HARRY PO
Vzbudil jsem se celkem brzo, teda, když vezmu v potaz to, v kolik jsme šli spát. Najednou jako kdyby se mi v hlavě rozsvítilo…vždyť já tady ležím s Iz, mojí Iz, kterou mi už nikdy nikdo nevezme. Myslím, že se slovy ani nedá popsat, to co teď cítím…ale snídaně do postele by to mohla říct všechno za mě.
Opatrně, abych jí nevzbudil, jsem opustil ložnici a vydal se po schodech dolů do kuchyně, abych nám mohl připravit tu nejlepší snídani. Z lednice jsem vyndal všechny potřebné suroviny na lívance s čokoládou a začal je pomalu přidávat do misky, abych z nich mohl udělat těsto.
„Ahoj, co děláš?“ vyruší mě najednou něčí hlas.
„Iz…j-já dělám snídani a ty bys měla ještě spát, mělo to být překvapení.“ Takže žádné překvapení se nekoná, příště musím vstát dřív, jsem vážně idiot, protože kdybych se předtím podíval na hodiny, tak bych zjistil, že je skoro devět…
„Máš tady mouku,“ přijde s úsměvem až ke mně a prstem mi setře veškerou mouku z obličeje. „Volal mi James, měl strach, že jsem se mu neozvala. Chceš s tím pomoct, když už jsem tady?“
„Jestli se ti chce, tak můžeš nakrájet ovoce a připravit skleničky.“ S úsměvem přikývne a udělá několik kroků k lince, kde už je připravené ovoce. Proč jsem prostě nemohl říct, ať si jde sednout do obýváku a pustí si televizi, že to všechno připravím. „Co vůbec říkal James?“ zvědavě se na ní otočím, když mám připravené těsto a začnu ho nalívat na pánev.
„Jen se ptal, jestli na něj nejsem naštvaná a tak.“
„A tak?“
„To je jedno.“
„Sníme si to u televize?“ otočím se na ní od už připraveného tácu s hotovou snídaní.
„Dobře,“ jenom přikývne a vydá se za mnou se skleničkami.
Nevím proč, ale celou dobu jsem měl takový divný pocit…jako kdybychom se nějak odcizili, protože to rozhodně nebylo, jako jedno z těch rán předtím. Vždyť jsme se ani nepolíbili. I když to je možná i dobře, co když na to teď musíme jít pomalu, přeci to, co se stalo, ale ve skutečnosti se nic nestalo muselo zanechat v Iz nějaký blok. Co když to už nikdy nebude tak jako předtím?
„V kolik chceš jet do Holmes Chapel?“ prolomí to trapné ticho u televize Iz.
„Můžem třeba po snídani.“ Němě přikývne a dál se věnuje svému talíři se snídaní. Možná je chyba ve mně, třeba působím nějak odtažitě a proto se tak chová i ona. Možná bych měl udělat já ten první krok a zase by to bylo, jako předtím incidentem. Dobře, prostě se o kousek posuň a polib jí…
„Půjdu se převléknout,“ zvedne se ještě dřív, než já se odhodlám k jakémukoli pohybu. Sakra! Příště o tom prostě nesmím tolik přemýšlet a prostě to udělat.
Rychle dopiji poslední kapky pomerančového džusu a skleničku společně s tácem odnesu do kuchyně na linku. Na nějaké rovnání nádobí do myčky bude dost času potom, takže jsem se vydal rovnou nahoru do pokoje.
„Iz?“
„Hem v oupelně,“ něco zamumlá a nakonec vyjde z koupelny i s kartáčkem na zuby. Proč musí vypadat tak roztomile? Jenže ta zubní pasta mi trochu zkomplikovala můj plán jí políbit hned, jak jí uvidím. „Co si mám vzít na sebe?“ vrátí se po chvíli z koupelny už bez kartáčku na zuby.
„Ve všem vypadáš skvěle,“ přitáhnu si jí k sobě a konečně jí poprvé za dnešek políbím.
„Já to myslím vážně,“ s úsměvem se ode mě odtáhne. Myslím, že jsme se vrátili zpátky, kde jsme byli před tím incidentem.
„Já taky, ale nejvíc ti sluší, když na sobě nemáš…“
„Děkuju za tvůj názor, takže…myslíš, že tohle je dobrý?“ ukáže na nějaké černé rifle a mikinu.
„Jasně, že jo. Víš o tom, že se na tebe už všichni těší?“
***
„Jsem z toho víkendu nervózní,“ prolomí ticho v autě Iz.
„Nevím proč, pokud si nepamatuješ tak si tě stihli zamilovat hned na poprvé…“ otočím se na ní s úsměvem od volantu.
„Jenže to jsem nebyla tvoje přítelkyně, teď to je jiný.“
Chytím volant tak silně až mi zbělají klouby na rukách… „Vážně? A jak jiný, myslíš, že tím jak spolu chodíme, je na tobě něco jinýho?“ zvýším hlas až možná víc než jsem chtěl. Jenže to ona pořád vytahuje to, že předtím chodila s Liamem. Copak je tak těžký řešit něco jinýho než jenom tohle?
„To je jedno,“ potichu hlesne a otočí se k okýnku.
Tohle jsem nejspíš přehnal, protože od té doby ani jeden z nás nepromluvil, alespoň, že jsme byli asi deset minut od Holmes Chapel, protože jinak nevím jak by tohle naše mlčení dopadlo. Během chvíle jsme už projížděli prázdnými ulicemi, není divu, když jsou všichni ve škole nebo v práci.
„Věci necháme v autě a já pro ně potom dojdu,“ otočím se na Iz, když zaparkuju před domem.
„Fajn.“
Oba vystoupíme a vydáme se ke vchodovým dveřím. Ani nestihnu natáhnout ruku ke klice a dveře se otevřou.
„Jak já vás ráda vidím,“ okamžitě nás začne oba drtit v objetí mamka. „Jaká byla cesta? Máte hlad? Zrovna jsem udělala šunkové sendviče a…“
„Jsme v pohodě a ne nemáme hlad.“
„Stejně si je vezměte nahoru, určitě si je potom sníte…“ nadšeně se na nás usměje a do ruky mi vrazí talíř plný sendvičů. Tohle nemáme šanci sníst, si nejspíš myslí, že celou dobu co jsem pryč tak nejím?
„Tak mi už půjdem nahoru,“ přendám si talíř do jedné ruky a druhou chytnu Iz, abychom mohli odejít.
„Za hodinu je večeře, tak ať vás nemusím nikde hledat,“ zakřičí na nás mamka ze zdola, ještě než stihnu zavřít dveře od pokoje.
„Omlouvám se…za to v tom autě, neměl jsem na tebe tak vyjet,“ otočím se na Iz, jakmile se za námi zavřou dveře a my se tak ocitneme v mém starém pokoji.
„Já to chápu…máš toho prostě hodně a já ti s tím moc nepomáhám…“
„Tohle neříkej, protože to vůbec není pravda. Ty budeš vždycky na prvním místě, za nic na světě bych to nezměnil,“ přitáhnu si jí k sobě do objetí, ze kterého bych jí nejraději nikdy nepustil.
Ona je jedna z mála, která mě nebere jen jako toho Harryho Stylese člena světoznámé skupiny One direction, ale jako úplně normálního kluka z Holmes Chapel, který se někdy chová jako naprostý idiot. Ani si nedovedu představit, co všechno si musí prožít kvůli tomu, že je se mnou…
