, aby to udělal za mě. Pokud najdu viníka, nechám ho potrestat podle zákona za manipulaci s magickou smlouvou, která mohla zapříčinit ztrátu mé magie." Když slova pronášel, ani si neuvědomoval, že silné zlaté provazy opouštějí jeho hůlku a celého ho obalují. Když skončil se svou přísahou síla kouzla zapálila všechny svíce v sále. Všichni na něho udiveně hleděli. Jen málo lidí si nebylo vědomo, jak silná tato přísaha byla, jedno ale věděli, Harry Potter nevhodil své jméno do poháru. Aby to Harry jasně dokázal a nebyly žádné další spekulace. I když stále žil. Pronesl s největší silou, jakou v sobě zrovna našel jedno z těžších kouzel. „EXPECTO PATRONUM" Zahřímal a z jeho hůlky vyběhl modrostříbrný smrtonoš a o velikosti medvěda. Patron se rozběhl místností a udělal několik koleček, než si uvědomil, že nemá žádného temného protivníka, před kterým by chránil svého pána. Když o několik vteřin později hrdě kráčel stále ztichlou uličkou k Amosovi nechal za sebou svůj hábit vlát, tak jak to dělá Snape. Až když procházel kolem profesorského stolu a nenávistně pohlédl na ředitele, viděl v jeho tváři několik emocí, strach, zoufalství, ale také radost a zlomyslnost.