„Jen jsem si chtěla sbalit věci,“ setřu si z tváří slzy, „zlobíš se na mě,“ konečně se na něj otočím a čekám, co mi odpoví. Neměla jsem mu to říkat, prostě to byla chyba…
„Jedinej na koho jsem naštvaný, jsem já sám,“ udělá několik rychlejších kroků a pevně si mě přitáhne do náručí. „Já jsem odjel, když jsi mě nejvíc potřebovala, prostě jsem tě neměl opouštět. Já se ti omlouvám, hrozně mě mrzí, že jsem tam nebyl s tebou.“
„Nemohl jsi to vědět,“ zamumlám mu do krku. Takže on na mě není naštvanej a nerozchází se se mnou. Jako by mi ze srdce spadl obrovský kámen.
„O to nejde, ale tobě bylo špatně a já místo toho, abych se o tebe postaral, jsem tě odvezl do Oxfordu, jako bych se tě chtěl zbavit,“ ještě víc si mě k sobě přitáhne. Au…tohle už bolí, jenže takovou příjemnou bolestí, protože víte, že na vás někomu záleží.
„Musel jsi,“ pokusím se mu to vymluvit, aby se zbytečně neobviňoval.
„Tímhle jsem si měl projít s tebou…ani si nedovedu představit…“
„Přestaň prosím…nechci to teď řešit,“ skočím mu do řeči.
„Nepůjdem si lehnout na snídani je ještě brzo?“ odtáhne se ode mě Harry. Přikývnu na souhlas a během chvíle oba ležíme pod peřinou. „Děkuju, že jsi mi to řekla,“ políbí mě do vlasů a začne rukou přejíždět po zádech.
„Já děkuju, že jsi mě nevyhodil,“ zašeptám mu do ramene.
„To bych nikdy neudělal.“
***
„Nechcete jít na snídani?“ přijde do pokoje Niall. „Aww…vy dva jste tak, víš, jak se mi po tobě bude stýskat,“ zavře za sebou dveře, když nás uvidí, jak ležíme v objetí, a vydá se k nám. „Nechceš si to tady ještě prodloužit? Klidně ti napíšu omluvenku,“ lehne si k nám pod peřinu Niall a obejme mě zezadu.
„Nialle, dej ty ruce…“
„Viděl jsem Nialla jak sem jde, takže určitě neděláte nic co…ať děláte cokoliv díky, že jste mi taky řekli,“ zarazí se Louis, když nás všechny vidí na posteli.
„Chceš se přidat,“ pobaveně se na něj podívám, zatímco Harry je všechny vraždí pohledem. Louis nadšeně zakýve hlavou a rychle si skopne tenisky. Potom se rozběhne a skočí k nám na postel, teda pokud bych to měla upřesnit tak dopadl přímo na mě.
„Jsi idiot? Zabil jsi mi přítelkyni,“ odstrčí ho na Nialla a ihned si mě k sobě přitáhne.
„Máš moc malou postel,“ usoudí po chvíli Louis.
„Protože je pro dva lidi ne pro čtyři, tak si to domysli,“ uraženě mu odsekne Harry. Ještě víc se k němu přitisknu, aby nebyl tak naštvaný. „Proč jsi sem vůbec přišel?“ otočí se na Nialla.
„No šel jsem na snídani a nechtěl jsem jít sám,“ pokrčí rameny, zatímco mě znovu obejme.
„Ruce!“ naštve se Harry a znovu si mě k sobě víc přitáhne, až skoro ležím na něm. „A ty Lousi?“
„Nevím šel jsem Niall, tak jsem si řekl, proč já bych nemohl taky,“ odpoví mu s úsměvem.
„Fajn…“
„Jsem rád, že jsem vás tady ještě stihl,“ vtrhne do pokoje Zayn, ale ihned jak nás všechny uvidí namačkaný na jedný posteli tak se trochu zasekne. „Co to děláte?“ nechápavě na nás kouká s pobaveným úsměvem.
Tak na tohle už nemám sílu, takže raději schovám hlavu do Harryho ramene, abych se nerozesmála nahlas. Tohle už vážně není normální. Co kdybychom s Harrym…no to by bylo zajímavý.
„Chceš se přidat?“ mrkne na něj Louis. Musím se Harrymu zakousnout do ramene, abych trochu utlumila svůj smích.
„Jasně…“
„Tak to teda ne! Nialle dej od ní ty svoje irský tlapy pryč, Louisi ty si vem boty, Zayne ty se ani nehni, protože jdeme na snídani,“ začne dávat rozkazy Harry. Tohle byla poslední kapka a ihned co to dořekl, jsem se začala svíjet v záchvatu smíchu a ostatní na tom nebyli o moc líp. Teda až na Harryho, ten se tvářil naštvaně.
„Ale no tak Hazz, přestaň se tak tvářit,“ šťouchne do něj Louis, když si už konečně přes záchvat smíchu dokázal zavázat tkaničky.
„Já se nijak netvářím,“ uraženě si založí ruce na prsou a čeká, než budou všichni stát u dveří.
„Víš, že jsi takhle roztomilý,“ postavím se na špičky, abych mu to mohla zašeptat a obejmout ho.
„Vážně?“ nadzvedne pobaveně jedno obočí, ale objetí mi opětuje.
Jakmile jsou všichni připraveni, vyrazíme na snídani, když dorazíme dolů je tam prázdno, teda až na Liama, který sedí u jednoho ze stolů a pije kafe.
„Kde jste byli? Myslel jsem, že sem přijdu jako poslední, když Louis odcházel z pokoje deset minut přede mnou,“ překvapeně se na nás otočí a nezapomene připojit ten svůj úsměv. Nevěřím mu a už vůbec ne potom, co se stalo včera ve výtahu.
