„Co chceš dneska dělat?“ otočím se s úsměvem na Harryho, když se za námi konečně zavřou dveře od pokoje.
„Klidně bych strávil celý den v posteli,“ plácne sebou do peřin a šibalsky se na mě začne usmívat.
„Oh…tak já tě tady nechám a půjdu někam třeba s Niallem,“ snažím se nezačít smát, protože mi je naprosto jasný, že…
„Asi jsem to řekl špatně, chci s tebou strávit celý den v posteli,“ chytne mě za ruce a stáhne k sobě. „Nikam tě nepustím,“ řekne po chvíli ticha, kdy ležím na jeho hrudi a sleduju rysy jeho obličeje.
„Nepouštěj,“ trochu se usměju nad tím, že jsme tady sami a stejně šeptáme, jako by to dodávalo mnohem intimnější atmosféru.
„Já to myslím vážně, nechci, abys odjela,“ pohladí mě přes záda až na bok, kde svoji ruku nechá ležet.
„Víš, že musím jít do školy,“ nahlas si povzdechnu. Kdyby to bylo na mě, tak bych tu klidně byla celou dobu, teda pokud by to se mnou Harry vydržel. Jenže on má svoje povinnosti a já zase svoje.
„Chceš zkontrolovat úkoly?“ zeptá se mě naprosto vážným tónem. „Teď když chodíš do školy, tak bych na to měl dohlížet.“
„Nebuď jak James,“ řeknu se smíchem. „Víš o tom, že kdybych neměla úkoly, tak sem nesmím?“
„Ještě, že je moje přítelkyně tak vzorná studentka,“ pyšně ne na mě usměje a věnuje malý polibek na rty. Nad jeho poznámkou jenom protočím oči, ani on si nemůže dát pokoj. „Nemyslel jsem to špatně, jen tě obdivuju a možná i trochu závidím, celou dobu jsem se těšil na to, až budu na vysoký a budu na koleji nebo chodit na různý party a pak další den nejít do školy, možná si pak našel byt s pár lidma z ročníku, byl na brigádě někde v kavárně a snažil si vydělat na přežití a tak víš,“ znovu se na mě usměje. Někdy mi připadá, že by byl nejradši, kdyby nebyl v žádné skupině a byl zase jenom normální kluk z Holmes Chapel se vším, co k tomu patří.
„Ale teď máš tohle a můžeš si dělat, co chceš a navíc pokud po tom tak toužíš, klidně ti svoje úkoly budu posílat a můžeš je dělat za mě,“ pobaveně na něj mrknu, čímž si vysloužím štípnutí do boku. „Hej! Co jsme říkali o tom štípání, protože já tě klidně taky můžu štípnout.“
„Chceš se prát,“ nadzvedne jedno obočí. Jenom zakroutím hlavou.
Nakloním se k němu a spojím naše rty, po chvíli se odtáhnu jenže než stačím něco udělat, Harry mě chytne za boky a překulí tak, že tentokrát já skončím pod ním. Ani se nenadám a moje tričko je někde na druhé straně pokoje stejně tak jako Harryho.
„Harry?“ odtáhnu se z polibku a čekám, až mě začne znovu plně vnímat. „Asi bychom měli zamknout, pokud nechceš, aby se opakovalo to, co se stalo ráno.“ Beze slova se zvedne z postele a rychle přejde ke dveřím, aby je zamknul. Celou cestu sleduju, jak se každým pohybem napínají jednotlivé svaly. Myslím, že z toho pohledu omdlím…
„Na co tak koukáš?“ pobaveně se na mě podívá Harry, když dojde ke skříni. Tak počkat co chce dělat ve skříni…
„Děláš si srandu?“ nevěřícně se podívám na věc v jeho rukách.
„Já říkal, že tohle od Anny nepotřebujem,“ vrátí se zpátky s šibalským úšklebkem. Tohle snad nemyslí vážně? Rukama si zakryju oči a snažím se nečervenat. „Věříš mi?“ dá pryč moje ruce z obličeje a lehce mě políbí. Přikývnu na souhlas a čekám, co udělá.
„Zavři oči,“ posune se o kousek ke mně a v rukách si připraví kravatu. Udělám, co mi říká, a během chvíle ucítím, jak mi kolem hlavy utahuje tmavě modrou kravatu. „V pořádku?“ pomalu se zeptá a z jeho hlasu jde vycítit strach z mé reakce. Bylo mi naprosto jasný, že kdybych mu řekla, že se mi to nelíbí, tak to okamžitě sundá.
„Nic nevidím,“ lehce pootočím hlavou na jednu a potom na druhou stranu. Je to zvláštní pocit najednou vidět jenom tmu.
„To je účel,“ z jeho hlasu poznám, že si celkem oddechl a teď se určitě usmívá. Stoprocentně se usmívá. „Kdyby něco tak okamžitě řekni, dobře?“ znovu z jeho hlasu vycítím starost smíchanou se strachem. Je zajímavé, jak vnímáte všechno kolem sebe, když nemáte oči a všechno analyzujete jenom podle hlasu.
„Kam jdeš?“ zděšeně se otočím, když cítím, jak se matrace pohnula.
„Jsem tady, jen si pro něco dojdu do kufru.“
„Pro co?“ Víc než je zvědavost z toho pro co jde, se spíš snažím ujistit, že jestli je pořád tady.
„Překvapení,“ nadšeně mi odpoví, když se vrací zpátky. Tohle poznám podle jeho přibližujících se krokům. Páni…jsem v tom docela dobrá.
„Jenže…já ho neuvidím,“ nakloním hlavu ke straně a snažím se alespoň podle sluchu poznat, o co jde. Což se mi zrovna moc nedaří.
„Lehni si,“ sedne si vedle mě na postel Harry, „a pokus se nehýbat.“ Pomalu si lehnu na záda a čekám, co se bude dít, když v tom uslyším něco cvaknout.
„Proč bych se měla hýbaah to je studený… Co to je?“ leknutím sebou škubnu a rychle otočím hlavou na místo, kdy myslím, že Harry sedí.
„Je to barva a neboj smývatelná. Takže se nehýbej,“ slyším jenom jeho hlas, ze kterého vyzařuje nadšení a snaha to nezkazit. Teď bych ho chtěla tak hrozně vidět, určitě vypadá hrozně vtipně a soustředěně zároveň.
Teď už to není takový šok, jako když se mě poprvé dotknul prstem namočeným v barvě a musím uznat, že to je i celkem příjemný. Sice nevím, co mi tam kreslí, ale zcela určitě můžu říct, že se jedná o nějaké propojené obrazce, jelikož obkresluje vždy skoro totožné linie.
„Harry?“ prolomím ticho v pokoji, jelikož se mě nedotýká a ani nic neříká. „Jsi tady?“ začnu sebou všemožně vrtět.
„Jen se kochám svým mistrovským dílem,“ slyším z jeho hlasu nadšení, nad kterým se musím taky pousmát. Taky se chci podívat. Jenže místo toho, aby mi sundal kravatu s očí, se ke mně natiskne a začne líbat. Dobře tohle je možná lepší než vidět, co nakreslil.
Během několik minut se zbavíme i posledních kousků oblečení. Je celkem frustrující se nemoct dívat na Harryho úžasně vypracované tělo, jelikož musím uznat, že ta kravata je celkem kvalitní a vůbec nic nevidím.
„Harry?“ zastavím ho ještě, než se posuneme dál.
„Nemusíme, jestli nechceš.“
„Ne, já jen…nerozmaže se to?“
„Vážně teď řešíš tohle?“ znovu mě políbí a pokračuje tam, kde jsme skončili. „Nerozmaže.“
