HARRY PO
Nesnáším tohle probouzení, když vedle mě nikdo neleží. Možná, že spím v její posteli a objímám její polštář, ale to ji nemůže nikdy nahradit.
"Za dvacet minut odjíždím, tak sebou pohni," zabouchá mi na dveře James. Stejně jsem toho za celou noc moc nenaspal. Klidně jsem mohl zůstat v nemocnici, protože tady si připadám strašně zbytečně. "V kuchyni je kafe a nějaké pečivo," promluví na mě s nezájmem James, když kolem něj projdu do kuchyně.
"Taky jsi toho asi moc nenaspal... slyšel jsem tě, jak chodíš po bytě," sednu si vedle něj na gauč s hrnkem kafe a snažím se začít nějakou konverzaci, abychom tam neseděli v tak trapném tichu.
"Iz mi lhala..." promluví, jako kdyby mě vůbec nevnímal a dál se díval na televizi.
"O čem?"
"Včera jsem volal Deanovi a říkal mu o Iz, že nepřijede, tak aby s ní nepočítali... vůbec tam neměla jet, protože o ní nikdo nevěděl."
"Ale vždyť..."
"Chtěla odjet přes Vánoce do Ameriky."
"Proč?" Já už opravdu nic nechápu...
"Ty se ptáš proč? Napadlo tě třeba, jak se asi cítí, když ji pořád opouštíš nebo když ji necháš samotnou přes vánoce?"
"Já ji nenechávám samotnou..."
"Vážně? A proč teda nemluvila o tom, že s tebou bude na Vánoce a chce odjet do Ameriky...já teda nevím, ale podle mě by sis měl ujasnit, co vlastně chceš a pak do toho zatahovat Iz, víš vůbec, že se kvůli tobě řezala?"
"Nezeptal jsem se ji, protože jsem to bral jako samozřejmost. Počkej, o čem to mluvíš? Kdy?" nechápavě se na něj podívám. Vždyť tohle je už dávno za námi, navíc bych si toho musel všimnout...
„No já nevím...třeba po tom, co jsi jí podváděl v Sydney?"
***
"Jak ti je?" Políbím ji na čelo, když si sednu na její postel. Oproti prvnímu dni teď vypadá, jako by ji ani nic nebylo, za což jsem hrozně rád.
"Neměl bys tu být..." unaveně se na mě usměje, teda alespoň se o to pokusí, ale o kousek se pošoupne, aby mi udělala trochu víc místa. "Máš být v Londýně, vždyť si říkal, že před Vánocemi máte nějaké focení a..."
"My si zajdeme na kafe, chcete taky něco přinést," přeruší ji Camila a společně s Willem se zvednou z křesla a opustí pokoj.
"Taky jsem řekl, že tě nenechám samotnou," znovu jí políbím a skopnu si boty, abych si vedle Iz mohl lehnout a přitáhnout si ji k sobě do náruče. "Chtěl jsem s tebou mluvit o Vánocích," zkusím opatrně nadhodit naše dnešní téma s Jamesem.
"Vážně?" zvedne ke mně ten svůj zvědavý pohled.
"Chci, aby jsi byla na Vánoce se mnou a mojí rodinou v Holmes Chapel."
"To nepůjde," rychle zakroutí hlavou a sklopí hlavu ke svým dlaním.
"Proč?"
"Chceš být na Vánoce se svojí rodinou..."
"Ty jsi taky moje rodina."
"Nechci se nikam vnucovat."
"Pokud tam se mnou nepojedeš, tak neručím za Gemmu, protože ta je schopná si pro tebe přijet... všichni tě tam chtějí, protože tě už dávno berou jako člena rodiny a já tě tam chci ještě víc než celá moje rodina dohromady."
"Nechci otravovat."
"Věr mi že nebudeš... navíc jsem slyšel, že Santa se ti k nám pod stromeček chystá dát nějaké dárky... takže pokud tam nepojedeš se mnou, tak ti je budu muset převzít a pak po vánocích předat, což není tak super jako když si je rozbalíš přímo tam."
"Jsi strašný vyděrač," zamumlá mi do ramene. Vyhrál jsem... já to věděl, že nakonec pojede.
"Miluju tě," zašeptám ji do vlasů, když ucítím, jak se ji zklidnil dech a začíná pravidelně oddechovat. Ty léky musely být vážně hodně silný, protože ji je vysadili včera a ještě teď je pořád ospalá. Ne, že by mi to vadilo... jenom mi to připomíná, když byla v nemocnici poprvé, já ji zpíval a ona mi potom usnula na rameni. Tenkrát jsem se choval jako naprostý kretén... kdybych se už od začátku choval líp, tak teď to mohlo být všechno jinak.
Z přemýšlení nad minulostí mě vyrušilo lehké zaklepání na dveře a chvíli na to se ve dveřích objeví starší zdravotní sestra.
"Omlouvám se, ale musím zkontrolovat přístroje," mile se na mě usměje a tak, aby Iz nevzbudila, zkontrolovala všechny ty hadičky, co ji vedou do ruky a něco zapsala do desek.
"Nechám vám tady oběd, tak až se probudí, ať zkusí něco sníst, aby nabrala co nejvíc síly," vzala z vozíku jeden tác a položila ho na stolek u postele.
"Dobře dekuju... můžu se ještě na něco zeptat?" O kousek od sebe Iz odsunu, abych se mohl posadit. "Kdy bude moct jít domů..."
"Pokud se nic nezhorší tak zítra," trochu se pousměje a odejde z pokoje s vozíkem na obědy.
To je úžasný... ví to i Will nebo jsem první, kdo to ví? Určitě to musí... možná, že to on může za to její dřívější propuštění, ani bych se nedivil, ale abych řekl pravdu tak mi to vůbec nevadí spíš naopak. Pokud půjde zítra domů tak do Holmes Chapel bychom mohli jet už ve středu. Aby se mohla trochu vzpamatovat z pobytu v nemocnici, než ji předhodím svojí rodině... tohle zní hrozně, ale na jednu stranu to je i pravda, protože jakmile přijdeme, všichni se na ní vrhnou a začnou na ní chrlit milión otázek.
Moc děkuju za komentáře a hodnocení u minulého dílu :)
