"Jsem doma!" zakřičí Harry od vchodových dveří do domu.
"Obývák!" odpovím mu nazpět, aby věděl, kde jsem, i když by to určitě poznal podle zapnuté televize.
"Jak si se tady měla?" přisedne si vedle mě na gauč a lehce mě políbí na tvář. Určitě tím myslí, jestli jsem četla ty desky... Měla bych mu to říct.
"Celkem fajn, uklidila jsem v kuchyni, vyprala jsem si věci a teď jsem si sedla k televizi se zbytkem pizzy, dáš si?" postupně vyjmenuju všechny moje dnešní činnosti až do teď a nezapomenu ukázat na zbytky pizzy na talíři. Určitě musí mít hlad. "Co ty?" s úsměvem se na něj úplně otočím, abych na něj lépe viděla.
"Děláme s klukama na novém albu, takže jsme skládali a různě vymýšleli co a jak," unaveně se opře do opěrky a lehce při tom zívne.
"Měl bys jít spát, vypadáš hrozně unaveně..." opovím mu se starostlivým výrazem v obličeji. Vypadá totiž, jako kdyby měl každou chvíli usnout na místě.
"Jsem v pohodě, nechci těch pár dnů, co tady se mnou budeš prospat," přeruší moje přemlouvání ho k troše odpočinku.
"Tak co chceš dělat?" přistoupím na jeho hru.
"Můžem se tady dole dívat na nějaký film nebo si nahoře v posteli povída-at," znovu si zívne.
"Tak pojďme nahoru," vyberu s úsměvem, hlavně proto, že jakmile si lehne do postele tak usne a nebude zítra tak unavený.
Vypnu televizi a ovladač položím na menší stolek, co je před pohovkou. Počkám, až bude Harry u schodů, abych mohla zhasnout lampu a tím celý pokoj zahalila tma, přerušovaná pouze slabým pouličním osvětlením. Když dojdu do ložnice, najdu Harryho, jak už leží na posteli a snaží se ze sebe skopat všechno oblečení.
"Myslíš, že by tu s námi mohl být Tabby? Nebo alespoň když bych tu byla já..." podívám se na Harryho, když ležíme v objetí pod peřinou.
"Myslíš, že bych se o něj nedokázal sám postarat," pobaveně nadzvedne jedno obočí.
"Ne to ne, já jen jestli by ti tady nevadil a..."
"Jasně že ne, navíc by bylo fajn mít tady někoho, když ty budeš ve škole, alespoň bych se tady necítil tak sáá-m," znovu si zívne.
"Teď bychom už měli jít spát, jsem docela unavená," unaveně se k němu přitulím ještě o něco blíž a během chvíle ucítím, jak se mu zklidnil tep a začal pravidelně oddechovat, což značilo jediné a to, že konečně usnul.
*
"Dobré ráno," uslyším Harryho ještě stále lehce rozespalý hlas.
"Ještěnechcispát," zamumlám nesrozumitelně do polštáře a víc se zachumlám do krásně vyhřáté peřiny.
"Co kdybych zatím udělal snídani a ty ještě zůstala v posteli?" lehce mě políbí na špičku nosu, když zvednu obličej z polštáře, abych se na něj mohla podívat, jestli to doopravdy myslí vážně.
"Buď tady ještě chvíli se mnou," nesouhlasně se zavrtím a tím se dostanu znovu do jeho náruče.
"Dneska musím zase odejít do studia, vlastně budu muset jít už za třicet minut, abych se tam dostal včas..."
"Vážně?"
"Taky se mi nechce, ale je to jenom na chvíli a pak se spolu sejdeme v té restauraci..."
"Proč?"
"Včera jsem ti to říkal, jdeme na oběd s tvými biolo..."
"Už jsi, vzpomínám," rychle ho utnu a vyšvihnu se do sedu, což nebyl zrovna nejlepší nápad, protože se mi trochu zamotala hlava.
"Slibuju, že přijdu včas..." naposledy mě políbí a odejde z domu.
Co tady mám teď jako sama dělat...uklizeno mám, vařit nemá smysl, když stejně jdeme na oběd a navíc bych se o to raději ani nepokoušela. Možná bych mohla na chvíli za Willem a jit ven s Tabbym...tohle zní jako plán. V klidu si dojím snídani, kterou Harry připravil a dojdu se nahoru převleknout do něčeho v čem můžu jít ven, bez toho aniž bych se později vystavila nějakému módnímu průšvihu.
"Tebe bych tady vážně nečekal," překvapeně se na mě podívá Will, když mě uvidí za dveřmi.
"Překvapení...vlastně jsem neměla co dělat a tak mě napadlo, že bych tě mohla navštívit," odpovím mu s lehkým úsměvem.
"Jasně pojď dál, přeci bych neodmítl svojí malou sestřičku," okamžitě si mě přitáhne do náruče a s jeho rukou kolem mých ramen dojdeme až do obýváku.
"Wille víš...ehm...můžu se tě na něco zeptat?" Nervózně si začnu mnout ruce ve snaze vymyslet nejlepší způsob jak se ho na to zeptat.
"Samozřejmě," odpoví mi s uklidňujícím úsměvem.
"Nechtěl jsi někdy vědět, kdo vlastně jsem? Víš jako odkud pocházím nebo tak..."
"Iz jsi moje malá sestřička a to je to jediný, co jsem chtěl kdy vědět...nikdy mě nic jinýho nezajímalo a ani nikdy nebude." Jakmile to dořekl spadl mi obrovský kámen ze srdce a mohla jsem se znovu pořádně nadechnout z toho, jak jsem celou dobu zadržovala dech.
"Děkuju."
"Děje se něco? Zase něco s Courtney?" Začne se okamžitě strachovat.
"Ne...jen mě to tak napadlo. Už bych měla jít nebo přijdu pozdě."
"No dobře. Moc dlouho si tu tedy nebyla, ale klidně přijď kdykoliv, tady máš dveře pořád otevřené. Nezapomínej na to." Obejme mě Will na rozloučenou a pořádně stiskne, až mám skoro pocit, jako kdyby mi měl zlomit žebra.
„Dobře to už bolí, zase to s tou láskou nepřeháněj," přidušeně ze sebe dostanu, když se ho od sebe snažím odtáhnout.
*
"A-ahoj...teda nevím, jestli se ahoj hodí, je to přeci jenom docela dlouhá doba. Malém jsem dneska udělala ohromnou blbost...teda ne, že bych si chtěla něco udělat, ale vám by se to rozhodně nelíbilo." Pomalu si sednu na lavičku, která je hned vedle hrobu. "Ani nevím kde začít...vlastně s tím přišel Harry, určitě by se vám líbil...teda tátovi moc ne," lehce se usměju. Vlastně jsem i ráda, že tu je takové prázdno, jinak by si lidi asi mysleli, že jsem blázen, co si tu mluví sám pro sebe. „Ale víš jak, jemu by se nelíbil nikdo, koho bych si přivedla, protože by se o mě bál...tohle teď vlastně převzal Will. Nevěřili byste jak s tím je někdy otravnej," tentokrát se už usměju mnohem více než na poprvé. "Sakra...teda tohle...jakto, že je už tolik," vyděšene se podívám na mobil, kde mám asi milión nepřijatých hovoru a sms zpráv od Harryho. "Už budu muset jít, ale slibuju, že zase přijdu co nejdřív to půjde."
C +L
