HARRY PO
„Kde máš Iz?“ přijde ke mně vysmátý Louis, když čekám v hale.
„Šla jen nahoru do pokoje, tak tady na ní čekám,“ otočím se na něj s úsměvem. Dnešek už nemůže být lepší. Nejdřív jsem se vedle ní probudil, potom jsme spolu strávili celý den… pořád se mi tomu nechce uvěřit. Tohle se vážně děje.
„Jak se jí líbil ten náramek?“ přeruší ticho, když si sedneme na gauč naproti výtahu, abych měl ničím nerušený výhled na to, až se Iz vrátí.
„Jak o něm víš?“ nechápavě se na něj otočím. Vždyť jsem to nikomu neřekl teda kromě… „Niall, ti to řekl.“ Že mě tohle ani nepřekvapuje, ale líp, že se to nedozvěděla Iz.
Jenom mi to s úsměvem odsouhlasí. „A líbil se jí?“ znovu do mě šťouchne. „Přestaň se tvářit jak zamilovaný idiot a odpověz mi Stylesi.“
„Byla nadšená.“ No možná víc než nadšená, bylo to úžasný, to jak mi věřila a …
Moje přemýšlení přeruší ohromná rána a najednou se kolem rozprostře tma. „Co se děje?“ otočím se vyděšeně na Louise, i když on můj výraz nemůže přes tu tmu vidět.
„Asi vypadly pojistky.“ I přes tu tmu mi je jasné, že nad tím mávnul rukou, jako by se nic nedělo.
„Kluci? Musíme jít do nahoru do naší místnosti,“ přijde k nám Paul s baterkou.
„Ne já tady počkám na Iz,“ znovu si sednu na gauč. Přeci bych jí tady nenechal samotnou.
„Harry pokud nepůjdeš tak tě tam násilím dotáhnu, třeba tam už bude s Niallem,“ zkusí to na mě po dobrém. Rezignovaně si povzdechnu, ale vydám se po schodech do našeho patra. Prosím ať tam je Iz, tohle je snad jediný co si zrovna teď přeju, aby byla v bezpečí.
„Nialle, je tady Iz?“ okamžitě k němu přiběhnu, když vejdeme do naší soukromé místnosti.
„Vůbec jsem jí neviděl,“ otočí se na mě s vyděšeným výrazem. Sakra, tak kde může být. Třeba zůstala na pokoji, protože vypadl proud tak nechtěla nikam jít. „Harry jsi v pořádku?“ položí mi ruku na rameno. Ne nejsem, nevím kde je a potřebuju to vědět.
Vytáhnu z kapsy mobil, abych mohl vytočit její číslo. „Volaný účastník je dočasně nedostupný, zkuste to prosím později,“ ozve se z telefonu místo jejího hlasu.
„Našel se Liam a Iz,“ prolomí ticho po chvíli Paul, když s někým domluví na vysílačce.
„Kde?“ hlasitě si oddechnu. Určitě šla dolů po schodech a tam jí našel někdo z ochranky a teď jí vezmou sem.
„Někdo z personálu je viděl, jak nastupují do výtahu, vedení hotelu už zařizuje někoho, kdo je vyprostí.“
„Ahoj Hally,“ nadšeně ke mně přiběhne Lux.
„Neměla bys už spát, princezno?“ s úsměvem si jí vyzvednu do náruče. Je šílený, jak ten čas rychle utíká, vždyť je to jako včera, kdy byla takhle malinká a teď…
„Kde máš Iz? Mám jí láda, ale doufám, že už není smutná,“ začne si mi hrát s vlasy.
„Co myslíš tím, jestli už není smutná?“
„No já když jsem za ní pžišla tak blečela, ulčitě se jí stýskalo a dlžela v luce takovou lesklou destičku.“ Ona se zase řeže…
„Omluvíš mě na chvilku?“ Počkám, až přikývne a položím jí zpátky na zem. „Jdu do pokoje, kdybyste mě hledali.“
Přeběhnu přes chodbu, až se dostanu k našemu pokoji. Já to nechápu, vždyť říkala, že už to nikdy neudělá. Přísahala, že už to nikdy neudělá! První věc, co jsem udělal, než jsem se dostal k jejímu kufru, byla, že jsem si na mobilu nastavil baterku. Kufr jsem hodil na postel… Nechci se jí hrabat ve věcech, zrovna v tuhle chvíli mě začalo hlodat svědomí, ale zas na druhou stranu… Vyndal jsem nějakou malou kosmetickou taštičku, která byla přímo navrchu. Pomalu jsem jí otevřel a její obsah vysypal na postel, abych to měl přehlednější. Když už jsem byl skoro u konce prohledávání, narazil jsem na to, o čem mluvila Lux. Lesklá destička, určitě jí tam v tom spěchu jenom tak hodila.
