"Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde jsi celou dobu byla, protože já tam vypadal jako totální kretén!" začne na mě Harry naštvaně křičet hned, co se objevím ve dveřích.
Vyděšeně od něj o několik kroků ustoupím, jelikož z něho jde vážně strach. "J-já omlouvám se tohle jsem vážně nechtěla..."
"Nechtěla? Tak já kvůli tobě jak největší debil hledám tvoje rodiče a ty se ani nedokážeš dostavit do jedný blbý restaurace! No možná že kdyby to udělal Liam tak mu okamžitě skočíš kolem krku, četl jsem ty vaše zprávy..." Ani mě nenechá domluvit a hned pokračuje.
"Oni nejsou moji rodiče!" zakřičím na něj přes všechny ty potlačované vzlyky a rychle uteču nahoru do patra, kde se zamknu v ložnici. Jakmile se za mnou zavřou dveře, opřu se o ně zády, abych se mohla trochu uklidnit, jenže to stejně nepomáhá, takže nakonec po nich sjedu až na zem, kde si okamžitě přitáhnu kolena k hrudi.
"Iz?" uslyším po chvíli tiché klepání na dveře. "Prosím odemkni ty dveře..."
"Běž pryč," zakřičím na něj přes dveře, aby mě dostatečně slyšel.
"Omlouvám se tohle jsem nechtěl, tak prosím otevři ty dveře," zkusí to znovu.
Už jsem mu neodpovídala, jednak jsem na to už neměla sílu a ani jsem mu nic říct nechtěla, co taky...to on na mě křičel, tak ať mě nechá chvíli na pokoji a hlavně o samotě. Přesně tohle teď potřebuju nejvíc.
*
Ani nevím, v kolik jsem usnula, ale vzbudila jsem se až někdy kolem deváté hodiny ráno s šílenou bolestí hlavy. Raději jsem nad tím moc nepřemýšlela, jelikož mi to bolest hlavy stejně neumožňovala. Musím si vzít nějaký prášek nebo mi ta hlava vážně upadne.
Potichu jsem se tedy vydala do kuchyně, kde jsem naposledy viděla nějaké prášky na bolest. Ještě než jsem však stihla otevřít dveře od skřínky, upoutal mojí pozornost barevný papírek přilepený na ledničce. "Musel jsem na poradu, pokusím se vrátit co nejdřív. V lednici jsem ti udělal snídani H."
Prášek tedy počká, raději jsem se šla ze zvědavosti podívat do lednice. Jakmile jsem ji otevřela, vypadlo na mě několik okvětních lístků růží. Jak tohle dokázal udělat? Hned po tom co jsem se z tohohle malého překvapení vzpamatovala, všimla jsem si velkého tácu s hromadou jídla a několika růžemi. "Omlouvám se za ten včerejšek a ještě víc se omlouvám za to, že tady teď nemůžu být. MILUJI TĚ H." Stálo na dalším lístečku.
HARRY PO.
"Divoká noc, co?" šťouchne do mě Louis, když sedíme v zasedací místnosti, kde se má celá tahle schůze odehrávat.
"Cože?" nechápavě se k němu otočím a to nejen proto, že jsem celou dobu nikoho nevnímal...teda snažil jsem se o to, ale šlo to jedním uchem tam a druhým ven. Stejně se tady většinou řeší jenom kraviny, o kterých mi stejně nemáme právo rozhodovat a pak nám to předhodí jako hotovou věc.
"To nezakecáš, Iz musí být vážně dračice, když tě takhle zřídila," znovu do mě šťouchne a nezapomene si mě přeměřit s tím svým vševědoucím výrazem.
"Tak za prvé, co ti je sakra do toho a za druhé ještě jednou o ní něco podobnýho řekneš a jsi mrtvej Tomlinsone," probodnu ho vražedným pohledem. Jeho jediné štěstí je, že nemám žádnou super schopnost, protože jinak by tu už ležel na zemi.
"Uklidni se...to měla být jenom sranda, se na sebe podívej."
"To kurva není tvůj problém tak se o to nestarej," dost hlasitě jsem po něm vyjel až se na máš dva otočila celá ta zasedačka. Sakra, tohle jsem taky nechtěl. Raději jsem se zvedl a s omluvným výrazem celou místnost opustil. Potřebuju chvilku klidu...
"Jsi v pohodě Hazz?" uslyším za sebou typický irský přízvuk a během chvíle už sedí Niall vedle mě.
"Jo jen, včera jsem to celý podělal a dneska do toho ta schůze a prostě nevím, co mám teď dělat..." S hlubokým výdechem složím hlavu do dlaní.
"Řekneš Iz o tom rozhovoru?" prolomí po chvíli to ticho, co panuje na chodbě.
"O jakým zase?" nechápavě se na něj podívám.
"Copak si neposlouchal nějaký časopis chce udělat rozhovor s Iz a Sophii..."
"Iz žádný rozhovor dělat nebude," okamžitě ho přeruším, jelikož nechci Iz do ničeho takového zatahovat.
"Bude muset, protože to Liam odsouhlasil jako dobrý nápad."
"Řekni prosím zbytku, že se mi udělalo špatně a já šel domů," bez jediné špetky emocí jsem se prostě zvedl z jedné z těch židlí, co byly na chodbě a odešel jsem pryč. Upřímně mi bylo úplně jedno, jestli z toho budu mít nějaký postih nebo problém, jen jsem potřeboval prostě klid.
