Harry Potter a Tichošlápek

3. Ročník - Kapitola 11. - Přepadení v Prasinkách

"Vážení čtenáři, vítám vás po prázdninách a věřím že si následující kapitoly náležitě užijete. Také všem děkuji za nesmírnou trpělivost, kterou jste předvedli a doufám, že vás tato pauza neodradila od čtení mého příběhu. Jako poděkování, jsem se rozhodl, že vám dám tuto kapitolu ještě před začátkem školy. Příjemné čtení. S Pozdravem Petr."  

Od ledna začal ve světě čar a kouzel zmatek nad zmatky. Ode dne, když se prokázalo, že Remus Lupin byl zbaven lykantropie, tak několik lidí bylo zasaženo záplavou sov. Severus Snape byl jedním z nich. Psala mu spousta lidí, kteří chtěli být taktéž zbaveny svého prokletí. Se stejnou žádostí mu psali i zaměstnanci sv. Munga, kterým se v nadačním hromadili žádosti o léčbu. Severus se musel nad tím usmát. Nyní pracoval na další dávce lektvaru, aby ji stihl dokončit před následujícím úplňkem. Zlato které vydělával zrovna putovalo na provoz křídla, které bylo věnováno Lilly Potterové. „Pane profesore, mohu vám nějak pomoc?" „Ne myslím si, že to není nutné Harry. Co mi neseš?" „Myslíte kromě další várky slz?" Severus se na chlapce podíval pronikavým pohledem. „Přišel jsem Vás varovat pane, pravděpodobně si Vás co nejdříve zavolá ředitel a nevypadal, že by měl dobrou náladu." „O čem to mluvíš Harry?" „No jde o to, že včera na mě ředitel „zaútočil" když jsem šel na kolej." „Cože udělal?!" „Ne, takhle ne pane, vyjádřil jsem, se špatně, překvapil mě, když jsem šel na kolej a zatáhl mě do ředitelny. Tam mě podroboval křížovému výslechu, chtěl vědět, jak je možné, že jsem mu neřekl o plánu jít znovu prozkoumat tajemnou komnatu a proč jsem ho nepřivzal s sebou. Umíte si představit, že jsem na jeho konfrontaci nereagoval úplně dobře, takže jsem mu vysvětlil, že to je proto, že mu nevěřím. Pak se snažil přesvědčit mě, že bych ho tam měl vzít, protože je možné, že by se tam nacházelo něco, co by mu mohlo pomoci. Když si uvědomil, že je náš rozhovor neúčinný, změnil téma. Chtěl vědět, jak to že nebyl informován o změně zdravotního stavu svého zaměstnance, a říkal, že jste se s Remusem dopustili vážného přečinu. Mluvil o tom, že by vás to mohlo stát oba místí, protože jste zatajili důležité informace, a navíc jste Vy ohrozil studenty i profesory na životech, když jste bez schválení testoval nový lektvar." „Jsi hodný Harry, že jsi mě varoval, ale nemusíš se bát, jako mistr lektvarů mohu na dobrovolných subjektech zkoušet nové léčebné lektvary. Za druhé ani já a ani Remus jsme neohrozili ani jednoho studenta, protože byly použity ty nejpřísnější ochrany. Ředitel si možná myslí, že má nějakou výhodu, ale mílí se. Všechno jsme to už s Remusem probrali a jen jsme čekali, až nás bude Brumbál konfrontovat a věř mi, že přesně víme, co můžeme říct a co ne, a hlavně jak mu to říct. Navíc jediného, čeho může docílit je, že já, Remus nebo kdokoliv další odejdeme ze školy. Ještě v loňském roce by to nebylo dobré, protože já jsem měl své znamení a Remus své prokletí, to už ale ani jedno neplatí a jediného čeho by tím ten starý manipulátor docílil by bylo, že by ztratil dva profesory. A věř mi, když ti řeknu, že je velice obtížné sehnat nějakého profesora během prázdnin, natož uprostřed školního roku. Teď už jdi Harry." Severus propustil Harryho ze svého kabinetu a znovu se pustil do vaření.

Zatímco se Snape věnoval přípravám lektvarů a svým třídám, tak lidi, které pověřil se zabývali chodem kliniky. Každý den přicházeli noví a noví klienti z celé země. Během lednového úplňku bylo uzdraveno na šedesát Vlkodlaků, na únor už byla objednávka jednou taková. Občané kouzelnické Británie byli z tohoto úspěchu velice šťastní a velice si vážili práce, kterou Severus Snape a jeho tým odváděli, kdo však nejásal a neradoval se z úspěchu byl Albus Brumbál. Jeho postoj k hromadnému léčení byl velice negativní. „Jak to myslíte řediteli, že bych to měl zastavit." „Severusi, můj chlapče, musíš pochopit, že ty svojí léčbou likviduješ celou rasu." „Albusi, nejsem si jistý, jestli ti rozumím, tobě vadí, že se prokletí občané, kteří se nedobrovolně stali monstry a okamžitě ztratili právo na zaměstnání, snaží svůj život zlepšit? Já nelikviduji rasu vlkodlaků, pokud se někdo chce léčit, jeto jeho svobodná volba, není to tak, že bych chodil s uspávací puškou po Británii a střílel svůj lektvar do každého vlkodlaka. Já jen vařím nový protivlkodlačí lektvar, který dokáže to hrozné prokletí vyléčit." „Vidím, že tomu nerozumíš chlapče, vlkodlačí kolonie se bouří a vyhrožují ministerstvu a starostolci, že pokud nepřestaneš se svým lektvarem, vyhlásí nám válku." „Albusi, netuším odkud máš tyto nesmyslné informace, mohu tě ubezpečit, že mi denně píše několik významných vlkodlačích klanů a ptají se mě, kdyby mohli přihlásit celé smečky k léčbě a ti co se již vyléčili mi píší děkovné dopisy. A pokud by byla pravda to, co tady říkáš, rozhodně by mi nepsal ministr kouzel dopis, ve kterém mě žádal abych přijal Merlinův řád první třídy za svůj přínos do magické komunity. Takže jestli jste skončil Albusi, musím jít, protože mám za pár minut vyučování." „Severusi, jak to můžeš dělat, copak tobě nezáleží na dobrých kouzelnických vztazích. Snažíš se rozpoutat válku mezi kouzelníky a vlkodlaky. Co se asi stane, až se tato informace dostane třeba k takovému Šedohřbetovi? Jeho cílem vždy bylo nakazit co nejvíce kouzelníků. Ze všeho nejraději útočil na malé děti. Co asi bude dělat až se dozví, že jeho oběti nestihnou projít ani jednou proměnou. Víš, jak bude těžké zastavit takového šílence, jakým Šedohřbet určitě je." „Albusi, znám Fenrira, musím tě upozornit, že to už ani není člověk, je to monstrum, které by nemělo mít právo na život." „Severusi, každý má právo na život." „Tak to se velice pleteš Albusi, Fenrir je úchylnej sadista, věděl jsi, že jeho oběti jsou nejčastěji malé děti? A když je to dítě dívka, tak, než ji rozdrásá hrdlo, tak ji u toho znásilňuje. Vychutnává si jejich křik, jako ty svoje citrónové bonbóny." Brumbál, byť nerad pobledl v obličeji nad tou informací. „Ale chlapče, pořád to je živá bytost, jak můžeš být takto krutý?" „Řediteli, věřte mi, že pokud bych někdy na Šedohřbeta narazil, neváhal bych ani vteřinu, než bych mu kouzlem setnul hlavu. A to bez jediné výčitky svědomí." Albus neměl, jak argumentovat, jeho výraz poněkud potemněl a bez jediného slova opustil kabinet profesora lektvarů.