Harry Potter a Tichošlápek

1. Ročník - kapitola 15. - Konec dobrý, všechno dobré

Příštího rána se Harry probudil velice brzo, sešel do společenské místnosti, kde už na něho kupodivu čekali oba jeho přátelé. Stejně jako tomu bylo v předchozích dnech i tentokrát se vydali na famfrpálové hřiště si zatrénovat. „Vy dva mi teď povíte, co se stalo po tom, co jsme se museli rozdělit." Slova se ujala Hermiona. „Vesměs nic tak závažného jako tobě. Potom co jsem se vrátila za Nevem, jsem mu vysvětlila, co je potřeba udělat, přeměnila jsem se do sovy a Neville sedl na koště, proletěli jsme kolem stále spícího Chloupka, když jsme byli v bezpečí, mohla jsem se proměnit do své podoby. Pak už to bylo jednoduché, doběhli jsme za profesorkou McGonagallovou a vysvětlili jí všechno co se stalo. Nejdřív nám nechtěla věřit, ale když jsem jí řekla, jak jednotlivé nástrahy byly primitivní, dokonce tak, že tři jedenáctileté děti mohli projít celým podzemím, měla jsem pocit, že se jí na obličeji objevil znepokojivý úšklebek. Myslím si, že jsem zaslechla, a teď budu citovat, říkala jsem Albusovi, že bychom měli kámen lépe zabezpečit, když i přes můj jasný nesouhlas, musel tak nebezpečnou věc ukrýt zrovna ve škole. Ale ono né, naše pasti jsou tak propracované, že se přes ně nedá dostat. Nemůžu se dočkat, až mu jeho omyl omlátím o hlavu. Pak už jsem neslyšela nic a profesorka běžela rovnou do třetího patra. My jsme se s Nevem vrátili do společenské místnosti. A co ty? Jak to tam vlastně probíhalo?" „Nevím, co jste už slyšeli a co ne, ale ten člověk, který chtěl ukrást kámen byl Quirrell, a ne jen to, on dělal hostitele pro Voldemortovu duši, jeho obličej vyrůstal přímo z temene Quirrellovi hlavy, bylo to fakt odporné. Quirrell byl tím kdo pil krev jednorožců, přesněji Voldemort v jeho těle. Chtěl mě zabít, ale když se mě dotknul, jeho kůže se popálila, myslím si, že za to mohl Merlin, protože mé tetování zlatě zářilo, ten mizera nesnesl žádný z mých dotyků, a tak jsem mu položil ruce na hlavu, která se začala ihned škvařit, jako bych ho popálil ohněm." „Prý jsi ho zabil Harry. Je to pravda?" „Ne! Já ho nezabil, když jsem ho pustil, ještě dýchal, ano, byl popálený, ošklivě popálený na rukách i hlavě, ale profesor zemřel, když z něho utekl Voldemortův duch, myslím si, že tím, jak byli spolu dlouho spojení a Voldemort na něm parazitoval, Quirrellovo tělo nevydrželo jeho zběsilý úprk. Voldemort mu tím sebral poslední zbytky energie, aby se on sám mohl bezpečně zachránit. Jo a taky jsem McGonagallové řekl, že jsme zvěromágové. Prý se nemusíme registrovat, dokud nebudeme plnoletí, ale varuje nás, že budeme potrestaní, pokud nás někdy načape po večerce mimo naší společenskou místnost, hlavně pokud k tomu budeme používat naše schopnosti. Vlastně nám dala dobrou radu, doslova řekla toto: ... ale ne že vás někdy potkám na chodbě mimo večerku, a to platí pro každou vaši podobu i podobu vašich přátel. To znamená, že nás nesmí chytit ONA a že se nemáme nechat spatřit." Neville i Hermiona se rozesmáli. Cvičili dlouho, bylo už skoro půl osmé, když se teprve vraceli zpět do školy. Dnes šli rovnou do velké síně na snídani. S velkou chutí se pustili do jídla. Neville zaslechl, jak se k nim přibližují kroky. Zvednul hlavu od jídla a podíval se směrem odkud slyšel lehce dunivý zvuk. Byl to Brumbál. „Harry, mohl bych s tebou na chvíli mluvit o samotě?" Harry také zvedl hlavu od jídla a kývnul na souhlas, když odcházel, nenápadně u toho mrknul na své kamarády. Šel dva kroky za ředitelem, který ho vedl do ředitelny. Když vešli dovnitř, byl Harry velmi zaujatý, jak to tam vypadalo, všude se nacházelo spoustu různých knih, starých pergamenů popsaných runami, na ředitelském stole bylo položeno několik předmětů sloužící k detekci černé magie, a nakonec se vedle stolu nacházelo honosné, zlaté bidýlko, na kterém pospával rudý fénix. Harry se posadil na nabízenou židli a Brumbál se posadil do svého ředitelského křesla, které vypadalo jako trůn králů, dokonce byl v opěradle vyřezán erb Bradavic. „Asi bys chtěl vědět, proč jsi zde, že ano Harry." „Ano pane." „Chtěl bych si s tebou promluvit o tom co se stalo včera. Zaprvé, smrt pana Quirrella si nevyčítej, nebyla to tvá chyba." Ředitel se nadechoval k další větě, ale Harry mu skočil do řeči. „Pane, nevidím důvod, proč bych si měl vyčítat smrt toho muže, já vím že za ní nemůžu." „Harry, já vím, že za jeho smrt nemůžeš, ani on a ani ty jsi netušil, že když se tě dotkne, nebo ty jeho, bude tak hodně popálen." „Promiňte pane, ale asi Vám nerozumím. I přesto, že jsem profesora vážně silně popálil, hlavně na obličeji, nebyl mrtvý, no vlastně byl, byl mrtvý v momentě, kdy dovolil, aby ho ovládal Voldemort. Sice netuším, jak vy můžete vědět, že ho popálil můj dotek, ale mýlíte se, ten muž byl hostitelem Voldemorta, od začátku školního roku sdíleli jedno tělo, viděl jsem Voldemortův obličej, jak vystupoval z temene Quirrella. Voldemort na něm parazitoval, odčerpával mu sílu i magii, doufal že za pomocí kamene mudrců opět získá své tělo, věděl moc dobře, že v momentě, kdy ho získá, zemře i profesor. Když ke mně dorazila profesorka McGonagallová, ještě žil, sama vám to může potvrdit, ten muž na ní vypálil nějakou kletbu, jen velikou náhodou ji minul, v tom okamžiku jeho tělo opustil přízrak, stín Voldemortovi duše a jakmile se tak stalo, profesor padl k zemi mrtvý. Profesora zabil Voldemort, stejně jako mé rodiče." Brumbálovi na okamžik zmizel vřelý úsměv z tváře a na kratičký okamžik u něho Harry spatřil zlost? Nebo vztek? Než si to mohl pořádně uvědomit, ředitelův výraz se změnil na ustaraný. „To je velice vážné Harry." „S tím můžu jen souhlasit, přítomnost Voldemorta nevěstí nic dobrého." „Ano chlapče, jeho přítomnost opravdu nevěstí nic dobrého, ale pokud nebude mít tělo, není možnost, jak se ho zbavit, tím že jsi uchránil kámen mudrců, jsi jeho návrat jen oddálil, obávám se však, že jedno dne vymyslí způsob jek se vrátit." „Mám ten samý pocit, pane." Harry ucítil jemný tlak na svoji mysl a automaticky zesílil nitrobranu. Brumbálův výraz se opět nepatrně změnil, kdyby to Harry nečekal, jistě by si ničeho nevšiml, naproti tomu Harry nedal na sobě nic zdát. „Pane, dovolte mi prosím několik otázek." „Jen se ptej Harry." „Tak zaprvé, co bude teď s kamenem? Nemyslím si, že by bylo moudré ho tu mít i nadále." „To jistě ne Harry, ještě včera večer jsem poslal Nikolasovi zprávu a shodli jsme se na tom, že bude lepší, když ten kámen zničím." „To je rozumné, ale neznamená to potom, že pan Flamel zemře?" „To bohužel znamená, ale Nikolas mě ujistil, že to tak bude nezbytné, má ještě slušnou zásobu, aby poklidně on i jeho manželka poklidný zbytek roku a aby si vyřídili důležité věci. Harry nezapomínej, že pro spořádanou mysl je smrt jen dalším přestupným místem před dalším dobrodružstvím." „Je mi ho líto." „Mě taky Harry, mě taky." „Jak jste věděl že profesor nesnesl můj dotek?" „Sám jsem šel pro tělo profesora Quirrella a mohl jsem tak vidět jeho popáleniny, hned mi bylo jasné, co se ten večer stalo. Víš proč pán profesor nesnesl tvůj dotek?" Harry zavrtěl hlavou, i když nějakou představu měl. „Může za to ochrana tvé matky, kterou ti poskytla, když se pro tebe obětovala. Její láska byla tak silná, že odrazila i smrtící kletbu, kterou na tebe Voldemort použil, když jsi byl ještě malé dítě. Její oběť z čisté lásky byla tak velká, že se její ochrana vpila do tvého magického jádra. Proto jsem tě také dal do opatrování tvé tety, ona a tvá matka byli pokrevní sestry, takže ochrana krve by tě u ní chránila ještě víc." „To ale od Vás bylo sice prozíravé, ale nebylo to správné. Moje maminka si nepřála abych tam byl. dokonce tak moc, že to měla napsané i v poslední vůli." Harry mohl vidět, jak se už potřetí během té krátké doby co je s ředitelem, na Brumbálově tváři mihl obraz zloby a vzteku, nyní si tím byl na sto procent jistý. „Chlapče, chápu, že asi semnou nesouhlasíš, ale já to udělal jen pro tvoji ochranu. Nikdy jsem nevěřil, že Voldemort skutečně zemřel a své rozhodnutí bych nezměnil. Velmi mi záleží na tvém bezpečí." „Pane řediteli, dovolte mi prosím dvě poslední otázky, zaprvé, jak je možné, že cesta ke kameni byla tak snadná, vždyť jsem se bez větších obtíží dostal až ke kameni a zadruhé, jak to, že se ten kámen objevil v mé kapse?" „Co se týče ochran, domníval jsem se, že budou dostatečné. Ohledně toho, jak se dostal kámen mudrců do tvé kapsy, bylo to důmyslné kouzlo, vložil jsem ten kámen do zrcadla z Erisedu, a nemohl ho z toho zrcadla dostat nikdo, kdo by chtěl kámen, jakkoliv zneužít, mohl ho získat jen ten, kdo chtěl kámen najít a ochránit. Domnívám se, že jsem vymyslil dokonalou skrýš, bohužel jsem musel i přesto všechno kámen zničit, nenapadlo mě, že po něm pátrá sám Voldemort, kdyby použil veškeré znalosti černé magie, kámen by nezůstal skrytý napořád. Proto jsem Ti velice vděčný, že jsi ho zachránil." „Nemusíte mi být vděčný, pane, ochránit ten kámen byla správná věc a neváhal bych, abych tu samou šílenost udělal znovu." „Jsem na tebe pyšný chlapče." „Děkuji Vám pane řediteli." „To je vše Harry, můžeš jít, já ti děkuji za informace, které jsi mi dal, rozhodně mám o čem přemýšlet." Harry se postavil a vydal se ke dveřím, už, už chtěl sáhnout na kliku, když se ozval líbezný trylek. Harry se otočil a viděl, jak se právě fénix probudil. Brumbál se na chlapce usmál. „To je můj přítel Fawkes, Harry. Je to ohnivý fénix." „Ano vím, už jsem o nich četl, je nádherný." „děkuji ti za kompliment bratříčku, kdybys chtěl, rád tě některým věcem naučím, stačí když do nějakého plamene zavoláš mé jméno. Teď už ale jdi, ať si našeho rozhovoru můj přítel nevšimne." Harry dvakrát zamrkal, aby zahnal melodický hlas, který se mu ozval v hlavě. Pak už jen rychle zatlačil na kliku a vydal se po točitém schodišti pryč z ředitelovi pracovny.