„Pořád ještě chceš jít do toho města?“ otočím se na Nialla, když stojíme ve výtahu.
„Jo jasně, lepší než abych tě nechal čekat na letišti,“ nadšeně se na mě usměje.
„Fajn, když už jsem tady tak toho alespoň využiju.“ Přeci jen, kolikrát se mi poštěstí jet znovu do Sydney?
„I-Iz ahoj, kdy jsi přijela?“ překvapeně se na mě usměje Harry, když vystoupíme z výtahu, přičemž udělá několik dlouhých kroků, aby mi byl co nejblíže a mohl mě tak obejmout.
„Včera.“ Odstoupím od něj o několik kroků a podívám se na Nialla, který tam jen tak stojí a snaží se do téhle situace nezasahovat. „Můžu s tebou mluvit?“ konečně k němu zvednu svůj pohled a setkám se s tím jeho, který je plný překvapení.
„Tak co si zajít na snídani?“ pokusí se mě chytit za ruku, jenže já jí ucuknu. Tohle je vážně divná situace…
„Bude lepší, když si promluvíme o samotě…“
„Můžete jít ke mně do pokoje, stejně jsem si dole něco zapomněl,“ usměje se na mě Niall a podá mi kartu od jeho pokoje…teda našeho pokoje, jestli se tomu dá tak říkat.
V tichosti se s Harrym vydáme k Niallovi do pokoje. Proč jsem ho tady musela potkat, měla jsem v plánu, že odjedu a on se ani nedoví, že jsem byla tady…
„O-omlouvám se za ten včerejšek, nevím, co jsi viděla, ale nic…“
„Proč?“ podívám se na něj se slzami v očích. Super, hlavně, že jsem si řekla, že už brečet nebudu.
„Nech si to vysvětlit…“
„Fajn, tak se mi podívej do očí a řekni, že si s ní nic neměl a nespal si s ní.“
„J-já…z večera si nic nepamatuju.“ Skloní hlavu, a tím jako by to všechno jenom potvrzoval. Po tomhle nastane v pokoji ticho, které je přerušované pouze našimi nádechy.
„Měli... měli bychom si dát pauzu,“ zašeptám zničeně a tentokrát to jsem já kdo sklopí hlavu, aby nemusel čelit pohledu toho druhého.
„Proč?“
„Takhle to dál nejde Harry…já chápu, že cestuješ po světě a spolu jsme vždycky jen na pár dnů… Myslela jsem si, že se James...že se všichni pletou a vždycky jsem se tě zastávala, jenomže copak já vím, co děláš, když jsi na druhé straně světa. Byla chyba ti psát o tom, že přijedu. Proč si mi rovnou nenapsal, že mě tady nechceš a tomuhle jsme se mohli vyhnout…já bych zase byla ta hloupá přítelkyně, která ti slepě věří a všichni by byli spokojení…“
„P-počkej. O čem to mluvíš? Nepsala jsi mi a já ti taky nic nepsal…“
„Alespoň nelži.“
„Vážně jsi mi nepsala a já ti nic neodepsal,“
„Tak jak bych asi věděla, do kterého hotelu mám přijet a jak bych získala kartu od tvého pokoje, hm?" Už jsem z toho začínala být vážně naštvaná, proč to prostě nemůže přiznat a musí se vymlouvat. Protože jsem si určitě nepsala sama se sebou a ten hotel jsem nenašla jen tak náhodou. "Můžeš už prosím jít, musím si dobalit věci,“ hned co to dořeknu se otočím zpátky ke kufru, aby neviděl slzy tvořící se v mých očích.
„Užij si let,“ řekne chladně ještě předtím, než praští dveřmi od Niallova pokoje.
Chvíli jen tak stojím zády ke dveřím a zírám na svůj už dávno sbalený kufr. Zatímco si snažím srovnat myšlenky. Nechápu, jak jsem si mohla naivně myslet, že přijde, obejme mě a řekne, že mě miluje a nikam mě nepustí… I když mě to ani nepřekvapuje, řekla jsem mu, že chci pauzu a on to prostě vzal a už se o mě dál nezajímal. Takže tohle je nejspíš konec…
***
„Nehodláš skočit, že ne?“ uslyším za sebou známý hlas.
„Jak dlouho kouříš?" odpovím mu otázkou a trochu odstoupím od okraje, abych si mohla sednout na zem a dál koukat na celé Sydney.
„Já se ptal první. Můžu?“ ukáže Liam na místo vedle mě.
„Ne nehodlám skočit,“ protočím nad jeho dotazem oči. Zas tak hodně zoufalá nejsem. „Navíc by se pak všude řešilo, že jsem rozmačkala několik vašich fanoušků. Teď ty.“
„Nevím…asi dva roky,“ pokrčí rameny a vyfoukne kouř z plic.
„Proč?“ zvědavě se k němu otočím.
„To tady budeme řešit moje závislosti?“ trochu se nad mým dotazem pozastaví.
„Jo jasně, promiň.“ On má pravdu, co je mi vlastně do toho, takže se od něj znovu otočím a začnu pozorovat scenérii města.
„To je v pohodě, lepší než se bavit o tom co se stalo včera, teda aspoň myslím. Cítím se kvůli tomu hrozně, protože to je částečně moje chyba, neměl jsem ho do toho baru brát...vůbec mě nenapadlo, že to skončí takhle, teda věděl jsem, že se takhle choval dřív, ale... Vlastně jsem začal, když toho na nás bylo celkem hodně, víš ta zodpovědnost a všechen ten tlak kolem. Niall říkal, že odjíždíš…“
„Bude to asi nejlepší.“
„Je mi líto, že tě Harry…“
„Měl jsi pravdu a o to je to horší…j-já jsem si myslela, že ho znám a najednou se to všechno zhroutí jak domeček z karet.“ Znovu se mi do očí začnou vkrádat ty otravné slzy, copak nechápou, že už nechci brečet. Nebo alespoň ne tady, ale až budu sama doma s hromadou jídla...tohle zní jak nějaké trapné klišé z romantických filmů.
Ani jsem si neuvědomila, že mě Liam jednou rukou objímal kolem pasu a tím si mě k sobě přitáhl, skoro automaticky jsem si hlavu položila na jeho rameno a nechala slzám volný průběh.
„V kolik ti to letí,“ ucítím lehký polibek ve vlasech.
„V osm, už budu muset jít taxík tu určitě už bude." Rychle si otřu oči a začnu se zvedat.
„Dobře doleť,“ naposledy mě obejme a pak se už vydám zpátky do pokoje pro kufr.
