Rychle jsem doběhla do pokoje, kam jsem si na postel hodila tašku, abych se s ní nemusela už tahat a vydala se zase zpátky. Byla jsem několik kroků od výtahu, jenže už se zavíral. Takže si budu muset počkat na další.
„Jedeš?“ usměje se na mě Liam, když se dveře znovu otevřou. Sakra!
„Jo, díky.“ Bylo by asi divní říct ne, když tu očividně čekám na výtah. To prostě nemohl odjet? Nastoupím k němu do výtahu a stoupnu si na druhou stranu. Tohle je vážně divný.
To neúnosně trapné ticho přeruší obrovská rána z venku. Bouřka, já věděla, že bude pršet. Jakmile se ozve druhá rána, výtah se škubnutím zasekne a zhasne jediný přísun světla, takže se ocitneme ve tmě. Ne, tohle není možný.
„Iz, jsi v pořádku?“ ozve se najednou Liam a podle jeho hlasu poznám, že se ke mně přibližuje. To nemohl zůstat tam, kde byl? Takže teď asi budem hrát škatulka hejbejte se.
„Jo, dobrý.“ Vytáhnu z kapsy mobil a zapnu baterku, abychom alespoň něco viděli. Doufám, že je alespoň dostatečně nabitý, protože nemám nejmenší tušení, jak dlouho tu budem. Asi nejpřijatelnější by bylo tak maximálně pět minut.
Měla jsem pravdu, stojí teď přímo naproti mně. No super. Sednu si na zem a mobil položím před sebe, tak aby osvětloval co největší prostor výtahu. Liam můj pohyb zopakuje, takže teď sedíme naproti sobě a navzájem na sebe zíráme. A já si už myslela, že dnešek bude nejlepší den v mém životě.
„Děkuju, že ses mě zastal na twitteru,“ prolomím to nesnesitelné ticho přibližně po pěti minutách.
„Nemáš za co, taky jsem si tím prošel a vím, že to není nic příjemného,“ trochu se na mě pousměje. Jo to teda není, s tím musím souhlasit.
„Se Sophií jsem se rozešel,“ upře na mě Liam ten svůj pronikavý pohled. Co mu na to mám jako říct? Ale když už tady máme svěřovací kroužek nebo jak se to jmenuje. Ještě by to ale chtělo mít stejný trička, aby to bylo víc stylový a ještě víc divný než je to teď.
„To je mi líto.“ Sakra co to kecám. Je mi to vůbec líto? Přeci jen Liam mě se Sophií podvedl a teď mi tady říká, že se s ní rozešel, takže jsem to nejspíš řekla jenom ze slušnosti.
„J-já omlouvám se, to co jsem ti udělal, bylo hnusný a nikdy si to neodpustím, prostě to byla chyba a vím, že jsem ti hodně ublížil…“
„Liame přestaň prosím,“ začnou se mi zase vracet vzpomínky na to, jak to mezi námi bylo, když se do toho připletla ta mrcha. „Nechci to vědět, ublížil jsi mi, ale prostě to nech být,“ začnou mě v očích pálit slzy. No super, ještě před ním budu brečet. Tak to teda ne, on si moje slzy nezaslouží.
Jak dlouho tu ještě budeme, protože začínám mít dost stísněný pocit a Liam tomu zrovna moc nepomáhá. Přitáhnu si kolena blíž k hrudi, abych je mohla obejmout rukama a položit si na ně hlavu. Proč jsem si musela jít do pokoje odnést tu blbou tašku a proč jsem místo toho, abych šla pěšky, jsem nastoupila do výtahu s Liamem. Myslím, že to je trochu moc náhod najednou.
Hlavu jsem nechala položenou na kolenou a snažila se zhluboka dýchat, abych zahnala ten stísněný pocit. Mysli na něco hezkého… třeba dnešní den s Harrym.
„Je ti špatně,“ přesune se vedle mě a během chvíle cítím jeho ruku na mých zádech. „Odpověz prosím,“ znovu na mě promluví tentokrát mnohem naléhavěji než předtím. Prostě mě nech na pokoji, jsem unavená, hladová a nejraději bych se přitulila do Harryho hřejivé náruče. Jenže místo toho jsem uvízla ve výtahu s tebou.
„Jsem v pohodě,“ zvednu hlavu z kolen a podívám se na něj. Očividně se mu uleví, ale svoji ruku z mých zad nesundává. „Jen nechci to řešit, je to tvůj život…“
„Byla to chyba, to se Sophií se nemělo nikdy stát. U tebe jsem věděl, že se mnou nejsi kvůli tomu, kdo jsem, jelikož o nás nikdo ani nevěděl, jenže u Sophie jsem si toho nebyl jistý…“
„Liame přestaň pro…“ přeruší mě kručení v žaludku. Skvělé načasování.
„Máš hlad?“ Ne učím se zvuky ptáků… Blbá otázka, když poslední jídlo, co jsem měla, byla cukrová vata ještě v zoo. Takže teď tu ještě umřu hlady. Já už chci pryč. „Šlohnul jsem Niallovi čokoládu a sušenku,“ podá mi půlku sušenky a čokoládu položí na zem vedle telefonu.
„Ne to je dobrý,“ pokusím se o úsměv, jenže mi to překazí křeč v žaludku, takže to asi nevypadalo zrovna nejlíp.
„Buď si to vezmeš nebo tě to donutím sníst násilím,“ sušenku dá znovu přede mě a čeká, co udělám.
„Fajn,“ rezignovaně si povzdechnu a tu blbou hrozně dobrou sušenku si od něj vezmu. Deku náhodou v té kapse nemáš? Snědla jsem svoji polovinu sušenky, čímž se můj žaludek trochu uklidnil, alespoň něco. „Proč jste se rozešli?“ zeptám se po chvíli ticha.
„Prostě to… já jsem k ní nic necítil,“ sklopí pohled ke svým rukám v klíně. „Určitě si myslíš, že jsem tě s ní podváděl, bůh ví jak dlouho, ale ve skutečnosti já s ní spal jen jednou a to jsem byl tak opilý, že si z toho nic nepamatuju, jenže jsem se ti po tom nemohl podívat do očí.“ Proč mi ho je najednou líto. To prostě nejde, nemůžu ho tady teď litovat.
„Víš, co mě na tom všem štve nejvíc?“ podívá se na mě s uslzeným pohledem. Proč sakra vypadá jak štěně, kterému někdo sebral hračku. „Že jsem kvůli jedný opilecký chybě ztratil holku, do které jsem se zamiloval na první pohled už v parku a ona je teď s někým, kdo si jí vůbec nezaslouží. Můžeme být alespoň přátelé?“ otočí se na mě s nadějí v očích.
„Já musím ti znovu uvěřit a to chce čas,“ tentokrát to jsem já, kdo sklopí pohled ke svým rukám.
***o 30 minut později***
Únava si začínala vybírat svojí daň, jelikož se mi už pomalu začaly klížit oči. Ví vůbec někdo o tom, že jsme tu zůstali uvěznění? A navíc proč v tomhle debilním výtahu není signál, alespoň bych mohla slyšet Harryho uklidňující hlas.
Hlavu jsem si znovu položila na kolena a na chvíli zavřela oční víčka, která váží snad tunu.
„Jsi unavená?“ přisune se ke mně Liam ještě o něco blíž, až se naše ruce dotýkají. Záporně zakroutím hlavou a po chvíli ji zase zvednu do vzpřímené polohy. „Tuhle tvoji tvrdohlavost jsem na tobě vždycky miloval,“ podívá se na mě s úsměvem. Cože to právě řekl? Myslím, že jsem hodně unavená na to, aby tohle můj mozek dokázal zpracovat. Takže na něj prostě nechápavě koukám…
Liam mě celou dobu pozoruje a nejspíš přemýšlí, co se mi honí hlavou. No… musím říct, že vůbec nic. Svým pohledem sjede na moje rty a zase zpátky se mi podívá do očí. Během chvíle se začne pomalu přibližovat, až naše rty od sebe dělí jenom několik milimetrů a i tuhle vzdálenost překoná, takže se naše rty dotknou. Nejprve jen tak lehce, jako by přemýšlel, jestli to je dobrý nápad, ale potom svými rty několikrát pohne a zase se odtáhne…
I hned si dám ruku přes pusu. Panebože, co jsem to udělala… Co on udělal?
