Harry Potter a Tichošlápek

1. Ročník - Kapitola 11. - Zrcadlo a drak

Když se po prázdninách Harry s přáteli vrátili do školy, museli se znovu přizpůsobit školnímu rytmu. K rannímu cvičení chlapců se přidala i Hermiona, začala s nimi cvičit a běhat už na Grimmauldově náměstí a rozhodla se, že i v Bradavicích bude po boku svých přátel. Harry byl přísný trenér, nešetřil ani sebe ani své kamarády. V hodinách jejich trojice excelovala, žádný z profesorů si je nemohl vynachválit, jediný, kdo byl stále nepříčetný, byl Severus Snape, v jeho hodinách panovalo vždy naprosté ticho, Harry, Neville a Hermiona vždy seděli v přední lavici a jejich lektvary byli zcela dokonalé. Ředitele zmijozelu tím doháněli k šílenství, byl mrzutý z toho, že jim nemohl odebrat žádné body ani si na nich vylévat svoji zlost. Jejich nitrobrana byla tak silná, že se mu nikdy nepodařilo proniknout do jejich myslí. Proto svoji zlobu obracel na ostatní Nebelvíry. Během jedné hodiny odebral dohromady kolem padesáti bodů.

Jednoho večera se Harry opět vydal na průzkum hradu, od doby, co vlastnil neviditelný plášť, nemusel po chodbách běhat v podobě vlčete. Už bylo kolem půlnoci, když Harry skoro narazil do dvojice profesorů, jen s těží zadržel dech a volnou rukou si zacpal ústa, aby nevykřiknul. Potichu poodstoupil o několik kroků zpět, aby se neprozradil. Nehodlal tu čekat, až do něho jeden z učitelů omylem narazí, a tak ho prozradí, tiše se otočil na podpatku a svižným krokem se vydal pryč, když už byl za rohem přidal do kroku, skoro běžel, odbočil doleva, pak doprava a zase doleva. Jen tak tak, stihl zastavit, předním se totiž z jedné z tajných chodeb vynořil školník Filch i se svou vypelichanou kočkou. Přimáčkl se ke stěně a plíživým krokem se sunul podél zdi. Narazil na jedny pootevřené dveře zřejmě jedné z nepoužívaných učeben. Nehodlal na nic čekat, potichu jako šelma připravená k útoku proklouznul škvírou dovnitř. Opravdu se jednalo o nepoužívanou učebnu. Pomocí Pobertovu plánku zkontroloval, kde se právě nachází, byl v šestém patře. Když mohl nyní klidně dýchat a jeho mozek získal velké množství čerstvého kyslíku, mohl začít myslet. Tichým vyslovením kouzla lumos rozsvítil svoji hůlku a pod proudem světla se obezřetně rozhlížel po učebně. Opravdu byla stará a neudržovaná, v jednom rohu byly naházeny na jednu hromadu lavice a židle, naproti dveřím se nacházela popsaná tabule. Pak Harry zaregistroval záblesk odraženého světla. S namířenou hůlkou před sebou se pomalu otáčel kolem své osy. Netrvalo dlouho a spatřil zdroj jeho pátrání. U jedné stěny stálo obrovské zrcadlo, sahajíc skoro až ke stropu, bylo usazeno ve zlatém rámu a stálo na dvou nohách, které byly zdobeny drápy. Nahoře v oblouku rámu byl vyryt text, Erised stra ehru oyt ube cafru oyt on wohsi. Chlapec byl tímto uměleckým dílem uchvácen, postavil se blíž k zrcadlu. Velmi ho překvapilo, že neviděl odraz učebny, jen ten svůj, udělal ještě jeden opatrný krok blíž. Pak se výjev v zrcadle změnil, viděl sebe, ale to nebylo jediné, co viděl, za ním stála jeho maminka a láskyplně ho hladila po vlasech, vedle ní pak stál jeho otec, James Potter, který mu s otcovskou láskou položil ruku na rameno. Prudce se otočil, ale nikdo tam nebyl. Podíval se znovu do odrazu, tentokrát tam kolem Harryho nebyli jen jeho rodiče, také tam byli ostatní členové jeho rodiny, všechny poznával, díky Síriusovi, který mu věnoval svůj čas a seznámil ho s portréty jednotlivých rodinných příslušníků. Párkrát zamrkal, aby si uvědomil, že zrcadlo nyní neukazuje jen jeho zesnulé příbuzné, ukazovalo také Síriuse, Andromedu, Teda, Doru, Nevilla, Hermionu a Merlina. Všichni se na něho usmívali a mávali mu. Posadil se na zem před zlatý rám a smutným úsměvem se díval na svoji rodinu. Byl smutný, že většinu nikdy osobně nepozná, nejvíce ho však rmoutilo, že se nikdy nesetká se svými rodiči, které miloval stejně jako svého adoptivního otce. Ani nevnímal, kolik času uplynulo od doby, co se zadíval do zrcadla. Když už cítil, že mu tuhnou klouby a svaly opatrně se postavil a otočil se k odchodu. Vykřikl vyděšením, byl tak zabraný do vzpomínek, že si ani nevšiml, že za ním stál ředitel školy, Albus Brumbál. „Promiňte pane řediteli, vím že bych měl být ve své posteli. Ale nemohl jsem spát, a tak jsem se šel trochu projít po hradu. A nějak jsem zabloudil do této učebny." „Chápu Harry. Také nemohu spát. Koukám, že jsi objevil zrcadlo z Erisedu." „Co že jsem to objevil, pane?" „Zrcadlo z Erisedu, velmi cenný magický artefakt, který ti ukáže všechno, po čem tvé srdce nejvíce touží." „Tomu ne úplně dobře nerozumím." „Je to jednoduché Harry, nejšťastnější člověk na světě by viděl jen sám sebe." „No já tam vidím své rodiče a svoji rodinu." „Tomu rozumím, musí ti chybět a tvé srdce prahne po tom, je poznat, byť jen jedinkrát." „Už to chápu, pane." V tom Harry ucítil jemný nátlak na jeho nitrobranu, okamžitě zbystřil a pro jistotu posílil obrany, kolem své mysli." Brumbál nečekaně o krok ustoupil. Ale nikdo by nepoznal, co se právě stalo, věděl to jen Harry a ředitel. „I když chápu, co pro tebe musí znamenat vidět svoji rodinu, musím tě poprosit, abys už víckrát Erisedské zrcadlo nehledal, zítra ho přestěhuji na jiné místo. A teď už raději běž na svoji kolej, jinak budu nucený odebrat ti body." Harry byl bystrý a okamžitě pochopil, že se nejedná o planou výhružku, navíc nechtěl Brumbála víc provokovat, věděl, že ředitel bude hodně naštvaný, že nebyl schopný dostat se chlapci do hlavy. Harry se schoval pod plášť a s tichým na shledanou opustil starou učebnu.