HARRY PO
„Můžeme jít za ní?“ slyším Camilu, jak se ptá Willa. Prosím, ať řekne ano…
„Samozřejmě, jen kdyby se probudila tak jí řekni, že jsem si šel pro kafe…Harry půjdeš se mnou?“ Ne radši bych byl u Iz, protože se bojím toho, že mě zabiješ.
„Jo jasně,“ přikývnu po chvíli na souhlas. Co mi taky jedinýho zbývá, kdybych řekl ne, tak by mě nemusel k Iz pustit a to nechci riskovat…
„Hned jsme zpátky,“ usměje se na Camilu, která během chvíle mizí i s Jamesem v pokoji. Tohle je tak nefér, proč si sebou prostě nemohl vzít Jamese.
„Bude v pořádku, že jo?“ prolomím to ticho mezi námi, když stojíme ve frontě v kantýně.
„Samozřejmě, jen teď musí být v klidu.“
„Můžu se tě na něco zeptat?“ otočím se k němu po chvíli ticha, které mezi námi panuje.
„Hm,“ něco zamumlá na souhlas a dál se věnuje míchání horké tekutiny v kelímku.
„Já jsem mluvil s Iz… o tom co, se stalo a jen jsem se chtěl zeptat, jestli si věděl o tom, že…“
„Se řezala?“ dokončí za mě větu Will. „Samozřejmě, že jsem to věděl, jenže podle psychologa jsem jí to neměl říkat, protože by se tím všechno jenom zhoršilo, proto jsem jí pořád kontroloval a nikdy jí nenechal o samotě déle než pět minut.“
„Aha,“ přikývnu a dál se raději koukám všude kolem. Můžeme už jít zpátky? Nechci totiž Iz nechávat o samotě déle, než budu muset.
„Ty sis vážně myslel, že bych o tomhle nevěděl? Ona je moje všechno a tohohle si prostě všimneš. Teď se tě na něco zeptám já…“ otočí se na mě s vážným výrazem ve tváři a zastaví se v půlce chodby.
Zrovna v tuhle chvíli z něj šel vážně strach. Jenom jsem přikývl na souhlas a snažil se tvářit, jako kdybych z něj neměl šílený respekt.
„Co se stalo předtím, než se udělalo Iz špatně, protože když jsem mluvil s Jamesem tak byl u Iz doktor a potom se jí udělalo špatně, zrovna ve chvíli kdy jsi s ní byl chvíli sám, takže?“ podívá se na mě tím nepříjemným propalovacím pohledem a čeká na moji jakoukoliv reakci.
„N-no já…“
„Varuju tě, jestli jí nějak ublížíš, tak máš co dělat se mnou. Jasný?“ znovu ten jeho přísný pohled, ze kterého nevyzařoval sebemenší náznak emoce. Tohle je opravdu děsivý.
„Jasný,“ rychle mu odpovím a snažím se znít ne tolik vyděšeně.
Po téhle naší menší rozpravě jsme se opět vydali na cestu do pokoje, která doufám už bude bez podobných zastavení. Nevím kolik bych jich ještě zvládnul.
„Wille, už budu muset jít zpátky do školy…“ srazíme se s Jamesem u dveří od nemocničního pokoje.
„To je samozřejmost…nebudu tě tady držet, stejně bychom měli nechat Iz v klidu, kdyby něco tak ti dám vědět.“
„Dobře díky a zatím se mějte,“ rychle se na nás ještě usměje a zamíří rovnou k výtahu. Teď už nám tedy nebrání nic v tom jít za Iz do pokoje.
„Probrala se, když jsem tu nebyl?“ zašeptá Will směrem ke Camile, která sedí na kousku nemocniční postele, na které leží spící Iz. Ta jenom záporně zakroutí hlavou… „Harry máš pět minut, pak už by měla mít absolutní klid,“ otočí se na mě Will a hned potom i s Camilou odejdou na chodbu.
