Konečně doma, už se nemůžu dočkat, až si dám horkou vanu a převléknu se do svého pyžama. Hned, co se za mnou zavřou dveře od bytu, se odplazím do pokoje, kam odhodím svůj kufr. Na to, abych ho vybalila, budu mít dost času později.
Napustím si plnou vanu horké vody, přidám několik kapek šeříkové esence a trochu vanilkové pěny do koupele. Tohle je přesně to, co jsem potřebovala…jeden ze způsobů, kdy úplně vypnete a užíváte si ten pocit klidu.
Chvíli jen tak ležím a nechávám zavřené oči, jenže čím víc se snažím zapomenout na to, co se stalo a prostě jenom vypnout a na chvíli vypnout a na nic nemyslet. Pořád se mi vrací všechny ty hrozné vzpomínky, copak už nebudu mít nikdy klid? No vlastně tu je jeden způsob…
Bez toho, abych musela opustit vanu plné příjemně horké vody, se natáhnu k menší skřínce a vytáhnu z ní balíček žiletek. Chvíli si celý balíček jen tak prohlížím ze všech stran, snad jako bych zkoumala, o co se vůbec jedná…jenže mě ten obsah přijde víc než jen známý. Vytáhnu jednu žiletku z obalu a zbytek položím zpátky na skřínku, odkud jsem jí vzala.
Pevněji ji uchopím a lehce s ní přejedu po místu kousek nad kotníkem. Během chvilky se na ráně objeví několik kapiček rudé tekutiny, která začne stékat po noze až do vody, kde barví pěnu na červeno… Tahle štípavá bolest, jako by mi pomohla konečně přestat myslet na všechny ty věci a znovu zažít ten pocit klidu a konečně zase vypnout. Zhluboka se nadechnu a uvolněně zavřu oči…
Ještě chvíli takhle ležím, dokud se voda nezačne ochlazovat. Vylezu z vody a rychle kolem sebe obmotám ručník, abych se mohla osušit a převléknout se do něčeho pohodlnějšího. Ještě než, ale opustím koupelnu, ošetřím si malou ranku na noze, aby se mi do toho náhodou něco nedostalo.
Jako první se vydám do kuchyně, kde si z mrazáku vezmu ještě nenačaté balení čokoládové zmrzliny s kousky sušenek, k tomu si vezmu ještě nějaké brambůrky, sušenky a nakonec ještě něco k pití, abych nemusela vstávat. Všechno tohle donesu do obýváku na stolek před televizi a vrátím se zpátky do kuchyně, abych si mohla objednat něco k jídlu. Myslím, že pizza bude fajn, stejně nemám na nic moc náladu.
Počkám, až mi poslíček doveze pizzu a společně s krabicí se vydám do obýváku ke zbytku svým nejlepších přátel, což je Ben s Jerrym a nějaký pirát, co je na obale od sušenek… myslím, že mu budu říkat Steve.
Sednu si na gauč, zachumlám se do několika dek, které jsem tam před chvílí nanosila a zapnu si nějakou strašně romantickou americkou komedii…
„Co tady děláš?“ probudí mě něčí hlas. Jak dlouho jsem asi spala?
„Jamesi, co ty tady?“
„Já se ptal první, neměla bys teď být s Harrym v Sydney?“ sedne si vedle mě, když mu udělám trochu místa.
Hned jak to dořekne, se mi začnou plnit oči slzami a v krku se mi vytvoří bolestivý uzel, díky kterému nemůžu mluvit…jenom tam sedím a nechávám slzy stékat po tvářích dolů, až se vsakují do deky.
„Co se stalo? Co ti udělal?“ vyděšeně se na mě podívá James a okamžitě si mě k sobě přitáhne do objetí.
„M-měl si pravdu…on mě podvedl, j-já jsem tam přijela a on byl na pokoji s nějakou holkou…“
„Já ho zabiju, jestli se mi někdy dostane do rukou…“ ještě pevněji si mě k sobě přitáhne a pomalu mi začne přejíždět rukou po zádech.
„N-neměl bys být u rodičů?“ popotáhnu po chvíli ticha.
„Mohla jsi tam jet se mnou, alespoň by to bylo trochu snesitelnější. Co to máš na noze?“ Přejede prsty po čerstvé rance nad kotníkem. Sakra!
„Jenom jsem se řízla, při holení. Nic to není,“ snažím se to nějak zamluvit.
James jenom přikývne a dál to neřeší…že by na to skočil?
***o několik dní později***
"Už víš za co půjdeš na tu halloweenskou party?" otočí se na mě Jamie, když hledáme nějaké knížky v univerzitní knihovně.
"Já tam stejně nejdu," pokrčím rameny a z jedné police vytáhnu knížku o dějinách divadla. Chvíli v ní jen tak listuji, abych zjistila, jestli tam je něco co se dá pro náš projekt použít a pak jí dám do košíku k ostatním.
"Cože? Proč?"
"Prostě se mi tam nechce jít, nemám moc náladu na to se bavit, akorát bych vám to tam kazila."
"Tohle neříkej, co takhle zombie nebo…“
"Tys mě předtím neslyšel?" otočím se na něj s úsměvem. Tak já mu tady říkám, že tam nejdu a on už mi pomáhá vybrat kostým.
"Jasně, že slyšel, ale jako tvůj kámoš nedovolím, abys seděla doma a užírala se kvůli tomu…“ přitáhne si mě k sobě do medvědího objetí.
"Fajn půjdu,“ zamumlám mu do ramene, „ale nemám kostým." Konečně se můžu trochu nadechnout. On se mě snad snažil udusit.
"Už jsem ti to říkal, co třeba zombie nebo čarodějnice."
