„Tak co?“ znovu vyskočí James netrpělivě ze židle a okamžitě mě pevně obejme.
„Nejsem těhotná,“ zašeptám, protože kdybych to měla říct nahlas, tak se mi zlomí hlas a já se tady rozbrečím. Jediný, co teď chci je vzít si Harryho svetr a lehnout si do postele. „Můžeme jít domu?“
„Jo jasně,“ pousměje se James.
Celou cestu ani jeden z nás nemluví. Možná tím líp, nevím, co bych mu řekla, vždyť ani já s tím nejsem smířená a myslím, že s tímhle se ani nijak smířit nedá. Jakmile se za mnou zavřou dveře od mého pokoje, převléknu se zpátky do Harryho svetru a zachumlám se do peřiny. Proč tu teď nemůže být se mnou...prostě by mě objal a řekl, že všechno bude v pořádku.
„Iz děje se něco?“ nakoukne do pokoje James. Rychle se snažím si otřít slzy, aby je neviděl. „Ty brečíš?“ I když jsem k němu zády, tak cítím, jak si sedl ke mně na postel, jelikož se pod jeho váhou trochu prohnula.
„To je dobrý, jen chci být chvíli sama,“ otřu si slzy rukávem Harryho svetru.
„Nenechám tě samotnou,“ rozhodne po chvíli ticha a lehne si ke mně pod peřinu. „Vidím, že tě něco trápí,“ přitáhne si mě k sobě blíž, až moje hlava skončí na jeho hrudi.
„Nemůžu mít děti,“ potichu zašeptám, ale vím, že on mě slyšel moc dobře. „Šance na to, že otěhotním je třicet procent...to kvůli té nehodě. P-proč se to musí všechno vracet...“
„Tohle přeci nic neznamená, když věříš je všechno možný…“
„Děkuju Jamesi,“ ještě víc se k němu přitulím a pořádně ho obejmu.
„Co si takhle pustit nějaký film, můžem si objednat i nějaké jídlo a neřešit to, hmm?“
„Nebude ti vadit, když si na chvíli lehnu?“
„Ne jasně, že ne. Kdyby něco, budu vedle, dobře?“ políbí mě do vlasů a odejde pryč z mého pokoje. Nevím, co bych si bez něj počala.
Ještě víc jsem se zachumlala do peřiny a Harryho svetru, až jsem měla pocit, že tam je vážně se mnou.
