Přesně v osm jsme už čekali na Gemmu v obýváku, hlavně, že nám několikrát opakovala, abychom se neopozdili, a ona se teď někde fláká. Teda ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo, ale čekala jsem, že už tu bude před osmou a hned co se objevíme, tak na nás bude křičet, že jdeme pozdě.
Když konečně dorazil i poslední člen, tedy Gemma, která nás do toho všeho uvrtala, mohli jsme vyrazit. Jelikož dům, ve kterém se všechno odehrávalo, byl jen o několik ulic dál, šli jsme pěšky. Do cíle nám zbývalo jen projít kolem několika domů, i když hudba byla slyšet už teď.
"Harry, taky dost, že sis vzpomněl na starý známý," přijde k nám nějaký kluk, asi Harryho kamarád a ihned se s ním začne objímat.
"Ahoj Dave, tak jak žiješ?"
"Pořád stejný, ale ty sis koukám, našel pěknou kočku." Takže já jsem pěkná kočka? Díky za ten kompliment…teda alespoň doufám, že to byl kompliment.
"Prostě ho ignoruj," obmotá mi ruku kolem pasu a tím si mě k sobě přitáhne, jak jen to jde. Nevím proč, ale mám takový pocit, jako kdyby mu dával najevo, že jsem jenom jeho. Doufám, že tohle nebude dělat, když se potkáme s někým dalším z jeho přátel, i když to je od něj roztomilý, jak pořád žárlí.
"Ahoj já jsem Iz…“ otočím se na něj s úsměvem, když mě Harry přestane drtit v objetí. Myslím, že už pochopil to, že chodím s tebou, tak mě nemusíš rozdrtit bok, ani bych se nedivila, pokud bych tam měla později modřinu.
"Už jsem o tobě slyšel," úsměv mi opětuje, ale raději se věnuje svému kelímku s pitím. Vážně? Celkem by mě zajímalo, co se tady o mě vlastně ví…dědička největší právnické firmy v Anglii, to jak jsem se pokusila o sebevraždu nebo snad něco horšího, co si vymyslela media? Ani bych se nedivila, ne potom, co na mě všichni koukaj, jako kdybych měla lepru. Prostě takový ten co tady vůbec chce pohled.
"Já ti to říkal,“ povzbudivě se na mě usměje Harry a věnuje mi rychlý polibek. Možná to byla chyba sem chodit…
Harry se mi po několika minutách ztratil někde v davu svých přátel a já tam zůstala stát sama. Připadala jsem si, jako kdybych měla nějakou nakažlivou nemoc, jelikož se mě nejspíš všichni štítí.
Nakonec jsem si vzala jeden z kelímků s pitím a šla se podívat do zahrady, kde naštěstí moc lidí nebylo a byl tu i docela klid, teda když nepočítám to, že je tu slyšet hudba z domu.
„Asi se moc nebavíš, co?“ uslyším za sebou dívčí hlas.
„Nikoho tu neznám, takže…“ trochu se pousměju, že bych se tady s někým přeci jen začala bavit…
„Mě nezajímají nějaký tvoje blbý kecy o tom, že tu nikoho neznáš. Teď mě dobře poslouchej…nikdo tě sem nezval a nic ti nedává právo se sem jen tak vecpat. A ještě jedna věc, opovaž se nějak ublížit Harrymu a já si tě podám…stejně si s ním jenom proto, aby ses zabavila do té doby, než ti zpřístupní tvoje bankovní konto…znám přesně takový typy jako jsi ty. Jsi jenom rozmazlená dědička, která dostane, na co si ukáže!“ dopoví svůj monolog a jako by se tady vůbec nic nestalo, si odejde zpátky do domu.
„Ahoj jsem Iz a ráda si s tebou pokecám,“ prohodím ironicky, když se trochu vzpamatuju z toho šoku. Kdo si ta holka vůbec myslí, že je?
„Tak tady jsi, h-hledal jsem tě.“
„Harry, jak ses stihl tak rychle opít?“ zvednu se ze sedu, abych ho mohla jít podepřít.
„Nevsem o-opilej,“ zamumlá mi do vlasů, když mě pevně obejme, aby alespoň trochu udržel balanc. „Nemám rád tvoje vlasy,“ konstatuje po chvíli ticha.
„Cože?“ nechápavě se od něj odtáhnu. On mi teď právě řekl, že nemá rád moje vlasy? Ale proč, vždyť…
„Víš jak je hrozný se probudit a mít plný obličej tvých vlasů?“ Ehm…a proč to říkáš až teď? Hlavně mi pořád nejde do hlavy, jak se mohl tak rychle opít, vždyť byl pryč asi tak třicet minut.
„Půjdem domů, dobře?“ zkusím to na něj po dobrém.
Jenom přikývne na souhlas a něco nesrozumitelného zamumlá. To bude teda cesta, alespoň, že je ještě schopný jít po svých, protože já bych určitě neměla sílu na to ho odtáhnout domů.
Za necelou hodinu jsme konečně dorazili k Harryho domu, teď ovšem přišel na řadu ten největší oříšek a to schody do druhého patra. Tak jo, zvládli jsme to až sem a nikdo nepřišel k úrazu, takže zvládnem i tohle.
"Vezmeš si mě?" otočí se ke mně čelem, když se dostaneme až k němu do pokoje.
"Harry jsi opilej." Dovedu ho, až k posteli kam ho posadím, abych mu mohla sundat kabát.
"Myslím to vážně, vezmeš si mě?" zvedne ke mně ten svůj opilý a zároveň zoufalý pohled. Proč si prostě nemůže lehnout a být v klidu…
"Ne, protože jsi opilej ani nevíš, co říkáš," rychle z něj stáhnu kabát a přehodím ho přes židli u psacího stolu.
"Co bys řekla na to, kdybychom si udělali miminko?“ přitáhne si mě k sobě a rychle mi začne rozepínat knoflíky na kabátu. „No tak užijem si… vím, že mě chceš," přitiskne svoje rty kousek pod moje ucho.
Pokusím se od něj trochu odtáhnout, přeci jen je opilý a tohle mi dost živě připomíná to, jak byl opilý Liam… Ještě víc mě k sobě přitáhne, až mám pocit, jako by se mi snažil zlomit žebra. Tohle už vážně hodně bolí. Zapřu se do něj plnou svojí silou, která mi zůstala po tom, co jsem ho musela podpírat při cestě domů.
"Přestaň…prosím pusť mě, j-já půjdu spát na gauč do obýváku." Využiju toho, že povolil svůj stisk a rychle se zvednu z postele, abych mohla opustit jeho pokoj.
Po schodech sejdu přímo do obýváku. Alespoň, že tady je deka a nebudu muset spát bez přikrývky.
