„Taky je ti smutno?“ vyruší mě z myšlenek malá holčička. Jak se sem sakra dostala?
„Ehm…cože?“ vyděšeně se na ní otočím, až mi z ruky vypadne žiletka.
„Taky je mi někdy smutno,“ začne vy svých ručkách mačkat plyšového medvěda.
„Jak se jmenuješ?“ přidřepnu si vedle ní, abych byla ve stejné výšce jako ona.
„Lux. Vím jak tě lozveselit… chceš bonbon,“ natáhne ke mně ruku, ve které drží krabičku s želé fazolemi. Musím se nad tím pousmát, ale několik bonbonů si vezmu.
„Děkuju,“ setřu si několik zbylých slz a dám si do pusy želé fazolky.
„Už ti není tolik smutno?“ podívá se na mě tím svým šťastným úsměvem. Jenom zakroutím hlavou, čímž se jí úsměv ještě rozšíří.
„Nebudou tě hledat?“ usměju se na ní, když sedíme v Harryho posteli a jíme další želé fazole.
„Já jim žekla, kde budu.“ Docela jsem se bála, aby mě třeba nezažalovali za únos. „Ty jsi Hallyho kamaládka?“
„Vlastně to je moje přítelkyně,“ odpoví místo mě Harry. Tak počkat Harry, kde ten se tady vzal… Rychle se otočím ke dveřím, kde stojí s úsměvem.
„Ahoj Hally,“ nadšeně mu zamává a i hned začne skákat na posteli Lux.
„Lux, mám tě dovést zpátky k Lou, prý má pro tebe překvapení,“ usměje se na ní Harry, když si sedne vedle mě na postel.
„Jůů pžekvapení,“ rychle seskočí z postele a jde ke dveřím, přičemž nezapomene Harryho povzbuzovat, aby trochu zrychlil.
Když se za nimi zavřou dveře, rychle se přemístím do koupelny, kde seberu ze země žiletku, která mi tam spadla, když přišla Lux. Pořád nevím, jak se tam dostala, prostě záhada.
„Tak jak jste se spolu bavily?“ obejme mě zezadu, když si uklízím věci do kufru.
„Je vážně skvělá,“ otočím se k němu s úsměvem. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby se tady neobjevila… no vlastně vím, jen nevím kam až by to zašlo.
„Co to děláš?“ usměje se do polibku Harry, když ho nutím couvat. Během chvilky spadneme do rozházených peřin.
„Upravuju ti účes,“ nadšeně se usměju a ruce přemístím do jeho zatím upravených vlasů.
„Napadlo mě jít někam ven. Jedla jsi už něco?“ odhrne mi pár spadlých pramenů z obličeje a lehce políbí na spodní ret.
„Vlastně ne,“ opětuju mu úsměv a dál pracuju na jeho účesu.
„Tak to bych to měl napravit.“ Jenom přikývnu na souhlas a dám ruce pryč z jeho vlasů, abych mohla zhodnotit svoje mistrovské dílo.
„Můžem jít,“ začnu se z něj zvedat a jdu si pro menší tašku přes rameno, která je někde u kufru. „Kam vlastně jdem?“ zvědavě se na něj otočím, když už stojí připravený u dveří.
„To je překvapení…jak hodně velký máš hlad?“ přivine si mě k sobě do náruče, když k němu dojdu.
„Mám hlad pořád, ale teď jsem snědla asi krabičku želé fazolí, takže myslím, že to nějakou chvíli vydržím.“ Harry s úsměvem přikývne a ruku v ruce vyjdeme na chodbu. „Teď už mi řekneš, kam jdeme?“ zkusím na něj ten svůj neodolatelný štěněčí pohled.
„K výtahu,“ otočí se ke mně s úsměvem. Ha ha, hrozně vtipný Stylesi, to bych bez tebe nevěděla. „Proč se mě na to pořád ptáš, když víš, že ti stejně neodpovím?“ přitáhne si mě k sobě o kousek blíž, když čekáme, než přijede výtah.
„Prostě to chci vědět,“ založím si ruce na prsou a začnu se tvářit co nejvíc uraženě, jak jen to jde.
„Jsi roztomilá, když se takhle tváříš.“ Nemám být roztomilá. Já jsem uražená a tobě by to mělo být líto a říct mi to. „Stejně ti to neřeknu.“
„Tak tady jste, už jsem si myslel, že jste si to rozmysleli,“ zamává na nás z jednoho křesla, co jsou v hale Paul, jo určitě to je on.
„To je kvůli bezpečnosti,“ pochopí můj nechápavý výraz.
„Bezpečnosti?“ vyděšeně se na něj otočím. Dobře, tak teď bych se nejraději otočila a šla zpátky do pokoje, kde bych se zabarikádovala. Jo tohle zní jako plán.
Jenom se na mě povzbudivě usměje a stiskne moji ruku o něco silněji než do teď. Pomalu se vydáme ke dveřím, nejsme od nich ani na metr a už je slyšet ohlušující křik fanoušků, co čekají před hotelem.
„Jen se mě drž, dobře?“ přitáhne si mě k sobě Harry. Jakmile se otevřou dveře, křik se ještě zesílí. Zavřu oči a vložím veškerou důvěru v to, že mě dovede do auta do Harryho, protože v tuhle chvíli mi nezbývalo nic jiného než mu prostě věřit, že mě v tom davu nenechá.
„Au,“ zamumlám Harrymu do ramene, když mě někdo praští do žeber, čímž si mě k sobě přitiskne silněji. Celým mým tělem se začne šířit obrovská panika. Pane bože… já tady umřu, oni mě umačkají. Nechci umřít a už vůbec ne takhle.
Během několika, pro mě nekonečných minut se konečně ocitneme v autě. Tohle bylo vážně šílený, myslím, že pokud tady budou i když se budeme vracet, tak raději přespím třeba v Central parku.
„Jsi v pořádku?“ podívá se na mě starostlivě Harry. Musel mě předtím slyšet a to jsem si myslela, že přes ten křik a všechno kolem to nebude slyšet.
„Jo, jen mě někdo trochu praštil, ale to je dobrý. Takže kam to jedem?“ přitulím se k němu a pokusím se o takový ten smutný pohled, abych z něj konečně dostala kam jedem. Přeci jen po tom, co se stalo venku, by mi to už mohl říct…
„Na oběd.“ Tak já tam venku málem umřu a on se tomu směje. Už to raději neřeším a snažím se koukat na živé ulice New Yorku. Bude to znít asi hodně divně, ale celkem mi to připomíná Londýn…
„Vystupuješ?“ uchechtne se Harry, když se nemám k žádnému pohybu.
„Central park?“
„Jo, myslel jsem, že bychom se tu mohli projít, dát si hot dog a ledovou tříšť,“ znovu spojí naše ruce, když se pomalu vydáme na cestu.
„Takže teď mám vážně hlad,“ usměju se na Harryho, když se vydáme k jednomu ze stánků s občerstvením. Docela i chápu proč je s námi někdo z ochranky, protože kdyby se někde opakovalo to, co se stalo u hotelu, tak nevím, jak bychom se z toho dostali. I když oni chtějí Harryho, takže bych jim ho tam nechala a běžela se někam schovat…
„Kečup nebo hořčice?“ přeruší moje uvažování Harry. Hmm…zajímavá otázka.
„Oboje,“ rozhodnu po chvíli uvažování.
„Vezmeš prosím to pití?“ otočí se na mě Harry, když pobral krabičku s naším jídlem. Akorát netuším, jestli je tohle snídaně nebo už oběd. No pokud to je snídaně, tak to je poprvé co mám ke snídani hot dog s hranolkama.
