„To asi nepůjde,“ přeruším jeho zasněné pozorování krbu s mírně pobaveným výrazem.
„Cože?“ nechápavě a trochu vyděšeně se na mě otočí. On je tak roztomilej s tou vráskou. Potřebuju profackovat nebo alespoň ledovou sprchu, i když nejlepší by byla kombinace obojího.
„Víš, jak jsem tě učila jezdit na koni, tak jsi řekl, že to vypadá, že nebudeš moct mít děti,“ odpovím mu s úsměvem. Nad tou vzpomínkou se musím ještě víc pousmát, protože to byl hodně zajímavý pohled. Ten jeho výraz mluvil vážně za vše.
„Nechápu, čemu se směješ, chudák Willy se z toho vzpamatovával několik dní,“ ublíženě se na mě podívá.
Jenže já místo toho, abych ho politovala jako správná přítelkyně, se začnu smát ještě víc, protože si vzpomenu na jeden film. „Zachraňte Willyho,“ řeknu nahlas svojí myšlenku nad, kterou jsem chytla neuvěřitelný záchvat smíchu. „To byl film o …“ pokusím se odpovědět Harrymu po chvíli, co se trochu uklidním, a můj dýchací rytmus se vrátí do normálu.
„Já vím co to je, ale můj Willy není žádná hnusná velryba,“ podívá se na mě uraženě Harry a nezapomene si ruce překřížit na prsou, aby tomu dodal ten správný výraz.
„Willy byl kosatka,“ snažím se v sobě zadržet smích. Nesměj se, hlavně už se nesměj. Což se mi moc nedaří, takže se během chvíle znovu válím smíchy po měkkém koberci. Po chvíli se znovu uklidním a sednu si do normální polohy, jako normální člověk.
„Fajn,“ začne mě propalovat pohledem Harry, zatímco já chytnu znovu šílený záchvat smíchu. Tohle se už vážně nedá, od toho všeho smíchu mě už hrozně bolí bránice. Párkrát se zhluboka nadechnu, abych se trochu uklidnila a obejmu Harryho kolem krku, aby se už nezlobil.
„Objednáme si něco k jídlu?“ podívám se na něj svým štěněčím pohledem, kterému nikdy nikdo neodolal...
„Nemluvím s tebou,“ naštvaně mi odsekne. Cože? Mezitím co já nemůžu uvěřit tomu, že je imunní vůči mému pohledu se mi v hlavě zrodí skvělý plán.
Harry sedí zády opřený o pohovku, což je dobře, alespoň nebude mít kam utéct. Musím sama sebe pochválit, někdy mám vážně dobrý nápady. Když teda nepočítám to překvapení, které jsem zařizovala pro Liama a on pak stejně dal přednost tý úžasný Sophii. Má jediný štěstí, že jsem jí nepotkala, protože bych jí asi vytrhala ty její umělý prodloužený vlasy.
Nenápadně po čtyřech přelezu až k němu a sednu si mu na stehna, čímž mu zabráním v jakémkoli pohybu. Nejdřív se na mě podívá takovým tím nechápavým a trochu vyděšeným pohledem, jenže než stihne cokoli namítnout...
Pomalu přitisknu svoje rty na ty jeho a začnu lehce okusovat jeho spodní ret, protože tomuhle prostě neodolá. Svoje ruce mezitím přemístím za jeho krk, kde se mu začnu prohrabovat ve vlasech a sem tam ho trochu zatahám.
„Pořád s tebou nemluvím,“ odtáhne se od mých rtů a snaží se zklidnit svůj zrychlený dech. Ustanu v jakémkoliv pohybu a podívám se mu do rozšířených zorniček, které říkají přesně opak. Je fajn ho mít takhle přečteného.
Chvíli si navzájem hledíme do očí, jako bychom si navzájem četli myšlenky a snažili si tuhle chvíli co nejvíce užít.
Když vidí, že se nemám k žádnému pohybu, tak se předkloní a tentokrát to je on, kdo spojí naše rty. Vyhrála jsem! A pak, že se mnou nemluví. Nějakým záhadným způsobem se přetočí a já skončím zády na měkké kožešině.
„Myslela jsem, že se mnou nemluvíš?“ trochu se od něj odtáhnu s vítězným výrazem ve tváři.
„Změnil jsem názor. Někdy umíš být skvěle přesvědčivá,“ znovu se skloní, aby mě mohl políbit, ale zastaví ho moje ruka, kterou položím na jeho hrudník, čímž ho od sebe trochu oddálím.
„Takže si objednáme to jídlo?“ podívám se na něj znovu svým štěněčím výrazem. Nikdy proti němu není a ani nemůže být imunní, to je z vědeckého hlediska naprosto vyloučený.
„Pizzu?“ s úsměvem mě políbí na špičku nosu. Já věděla, že to zabere, věda se nikdy neplete...teda někdy možná jo, ale ne teď a v tomhle.
„Jo pizza bude fajn.“ Popravdě, mám takový hlad, že bych snědla cokoliv, co by mi někdo dal a ani by to nemuselo být na talíři.
