„Jamesi, ráda tě zase vidím a ty musíš být Iz. Já jsem Carolline,“ otevře nám asi třicetiletá žena. Jenom přikývnu na souhlas. „Pojď dovnitř a ty si tady zatím sedni Jamesi,“ ukáže na několik židlí v čekárně.
„J-já…“
„Nemusíš se ničeho bát, James mi to už všechno řekl a podle toho, že jsi přišla tak hádám, že ten test byl pozitivní,“ mile se na mě usměje a začne hledat nějaké papíry.
„Ano,“ potichu přitakám.
„Nejdřív ti vezmu krev a pak se na to podíváme, dobře?“ Přikývnu na souhlas a se strachem sleduju injekci v její ruce. Raději se začnu dívat na obrázky miminek, jinak by to tady se mnou asi seklo.
***
„Zatím počkej v čekárně, hned jak budu mít výsledky, tak tě zavolám.“ Přikývnu na souhlas a vydám se do čekárny za Jamesem.
„Tak už něco víš?“ rychle vystartuje za židle a běží mě obejmout.
„Musím chvíli počkat,“ sednu si na jednu ze židlí, co tam jsou, a začnu se rozhlížet po všech fotkách, na kterých jsou děti v různých oblečcích. To je tak roztomilý… Že by ze mě už mluvily hormony?
„Iz můžeš?“ otevřou se dveře a vykoukne z nich Carolline. Rychle se zvednu a jdu zpátky do ordinace.
Připadám si, jako kdybych se nemohla přes tlak v hrudníku nadechnout.
„Takže?“ sednu si na židli co má před stolem a začnu nervózně podupávat nohou do neexistujícího rytmu a přitom si nervozně žmoulat prsty.
„Někde jsi nastydla a máš nějaký druh zánětu ledvin a močových cest a právě tenhle druh viru produkuje hormony, které dokáží ovlivnit výsledek těhotenského testu. Takže zkráceně nejsi těhotná.“ Právě mi z hrudníku spadl obrovský balvan a já si nahlas oddechla. „Napíšu ti antibiotika na ten zánět, který by měl za několik dnů odeznít a antikoncepci.“
"A to zvracení?"
"To může být zapříčiněno tou nemocí nebo jsi snědla něco špatného a podráždilo ti to žaludek..."
„Moc děkuju, ani nevíte, jak jsem si oddechla, že nejsem těhotná,“ nadšeně se zvednu ze židle a chystám se odejít.
„Iz sedni si ještě na chvíli prosím,“ nechápavě se na ní otočím, jelikož se její hlas tak nějak změnil. Už to nebyl ten pohodový, ale tenhle by se dal přirovnat spíš k vážnému výrazu.
Mlčky jsem si sedla zpátky na židli a čekala, co mi řekne.
„Podle výsledků z vyšetření… je mi líto, že ti to říkám zrovna takhle, ale šance, že otěhotníš, se pohybuje kolem třiceti procent.“ Zůstala jsem na ní zírat s otevřenou pusou.
„C-cože?“
„Ve tvé lékařské zprávě je, že jsi měla vnitřní krvácení a poškozené…“
„M-mohla bych dostat trochu vody?“ vůbec jsem nepoznávala svůj hlas, celý se mi klepal stejně tak, jako moje tělo.
„Samozřejmě, je ti dobře? Nemotá se ti hlava?“ Jenom jsem neurčitě přikývla a vzala si kelímek s minerálkou.
