„Proč jsi to udělala?“ přejede Harry lehce prsty po mé ještě ne zcela zahojené jizvě na zápěstí, jako by se bál, že mi sebemenším dotekem může ublížit, když sedíme v objetí na gauči a sledujeme nějaký film.
„Tohle nebylo poprvé,“ uhnu mu pohledem a podívám se na svoji ruku, kterou mu raději vytrhnu ze sevření, aby se na to nemusel koukat. I když zmizí bolest, jizvy vždycky prozradí, jak hodně ten člověk trpěl...
„Chceš tím říct, že…“
„J-já...řezala jsem se už dřív.“ Jsem srab, protože se mu nedokážu podívat do očí a ani nechci vědět, co si o mně musí myslet. Možná to co všichni ostatní...
"Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš," políbí mě do vlasů a pevně obejme.
Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. Věřím mu a měla bych mu to říct... „Začalo to po tý nehodě, probudila jsem se v nemocnici a jediný co jsem si pamatovala, byla velká rána. Když jsem zjistila, co se stalo, tak jsem to psychicky nezvládla, jak říkal psycholog,“ nad tím se musím trochu uchechtnout, protože ty sezení byly k ničemu a o ničem, stejně mu šlo o peníze, tak jako všem.
„Will byl jediný, kdo mi zůstal a nabídl mi, že se o mě postará, i když nemusel, mohl se zachovat stejně jako Courtney,“ začnou mi po tvářích stékat slzy, které začne Harry lehce stírat a přitáhne si mě k sobě o něco víc.
„Chodila jsem na různé terapie a pokaždé dostala spousty prášků, které mi měly pomoct se s tím vším vyrovnat, jenže jak ti můžou pomoct nějaký prášky, když to kvůli mně rodiče zemřeli, kdybych na ten koncert nikdy nešla, nic z toho by se nestalo,“ vytrhnu se Harrymu ze sevření a sednu si na druhou stranu gauče. Jak může milovat někoho, jako jsem já?
„Iz no tak…“ přišoupne se ke mně blíž a okamžitě si mě stáhne do náruče, aby mi mohl na zádech kreslit nějaké obrazce.
„Víš, co na tom všem bylo nejhorší?“ podívám se na něj svýma uslzenýma očima. „Když všichni říkali, že ví, jak se cítím. Nevěděli to a ani nikdy nebudou, proto jsem se začala řezat, bylo to něco jako vysvobození a ta fyzická bolest vždycky zastínila tu psychickou,“ začnu znovu brečet.
"Věděl někdo, co děláš?"
"N-ne...už takhle jsem zůstala Willovi na krku a ještě, aby musel řešit tohle..."
„Slib mi, že už to nikdy neuděláš,“ zašeptá mi Harry do vlasů a svůj stisk ještě zesílí.
„Nebude ti vadit, když si už půjdu lehnout?“otočím k němu hlavu. Ten film snad nikdy neskončí, protože mi připadá, že moje oční víčka váží snad tunu.
„Ne jasně, že ne. Mám to vypnout a jít taky?“ trochu se narovná a povolí svůj stisk, abych se mohla zvednout.
„Nemusíš, klidně si to dokoukej,“ ještě než se úplně zvednu, ho políbím na rty. „Dobrou,“ rychle se s ním rozloučím a vydám se nahoru do ložnice.
Doufám, že se tu někde neztratím, protože já a orientační smysl nejsme zrovna nejlepší kamarádi. Bingo. Hned na poprvé jsem se dostala do naší ložnice, je to takový divný říkat naší ložnice… asi zůstanu u Harryho ložnice, to zní líp.
Rychle jsem se osprchovala a jenom v ručníku se vydala na průzkum Harryho skříně, ze které jsem si po chvíli vytáhla nějaké tričko. Ze svého kufru jsem si vyndala spodní prádlo a rychle se do všeho převlékla, protože mě už volala postel.
Otočila jsem se ke dveřím, jestli tam náhodou není Harry. Naštěstí nebyl… Takže jsem se rozeběhla a skočila do obří postele, díky bohu to přežila, protože nevím, jak bych tohle vysvětlovala. Ihned jsem se zachumlala do měkkých peřin a během chvíle usnula.
HARRY PO
Ze sledování filmu mě vyrušila velká rána, která přišla ze shora. Pane bože Iz. Rychle jsem vypnul televizi a vyběhl nahoru. Všechno vypadalo normálně, tak jsem se potichu vydal do naší ložnice. Otevřel jsem dveře a uviděl Iz, jak leží zabalená v peřině a klidně oddechuje. Asi už mám nějaké halucinace.
Svlékl jsem ze sebe rifle s tričkem a pouze v boxerkách jsem si lehl vedle ní. Jen co jsem se přikryl peřinou, se ke mně přitulila jak k obřímu plyšákovi. Najednou mě přepadl pocit deja vu, protože to samý se stalo, když jsme spolu byli na tý charitativní akci a já u ní potom přespal.
„Miluju tě, víš to?“ zašeptal jsem jí do vlasů, kam jsem jí potom i políbil.
