"Tak jak ses tady těch pár dní měla?" Okamžitě se mě zeptá Harry jakmile mě přestane drtit ve svém silném objetí. Sice se ode mě na kousek odtáhne, ale moje ruce kolem jeho krku mu nedovolí moc velkou vzdálenost, takže mám možnost cítit jeho úžasnou vůni, která mi tu těch několik dní skutečně chyběla...taková moje malá závislost.
"Bylo to super, vlastně se mi ani nikam nechce...musíme jet na tu chatu?" zkusím na něj svůj štěněčí pohled. Bylo by super kdybychom tu mohli strávit ještě nějaký čas a nemuset jezdit na nějakou šílenou party někde v horách, kde stejně bude hrozná zima.
"Iz víš že bych rád, ale..."
"Co tam stojíte tak venku, ještě mi tam nastydnete," přeruší Harryho Deborah, která se objeví ve dveřích. Ona je vážně jak nějaký tajný špión...možná že předtím dělala pro FBI, jeden nikdy neví. Ale lépe, že ho přerušila, protože mi jeho odpověď mohla být více než jasná.
"To nevadí já to chápu...v kolik musíme jet?" falešně se na něj usměju ještě předtím než se rozejdu směrem ke vchodovým dveřím, abych se už konečně dostala do tepla a mohla si tak užít poslední chvilky tady.
"Nejdýl za hodinu musíme odjet, abychom se stihli dostat do Londýna a pobalit si věci," hlasitě si povzdechne a za chvíli uslyším jeho kroky, které mě následovaly až do domu.
"Dobře," lehce přikývnu na souhlas a vydám se za Deborah a Deanem do kuchyně.
"Dáte si čaj a sušenky, než dodělám oběd?" mile se na nás usměje Deborah stojící u lednice, ze které později vytáhla nějakou zeleninu.
"Když mi musíme za chvíli odjet takže na oběd tu už nezůstanem," rychle ze sebe dostanu, protože se mi to nechce moc protahovat a raději si vezmu jednu ze sušenek z taliřku na stole.
"Opravdu? No to je škoda, tak si alespoň dejte ten čaj a já vám něco zabalim na cestu."
"Díky."
...
"Jsi naštvaná?" prolomí to nesnesitelné ticho v autě Harry. Nechápu proč jsme si nepustili alespoň rádio, aby to nebylo tak trapné.
"Měla bych být?" otočím se na něj s nechápavým výrazem. Dobře sice je pravda, že jsem byla celou cestu potichu, ale k naštvání bych to tedy rozhodně nepřirovnala...
"Za celou cestu jsi ještě nepromluvila, což není normální," uchechtne se Harry, ale neodvrátí pohled od vozovky. Naštěstí.
"Tak promiň že ti nekecám do řízení, jelikož nechci abys to díky týhle šílený rychlosti někam napálil a zabil nás," trochu na něj zvýším hlas, jelikož mám z té šílené rychlosti docela strach hlavně ta silnice může být namrzlá a bůh ví co ještě a on svojí šílenou rychlostí tomu moc nepomáhá.
"Nechci se s tebou hádat," naštvaně zatne čelist a svůj stisk kolem volantu ještě zesílí. Takže teď je naštvaný on, ještě že už umím číst řeč jeho těla...tohle je vlastně něco jako moje super schopnost, jelikož v čtení řeči těla jsem vážně dobrá...někdy. "Za hodinu budeme doma," ještě rychle dodá, ale svůj výraz ani o kousek nezmění. "Navíc nevím, co máš proti téhle rychlosti, vždyť nikde není ani stopa po sněhu nebo..."
Ani to nestihne doříct a začne zběsile točit volantem, jelikož se mu pod smekla kola a auto se začalo nekontrolovatelně řítit po silnici do všech stran..."Harry!" nahlas vykřiknu, než křečovitě zavřu oči...obrovská rána, křik lidí okolo...
"Iz? Je to v pořádku, nic se nestalo dobře?" Ucítím Harryho ruce jak se mnou třesou. "Je to dobrý, jenom se uklidni..."
Jenom se uklidni? Vždyť nás mohl oba zabít a to jen kvůli tomu, že jezdí jako šílenec. Pokusím se trochu zklidnit svůj dech, což není zrovna nic lehkého.
