„Co když řeknu, že nechci,“ zvednu k němu svůj pohled a čekám na jeho reakci.
„Myslíš to vážně? Nechci tě do ničeho nutit,“ překvapeně se ke mně otočí čelem. Určitě čekal něco ve smyslu, aby mě okamžitě odvezl a už mě nikdy neotravoval…
„Pořád tě miluju, jenom se bojím, že mi znovu ublížíš,“ potichu zamumlám, i když on mě určitě slyšel.
„Nikdy…když jsem se dozvěděl, že to letadlo, ve kterém jsi měla být, spadlo, připadal jsem si jako by jedna moje část spadla spolu s tebou.“ O kousek se nakloním a lehce přitisknu svoje rty na ty jeho, sice ten dotyk trval jen pár vteřin…ale znamenal víc než nějaká slova, která by to stejně nedokázala popsat. „Můžeme vyrazit?“
„Nebudeš mi už zavazovat oči, že ne?“ poukážu s úsměvem na šátek v jeho ruce.
„No vlastně jsem chtěl…ale neudělám to, pokud nechceš, ale nebude to překvapení,“ podívá se na mě tím svým psím pohledem. Sakra jak tohle dělá…
„Jsi hrozný vyděrač,“ nahlas si povzdechnu a nechám si znovu zavázat oči.
„Děkuju za to, že jsi mi dala šanci, docela jsem se bál, že se mnou nikam nepojedeš,“ přeruší ticho v autě Harry.
„Nechtěla jsem, celou dobu se snažím na to všechno zapomenout…a pak si najednou přijdeš ty s tím svým úsměvem a…“
„Jsem prostě neodolatelný a mám skvělé přesvědčovací schopnosti.“ Nějak moc si o sobě myslíš.
„Jo jasně. Kam to teď jedem?“ protočím nad jeho odpovědí oči. Škoda, že mě nemůže vidět.
„Já věděl, proč ti ty oči mám zavázat.“
„Díky za odpověď,“ znovu si hlavu položím na okýnko a nezapomenu u toho trochu zívnout.
„Jsi unavená,“ slyším starostlivost v jeho hlase.
„Jenom trochu.“
***
„Iz vstávej, jsme na místě,“ probudí mě Harryho hlas a po chvíli ucítím na tváři jeho ruku. Ještě chvíli dělám, že spím a užívám si jeho lehký dotek, který mi tak dlouho chyběl.
„Hm,“ ospale něco zamručím. Uslyším, jak cvaknou bezpečnostní pásy a na Harryho straně se otevřou dveře.
Počkám, co se bude dít, protože nemám nejmenší ponětí o tom, kde můžeme být. Za chvíli se otevřou i dveře na mé straně a já ucítím Harryho paže, kterými si mě bez problémů vyzvedne do náruče a nese někam neznámo kam.
Ruce mu obmotám kolem krku, abych se ho mohla pevněji chytnout, a při téhle příležitosti mu položím hlavu na rameno…konečně po tak dlouhé době se můžu znovu nadechnout jeho vůně. Je zvláštní, že jsem se celou dobu snažila na tohle všechno zapomenout a vytěsnit ho ze svých myšlenek a svého života…jenže pak stačí jeden okamžik jako tenhle a chcete to všechno vrátit.
„Snaž se udržet na nohou, dobře?“ zašeptá, když mě začne pokládat na zem. Tráva…určitě stojím na trávě.
„Už si to můžu sundat?“ ukážu na šátek, co mi zakrývá oči.
„Ještě chvíli,“ slyším jeho hlas odněkud z dálky. Během chvíle slyším přibližující se kroky a následně na to ucítím, jak se Harry dotkl uzlu vzadu na šátku.
„Kdy jsi tohle všechno připravil?“ překvapeně se na něj otočím, když si prohlídnu celý prostor, který je osvětlený barevnými světýlky, a všude jsou navěšené polaroid fotky. Tohle místo poznávám, jsme na zahradě Harryho domu v Londýně.
„Ehm…dneska,“ nervózně se podrbe na krku. Jak to mohl všechno stihnout…
„To jsme na všech fotkách my?“ projdu kolem několika fotek, které vyplňují prostor mezi světýlky.
„Tohle je pro tebe,“ lehce se usměje a podá mi obrovskou kytici rudých růží. „A ještě tohle,“ vytáhne z kapsy můj náramek, který mi dal v New Yorku a připne mi ho na zápěstí. „Nikdy mi ho už nevracej, je tvůj a tak to i zůstane.“
„Děkuju.“
„Určitě musíš mít hlad,“ přeruší to ticho mezi námi Harry.
„Tys vařil?“ překvapeně k němu zvednu svůj pohled. Dnešek je vážně plný překvapení.
"Můžou být špagety s boloňskou omáčkou?"
„Chceš s něčím pomoc?“
„Ne, zatím si sedni na deku, hned jsem zpátky.“ Přikývnu na souhlas a vydám se přesně doprostřed zahrady k dece, kolem které jsou zapálené svíčky.
„Tohle jsi všechno připravil pro mě,“ otočím se na něj se slzami v očích.
„Nelíbí se ti to?“
„Ne…je to úžasný.“
***
„Zítra ráno odjíždím do Holmes Chapel,“ prolomí ticho Harry, když už nějakou chvíli ležíme na dece, přičemž si všemožně proplétáme prsty a díváme se na jasnou oblohu plnou hvězd.
„Tak já zavolám Jamesovi, jestli by pro mě nepřijel…“ Tohle mě trochu zamrzí, protože jsem si myslela, že spolu budeme třeba celý víkend. Ale na druhou stranu ho chápu, svoji rodinu neviděl docela dlouhou dobu…
„Spíš jsem myslel, jestli tam nechceš jet se mnou,“ natočí ke mně hlavu s úsměvem na rtech.
„Já ti nevím…“
„Prosím…vždyť jsi tam už jednou byla a všichni si tě zamilovali.“
„Jenže to jsem nebyla tvoje přítelkyně…no ty víš, jak to myslím.“
„Takže teď už jsi zase moje přítelkyně?“
„Chceš, abych byla?“
