„Chceš pomoct s tou taškou?“ ozve se za mnou chraplavý hlas.
„Harry, co ty tady děláš?! A ne nechci, za chvíli přijde James,“ otočím se k němu zase zády a snažím se ho ignorovat.
„To si nemyslím,“ odpoví mi s úsměvem. I když k němu stojím zády, stejně to slyším z jeho hlasu, který mi za tu dobu hrozně chyběl. Ne nechyběl! On mě podvedl a už nikdy ho nechci vidět, natož se s ním bavit. „James je teď na cestě do Oxfordu…“
„Ne to teda není,“ prudce se k němu otočím. Chyba! Hned první čeho jsem si všimla byl ten jeho odzbrojující úsměv s dolíčky.
„Proč tomu nechceš věřit?“
„Protože on by mě tady nenechal,“
„Takže jdeš?“ vezme ze země můj batoh s věcmi a vydá se směrem ke svému autu. „Pokud nepůjdeš, odvezu ti věci.“ Takže on mě bude ještě vydírat?
„Dáš mi ty věci, prosím?“
„Pojedeš se mnou?“
„A odvezeš mě do Oxfordu?“
„Dej mi hodinu…jenom jednu hodinu a potom, když budeš chtít tě odvezu do Oxfordu a už o mě nikdy neuslyšíš.“
„Hodinu?“
„Slibuju.“
Zhluboka se nadechnu a jdu za ním k autu, kde na mě už netrpělivě čeká. Za tu dobu než jsem došla k autu, byl můj batoh uložený na zadní sedačce auta a stejně jako Harry čekal na to, až konečně vyrazíme.
„Kam to jedeme?“ zeptám se Harryho, když si zapínám bezpečnostní pás.
„Vůbec ses nezměnila,“ trochu se pousměje a něco vytáhne z kapsy, „zavážu ti oči.“ Až teď v tom předmětu rozpoznám jeden z jeho oblíbených šátků.
„J-jako vážně?“ podívám se na něj, až možná trochu víc vyděšeně.
„Nemusíš se bát, je to jenom šátek a nic ti neudělám…takže zavři oči,“ trochu se na svém sedadle posune, aby se ke mně dostal blíž a mohl mi tak zavázat oči. Během několika málo vteřin ucítím ten šátek, jak se mi stahuje kolem hlavy a nakonec jak ho Harry uvazuje na uzel, aby náhodou nesklouzl. „Vidíš něco?“
„Nezabiješ mě, že ne?“
„Vlastně jsem ti zavázal oči s tím, že tě odvezu někam do pustiny a tam tě nechám, abys našla cestu zpátky.“ Takže já mu jsem pro smích? Chtěla bych vidět jeho, kdyby měl zavázané oči a někdo ho někam vezl…
„Tím jsi mě teda vážně uklidnil.“
„Nikdy bych ti neublížil,“ prolomí po chvíli to ticho v autě. Jenže už jsi to udělal… „Vím, že to co se stalo v Sydney…“
„Nechci o tom mluvit,“ rychle ho přeruším, přeci jen, z jedoucího auta se nedá nikudy uniknout.
„Ale já jo, prosím nech si to vysvětlit,“ slyším naléhavost z jeho hlasu a taky to, že nepatrně zvýšil rychlost.
Sice jsem nic neviděla, ale něco v podvědomí mi říkalo, že jede hodně rychle a určitě překračuje povolenou rychlost…
„Zastav, prosím!“ křečovitě k sobě semknu víčka a snažím se nemyslet na to, že jede jako šílenec a riskuje s našimi životy.
„Cože?“
„J-jenom prosím zastav,“ začnou mi z očí téct slzy, které se rovnou vsakují do šátku, který mám zavázaný přes oči.
