Asi už začínám být vážně paranoidní, ale mám nepříjemný pocit, jako kdyby mě někdo celou cestu sledoval… vlastně jako kdyby mě sledovali úplně všichni. To samé se opakovalo, i když jsem vešla do posluchárny, všichni mě sledovali a potom si něco šuškali. Tohle nechápu, uteklo mi snad něco?
"Ahoj kočko, zajdem na oběd?" doběhne mě Jamie, když vyjdu z budovy na čerstvý vzduch.
"Jasně, jenom musím do knihovny, ale pak jsem celá tvoje," otočím se k němu s úsměvem a trochu zpomalím svoji chůzi, aby se mohl trochu vydýchat.
"Super… James říkal, že jsi byla na víkend u Harryho rodičů, takže už to je mezi vámi dobrý?" James je vážně strašná drbna, on by byl schopný vykecat i to, co neví…
"Jo, všechno je zase dobrý," odpovím mu s úsměvem. Tohle si s Jamesem musím ještě dořešit… nebo můžu zavolat Anně, aby přijela a dala je dohromady. Jenže tohle by byl trest spíše pro mě než pro něj.
"To jsem rád, bylo strašný tě vidět smutnou."
Společně dojdeme až do knihovny, i přes všechny ty pohledy. Na co ty lidi tak zíraj… copak jsem snad nějaký uprchlík, co zabil několik lidí a je na něj vypsaný zatykač i s vysokou odměnou? S otevřenou pusou začnu zírat na přední stranu novin, které jsou zde volně k dispozici… dobře, chci být uprchlý masový vrah, na kterého je vypsaná vysoká odměna za dopadení. Tohle snad nemůže být pravda…
„Iz, jsi v pohodě?“ mávne mi rukou před obličejem Jamie.
„ J-já… kdo tohle mohl udělat?“ okamžitě si vezmu jedny noviny a začnu v nich rychle listovat.
Hlavou se mi začalo míhat několik tisíc otázek a já neměla odpověď ani na jednou. "Harry Styles a jeho přítelkyně bez sebe zřejmě dlouho nevydrží a užívají si na zadním sedadle zpěvákova range rouvru, máme exkluzivní fotky," přečtu si pro sebe hlavní titulek a hned pod ním je naše polonahá fotka.
Jak tohle mohl vůbec někdo udělat, vždyť to je od něj sprostý a hlavně to je zásah do soukromí. Teď už mi je jasné, proč na mě všichni tak koukali… mají mě za nějakou couru. Ještě teď na sobě cítím ty jejich pohrdavé a zároveň pobavené pohledy. Neměla jsem dneska nikam chodit, protože kdybych byla doma s Jamesem a koukala na televizi, tak jsem se tomuhle mohla vyhnout.
"Takže ten oběd asi nebude…“ prolomí to ticho po chvíli Jamie.
"Já se ti hrozně omlouvám, ale vadilo by ti hodně, kdybych šla domů a ten projekt dodělali potom… teď na to totiž nemám náladu," sklopím pohled ke svým teniskám, připadám si vážně trapně a přitom se v tom autě vůbec nic nestalo… teda nestalo se tam to, co si všichni myslí, že se tam stalo.
"Jasně, že ne… můžu jít s tebou, stejně teď už nic nemam."
"Jestli se ti chce."
"Budu ti dělat ochranku a každému kdo se na tebe nějak ošklivě podívá, jednu vrazím."
"To radši ne, protože bys musel zmlátit celý Oxford." I přes to, jak je mi mizerně, se nad tím trochu pousměju, protože musím uznat, že ta představa je vážně vtipná.
"Půjdem?"
Jenom přikývnu na souhlas a společně se tedy vydáme k východu z knihovny. Během chvíle se znovu ocitneme venku v areálu kampusu… jediná pozitivní věc na tom byla, že od mého pokoje mě dělilo přibližně patnáct minut.
Celou cestu jsem se snažila zadržet slzy, jenže jakmile se za mnou zavřely dveře od bytu, jako kdyby se prolomily hráze a já se naplno rozvzlykala.
"Stalo se něco? Co se děje? Prosím mluv na mě, děsíš mě," okamžitě ke mně přiběhne James a přitáhne si mě k sobě do náruče.
Beze slova vytáhnu z tašky jeden výtisk dnešních novin a podám mu ho. Chvíli ho jen tak sleduje a potom si mě k sobě přitáhne ještě pevněji.
"To bude v pořádku, dobře? Stejně na to všichni za chvíli zapomenou…“ začne mi šeptat uklidňující slova, zatímco mi rukou přejíždí po zádech.
"T-tys je neviděl Jamesi, všichni si na mě ukazovali a-a…" znovu se rozvzlykám při vzpomínce, jak se na mě všichni dívali a přímo se bavili nad tím, že vůbec nevím, o co se jedná.
"No tak nebreč, prosím."
"Už nikdy nikam nepůjdu." Raději budu do konce života zavřená v pokoji, než abych tohle musela zažít znovu. Nikdy mi nevadilo, že o mě píšou…jenže tohle je něco úplně jiného. Tohle bych nepřála ani svému největšímu nepříteli.
"Nechceš si něco pustit?" O kousek se ode mě odtáhne, jen aby mi viděl do obličeje. Určitě mám červené a opuchlé oči.
"Chci být chvíli sama…“
"Jsi si tím jistá?"
"Jo…jen chci trochu klidu."
"Dobře, kdyby něco tak budu tady."
"Děkuju."
