Harry Potter a Tichošlápek

6. Ročník - Kapitola 2. - Personál

Zdravím vás drazí čtenáři, dnes vkládám po dlouhé době jednu kapitolu, která zatím neprošla betě pod rukama. jelikož jsem jí dopsal teprve dnes v noci. Jakmile bude zkontrolována a opravena, tato bude nahrazena kvalitnější verzí. doufám že i přes možné chyby si čtení užijete. 

Několik dní po zasedání starostolce se Denní Věštec mohl pyšnit impozantními fotografiemi Harryho Pottera, který stál před celým starostolcem v úchvatné divoké póze, která jasně ukazovala jeho politickou moc. Většina kouzelníků v Británii jásala, když viděla Harryho podobiznu, jak se na ně dívá z titulní stránky v novinách, pak tu byla ale menšina, která z nastalých událostí neměla vůbec žádnou radost. Jednou z nich byli Voldemort se svými zbylými smrtijedi. Voldemortova nedávná mise na ministerstvu ho stála mnohem víc, než by si dokázal představit. Nejen že bylo zajato mnoho jeho nejvěrnějších, ale ještě víc jich bylo zabito. A aby toho nebylo málo, tak o necelé tři měsíce později se Potter jmenuje ministrem kouzel a vedoucím starostolcem. Nyní temnému pánovi nezbývalo mnoho přisluhovačů a ti, kteří mu zbyli, nebyli zrovna nejostřejšími brky v kalamáři. Věděl, co musí udělat, musí se pokusit vysvobodit své věrné. Potřeboval své služebníky, bez nich neměl potřebnou palebnou a zastrašovací sílu, aby mohl ovládat Británii. Proto také pověřil své zbylé smrtijedy, aby zajistili přísun nových tváří, zatímco on sám se pokusí osvobodit své zajaté následovníky.

O několik set mil dál stál stařec na skalnatém výběžku, právě vyčaroval mudlovský motorový člun, do kterého se pomalu soukal, nechtěl, aby si smočil své drahé roucho, které si pořídil jen před několika dny. Ani on ale nebyl šťastný z nedávných událostí. Měl to být ON, kdo se postaví v atriu ministerstva kouzel Lordu Voldemortovi, měl to být ON, kdo se měl ujmout vedení kouzelníků v Anglii a měl to být ON, kdo se měl vrátit do čela starostolce, hned po té, co zachrání ministerstvo před invazí Toma Raddlea. Nic z toho se ale nestalo. A co hůř, byl to ON, kdo byl z této rovnice vyřazen před více než rokem, nyní potřeboval dokázat světu, že ON, Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, odhalil Voldemortovu slabinu. Věděl, že si Voldemort vytvořil viteály a rozhodl se, že je všechny najde a zničí. Nyní pátral po jednom z nich. Procházel si své vzpomínky stále dokola, až došel k logickému závěru, byl přesvědčený, že právě našel jednu z Voldemortových skrýší. Lezl do loďky tak rychle, jak mu to jeho staré tělo dovolovalo. Předním se již nacházela jeskyně, o které byl na sto procent přesvědčený, že byla pro Voldemorta důležitá, sem jezdíval se skupinkou dětí, které s ním byly ubytované v sirotčinci. Brumbál se dozvěděl od jedné z vychovatelek, že zde nějak mladý Tom mučil dvě děti, které se od toho dne psychicky zhroutili a až do jejich odchodu s nikým nepromluvili. Bylo proto naprosto logické, že právě sem by mohl Voldemort schovat jeden z jeho viteálů. Když o několik minut později pronikl do jeskyně, ukryté pod vysokým útesem, nemohl zapřít svoji frustraci a své zklamání. Jeskyně byla naprosto prázdná, nebylo v ní ani za mák po jakýchkoliv stopách černé nebo jiné magie. Prozkoumal každou píď temné jeskyně, ale nenašel tam zhola nic. Albus zařval rozčílením tak hlasitě, že se ze stropu uvolnilo několik stalaktitů, které s hlasitým ŽBLUŇK spadly jeskynního jezera. Uvolnění těch několika krápníků zcela narušilo statiku jeskyně, která se začala s hlasitými praskajícími zvuky bortit. Albus měl co dělat, aby se stihl z tohoto čedičového vězení dostat. Přemístil se na poslední chvíli. Když se s hlasitým PRÁSK objevil před svým domem, ve kterém kdysi bydlel se svojí rodinou, než se odstěhovali do Godrikova Dolu. Namáhavě oddechoval a snažil se uklidnit své roztřesené ruce, které kupodivu neměli nic společného s jeho vysokým věkem. Stařec vytáhl ze svého drahého hábitu lahvičky s posilňujícím a uklidňujícím lektvarem. Když se dostatečně uklidnil, přemístil se na další místo ze vzpomínky, kterou před nedávnem získal od Boba Ogdena. Objevil se v Malém Visánku, kde stál proti polorozpadlé chatrči, která kdysi patřila Rojvoldu Gauntovi, o kterém Brumbál věděl, že to byl dědeček Toma Radla. Na dveřích byl i přes všechen ten čas přibitý had, ze kterého zbyla už jen kostra. Hada, kterého tam před více než sedmdesáti lety přibil Tomův strýček Morfin Gaunt. To zajisté muselo být to správné místo, kam by Voldemort ukryl svůj viteál. O necelých dvacet minut později se Brumbál přemístil pryč. Byl ještě naštvanější než před tím. Ani zde totiž nic nenašel. Ten den prozkoumal Albus ještě další čtyři místa, o kterých si byl jistý, že to musí být to pravé, ale stejně jako u předchozích dvou pokusů, i tady pohořel. Byl zoufalý a naštvaný, ale svého poslání se odmítal vzdát, dokud nebude mít nějaké pozitivní výsledky.